| |||
Chodba --> na kolej Kenji Pozorně, teda napůl pozorně poslouchám profesorův ehm.. výklad? Jenže s každou další otázkou je těžší a těžší soustředit se. Po pár minutách mám na tváři téměř totožný výraz jako Alex. Takhle dlouhé, vyčerpávající odpovědi.. Poněkud nechápavě civím na své zápisky v sešitě, které vypadaly spíš jako.. No dejme tomu, že sem tam byl inteligentně provedený zápis, za který by se nemusel stydět ani ten největší šprt a na straně druhé, každé třetí slovo bylo přeškrtnuté, jak jsem nestíhal pochytávat všechny slova, které řekl. No zkrátka chaos. Nepůjčujte si ode mne zápisy. Nikdy. Pro vaše vlastní dobro! Jestli si připadáte v nějakém předmětu totálně ztracení - po nahlédnutí do mých sešitů si tak budete připadat ještě víc. Když zahájí hru, jen se nadšeně usměju a nakloním se blíž k Erice, která mi zrovna něco povídala. ,,Předmět vypadá zajímavě.. Někdy bych chtěl vědět, co se ti honí v té tvé kebuli." Na obraznost svých slov ji na hlavu ještě zaťukám. ,,A vlastně - raději ne." Zazubím se. Erika byla taky takové ztřeštiprdlo. V její hlavě bych se nevyznal. Vlastně v žádné ženské hlavě. To už se, ale začneme slejzat do skupinek podle kolejí. Přátelsky pozdravím všechny své spolukolejníky a pohodlněji se opřu na židli. Nějak se do vymýšlení strategie zrovna nehrnu. Nejsem si jist, jestli je tohle zrovna má parketa. A zástupce koleje? Ne děkuji. Já jsem maximálně zástupce kolejních průserářů a zástupce lidí zodpovědných za stržené body. Černý Petr padne na Angelu. Chudák. Nevypadá zrovna nadšeně. Mluvit má jeden. A mluví zrovna ten nejtišší z nás. ,,Tak jeď Angie!" Hlasitě ji povzbudím. K naší smůle nikam nedojdeme. A k mé radosti - ani nikdo další. ,,To je ale kravina." Neodpustím si, když nám profesor řekne, že jsme stejně neměli šanci. Takhle nás falešně navnadit a nedopřát cíle. Po skončení hodiny se odeberu spolu s Kenjim k nástěnce. ,,Měl sis odsednout." Brouknu k němu mezitím, co studuju volitelné předměty. Thomas nebyl kdovíjak oblíbený a vzhledem k jeho chování se není ani čemu divit. Trochu povytáhnu obočí, když vidím, že se zapisuje na šerm. ,,Ty a šerm?" Kritickým okem si ho změřím. Jako kluk byl dost drobný, vypadali jsme vedle sebe poněkud komicky. ,,Uneseš meč vůbec?" Uchechtnu se a škodolibě se na něj zašklebím. Sám se ale přidám do divadelního kroužku. ,,To jsem zvědav, co budeme hrát. Ale pokud na to příjde - Julii hraješ ty." Odfrknu si. Nebudu přece hrát ženskou. ,,A líbat tě nebudu, na to zapomeň." Zmařím mu sny rovnou. Na zmínku o léčení jen nespokojeně zabručím. Nebyl by to špatný kroužek, ale pro mě absolutně nemyslitelný. Já bych všechny rány ještě zhoršil. Ale zato plavecký kroužek.. To by bylo něco! Tak moc mi voda chybí.. ,,No, možná bysme mohli prvně na kolej. Hodim si tam věci." Navrhnu a ukážu prstem k chodbě, která vede ke schodům. ,,A vůbec.. kde je Ryan? Od oběda jsem ho nikde neviděl." Rozhlídnu se. ,,To zas slyšel nějakej drb a strávil odpoledne tím, že ho roznášel po škole?" Pomalu se rozejdu chodbou ke schodům. |
| |||
Koleje Překvapeně jsem se otočil, vyjekl a spadl na zem. Zakopl jsem o koště položené na zemi. Rychle jsem se zvedl a trochu vyděšeně se podíval na postel. Je to nějaký duch či vážně student? "Ne, tam bych boty fakt nedával." Pozorně jsem si ho prohlédl. Nevypadá vůbec zdravě. Tak moc že by ho ani McDonald's nedalo do hamburgerů. Stejně ty mudly nechápu. |
| |||
Pokoj Gabriel 'To je ale nechutné...' řeknu si pro sebe tiše, když jen tak letmo projdu okolo mrtvé, hnijící zdechliny nějakého divokého zajíce. Necítím žádný zápach, ale samotný pohled na tu rozpitvanou ohavu všude okolo je vážně děsivý. Raději se nad tím však příliš nepozastavuji a pokračuji dál. Po pár dalších krocích uvidím ležet na zemi další roztrhané zvíře, tentokrát jakéhosi ptačího dravce. Možná se jedná o sokola, nebo orla, ale jeho peří je v krvi roztroušené po celé zemi. Jen se mírně otřesu hrůzou, ale pokračuji dál. Po mých bocích postávají staré domy z mého raného dětství - rodinné domky, v níž žila jak rodina, tak i sousedé. V jedné ze zahrádek těch domů dokonce známá sousedka sedí, a mává na mě! Malinko se pousměji a mávnutí oplatím. Hned na to pokračuji dál, k vrátkům na náš pozemek. Zde mě však čeká další šok - na zemi leží člověk, stejně roztrhaný, jako předešlá zvěř. Oči má vydlabané, střeva vyrvaná z těla a rozházená po trávníku, který je nyní pokropen krví. Okamžitě zůstanu stát ustrnulý hrůzou a zírat na tu spoušť. V tu ránu dokonalé ticho protrhne vysoké, pištivé zamňoukání, které uslyším za svými zády. Doufám, že to není to, co si myslím... Opatrně a pomalu se otočím, abych se ujistil, že se mi to jen zdálo. Ale ono ne - právě stojím tváří v tvář té sousedce, která nedrží v ruce nic jiného, než kočku.'Můj mazlíček měl hlad,' sykne a sladce se usměje. Bez jakéhokoliv dalšího čekání se napřáhne a kočku po mně hodí. Jakmile na mě dopadne, začne mě krvelačně drápat, kousat, chrčet u toho... "Do prdele," zasípám tiše v pokusu o hlasitý, záchranný výkřik. Rozhlédnu se okolo sebe a neuvidím nic jiného, než kolejní pokoj, sebe ležícího a oblečeného v posteli a Gabriela, který mě svým rámusem právě vzbudil snad z mé nejhorší, noční můry. Cítím, jak na sobě mám úplně propocené tričko, což není zrovna dvakrát nejpříjemnější. Naneštěstí nemám vůbec žádnou energii na to, abych se mohl převléknout, takže zůstanu jen ustrnule sedět na posteli a naprosto zmateně koukat, co to ten kluk vlastně dělá. "Kolik je?" zaskřípu opatrně hlasivkami. Jen pozvednu obočí a jemně si odkašlu, snad v domnění, že se mi podaří dostat hlasivky do původního stavu. Bolest hlavy se rapidně snížila, stejně tak i nevolnost působící od žaludku, ale horečka nejspíš zůstala. Cítím to v kostech. |
| |||
U Hagridovy hájenky Thomas Maxwell Nepřestávám ho svírat, ale napřímím se a sáhnu do kapsy pro Richardův vzkaz. Jediným plynulým pohybem ho rozbalím a zdvihnu nám ho před obličeje. |
| |||
Pozemky Ettariel, Violet, Rosalie Nakonec se smějeme úplně všichni. Vidět nás teď nějaký student nebo jiný profesor, tak si nejspíš ťuká na čelo a pochybuje o našem duševním zdraví. Je to možná hloupé a dětinské, ale nevidím důvod proč se tomu od srdce nezasmát. Být učitelem neznamená tvářit se až do konce života jako kakabus. Nezáleží na tom, jestli nám je patnáct, dvacet nebo třicet. Bavit se můžeme v jakémkoliv věku, navíc je milé vědět, že to úplně stejně berou i moje kolegyně. „Ne, ne, za to se neomlouvejte.“ mávnu nad tím rukou, když se Rosalie omluvně usměje. „Pobavili jsme se všichni a to je hlavní.“ stočím zrak zpět k Violet, která se zmíní o tom, že Rosalie je její sestra. Ros o své sestře mluvila už ve skleníku, ale vůbec mě nenapadlo, že tohle je opravdu ona. Nikdo mi nemůže mít za zlé to, co se stalo, protože ty dvě si nejsou ani trochu podobné. Violet si z dob studia pamatuji pouze matně. Je to už nějaký ten pátek, navíc jsem patřil k úplně jiné koleji. Ty dvě byly z Mrzimoru, kdežto já byl Havraspár. A taky jsem o pár let starší. „Jsem Henry Kwang, profesor péče o kouzelné tvory.“ představím se, protože Violet pořád nemá tušení, kdo jsem. „Rosalie mi o vás vyprávěla ve skleníku.“ mile se usměju. Zmiňovala se o tom, že je nová profesorka, ale nevím, co vlastně učí. Třeba mi to Vio objasní. Celkem mě zajímá, jak se jí vedlo při hodinách a jak na ní reagovali studenti, zvlášť když je od nich téměř k nerozeznání. Etty připomene pozvánky a plánování. „Už jsem přál vaší sestře, ale teď konečně můžu popřát i vám. Všechno nejlepší k narozeninám.“ podám jí ruku a přidám ještě pár drobných věcí jako je popřání dobrého zdraví a pevných nervů se studenty. „Byl jsem na cestách a do školy přijel teprve dnes. Rosalie mi dala před chvílí pozvánku na oslavu. Velmi rád se zúčastním.“ s těmito slovy poklepu na pozvánku, kterou jsem doteď držel v levé ruce. |
| |||
Nástěnka -> Společenská místnost HavraspáruGabriel ten kdo mě potká"Jop. Vypadáš, že jsi v něm dobrý." Uculím se, když zpozorní na téma šermu, jako kolouch. "Dobrá, stejně se chci taky na pár věcí zapsat." Pokynu mu k chodbě opačným směrem. "Hmm? Unavený? Proč?" Zkoumavě jsem se na něj podíval, jelikož jakmile skončilo vyučování, měl jsem energie na rozdávání. |
| |||
Nástěnka - Úprk na kolej Ryan, Alec "Šerm?" |
| |||
U Hagrida Romain Chci mu odpustit, chci mu úplně odpustit, ale tohle si nesmí dovolit. Nikdo si to nesmí dovolit, nikdy. Nikdo neudeří mě, nikdo... "Hmf." Zapředl jsem jako kotě a přivřel oči, ale pak jsem odstoupil. "Pořád jsem naštvaný." Informoval jsem ho a trucovitě založil ruce na hrudi. Co to tady dělám? Měl bych se věnovat své práci, měl bych posílit svůj postup a místo toho si tu hraju na šťastný vztah? Není to hloupost? Váha myšlenek je příliš tíživá. Promnul jsem si spánky a rozhlédl se okolo. Kde je ten Hagrid? Možná zapomněl, že máme trest. To by bylo fajn, mohl bych ještě dotáhnout tu studii o Skin-walkerech. |
| |||
Pozemky Ano, smály jsme se jako praštěné. Vlastně to přišlo opravdu vhod, protože se u smíchu člověk uvolní a přestane myslet alespoň na chvíli na nesmysly, které trápí jeho mysl. Smích je tak nevinný a příjemný, měli bychom takové kousky provádět častěji. Vím, je to trochu dětinské a ne všichni by to chápali, ale víte co? Ten chvilkový osvobozující pocit za to stojí! Violet pochopila a hned vyhrožovala odplatou. Popravdě jsem zadoufala, že se bude týkat jen Ros, ale pokud by byla stejně nevinná, tak bych to taky přežila. “Dáváš si pauzu v plánování?“ zeptám se Violet s nevadnoucím úsměvem. “Tu pozvánku jsi zvládla pěkně rychle, překvapilo nás to,“ přiznám. Tedy alespoň mě, vždyť sotva odběhla a už přistála v klíně. “Nepotřebuješ s něčím pomoct? Do zítra je hodně málo času. Ale určitě přinesu ty košíčky, aspoň budou užitečné,“ nadhodím. “A taky jsme přišli na to, že jsi tam zapomněla napsat čas,“ vzpomenu si. |
doba vygenerování stránky: 0.79739904403687 sekund