| |||
|
| |||
Nitroobrana - pozemky [/right]Zmijozelští, profesor, Alex Když uslyším povědomý hlas, jen mírně pootočím hlavu. Richard. ,,No." Pokrčím rameny a nechám ho si sednout vedle mě. Nemluví a ani se přihlouple neušklíbá jako Wolfram. Ideální. Po příchodu profesora do učebny své skicy raději uklidím. Netuším, co je zač ani jaké má představy o svých hodinách, proto se rozhodnu raději neprovokovat. Nerada bych o tenhle nákres přišla. Začátek hodiny je obsažen převážně otázkami a odpověďmi. Některé jsou zajímavé více, některé méně. Ten předmět ale sám jako takový vypadá vcelku zajímavě. Má budoucnost, narozdíl od jasnovidectví. Na Rebeccu se jen pobaveně podívám. Headshot! Mé škodolibé já už je zase přítomno. Hra mne sice zaujala, ale ne dostatečně. Ne natolik, abych přebrala iniciativu, což naštěstí udělal Aviv. Po Wolframovi jen šlehnu nepřátelským pohledem a více se k jeho návrhu nevyjadřuji. Ani není potřeba. Mé grimasy zná, takže není důvod k verbální komunikaci. Nakonec dopadnou všichni stejně. Stejně špatně. Ušklíbnu se. Takže jsme beztak neměli šanci se někam pořádně dostat. Na Aviva jen líně kývnu. ,,Dobrá práce." Spíš než dobrá práce ve hře, tak v odření práce za nás. Když hodinu konečně ukončí, jen si oddychnu. Skutečně se mi už špatně udržovala pozornost a navíc vědomí, že je tohle poslední hodina a pak už dlooouhé volno mi na soustředěnosti moc nedodává. Možnost zapsat se na jeho kroužek prozatím nechám plavat a rozejdu se Alex naproti. U nástěnky se můžu zastavit později. Jenže nám není přáno. Zase. ,,Co zas ta megera chce?" Neodpustím si podrážděné zasyčení směřující k Sandře. Ale vážně. Skoro jakoby to někdo dělal naschvál. Při té myšlence mě zamrazí a na malou chvíli mi z tváře vyprchá zdravá barva. Dozvěděl se někdo o našich plánech? Našel někdo ten papírek? Ale vždyť jsem ho nesla na pokoj.. Nebo ne? Já ho tam nechala? Okamžitě si začnu v hlavě přehrávat celý včerejší večer strávený na astronomické věži. Dokonce i ten moment, kdy si strkám papírek do kapsy. Určitě jsem ho tam nenechala. Tak co tedy chce? Slyšel nás někdo? ,,Všechno popři." Jemně ji dloubnu do ramene a popostrčím vpřed. Sama se mezitím pomalu odeberu na kolej. Je čas na trochu pohybu. Dojdu na pokoj, svléknu uniformu a hodím ji na postel. Totálně ignorujíc, že tam leží stočené bílé cosi. Ayshe tak chudince přistane sako na hlavě. Když ji konečně zaregistruji, jen se na ni omluvně usměju a převléknu se. (ne, to není Sin) ,,Taky bych tě vzala běhat zlatíčko, " brouknu k ní mezitím, co si zavazuji tenisky, ,, - to bys ale musela mít nožičky." Líbnu ji na hlavu, popadnu hůlku, kterou si zastrčím do speciální kapsičky v rukávu a pokoj opustím. Jakmile se objevím za zdmi hradu, vydám se klidným klusem vpřed. Neujdou mi skupinky studentů, razící si to k famfrpálovému hřišti. Takže dnes je nábor? Mohla bych se jít podívat. Třeba se jich pár zraní. |
| |||
N62 --> G82 --> kabinet prof. McGonagallovej Witt-Witt, Rooobeert, vedúca, model, môj budúci problém To mojej nádhernej interakcie s vodnou cicou sa vmieša Witt-Witt. Po tom, čo zostanem v triede, aby som si vypočula viac-menej povinné pravidlá. Jasne že s nimi nesúhlasím, ale už v prvom ročníku som sa naučila že čo oči nevidia, srdce nebolí. Celý čas som teda len ticho a chápavo sa tváriac pikyvujem. What the merlins fuck sa tu... o čom točí? Som nadmieru rada keď sa ukončí hodina a chcem stadiaľ čo najskôr odísť, keď počujem ako sa učiteľ rozpráva s Gabrielom. Zacítim v sebe iskierku nádeje, hodím tašku cez jedno plece a kým by stihol profesor zdrhnúť, takmer k nemu pribehnem. Či už mi odpovie negatívne alebo pozitívne, chystám sa ísť za Sinestrou (finally), keď začujem odkaz po hrade. Stŕpnem. |
| |||
G68, zmijozelská společenka, nástěnka před jídelnou Profesor mi svým způsobem odpověděl, což v tu chvíli stačilo, stejně si jej uzurpoval Richard pro sebe a já měl ještě dneska něco stihnout. Zvedal jsem se a tak nějak si to všechno sčítal dohromady, bylo toho trochu víc, ale co se dá dělat. ‘Nicolas a netočí se kolem Kayle…’ Výborně. Ne že bych mu to nepřál, když jsou lidi kolem šťastní a nezahrnují vás tím, je všechno v pořádku, mám ovšem obavy, že on by začal. Trochu jsem si pohnul, abych jej dohnal. “Hej! Nicolasi!” Nakonec jsem na něj raději zakřičel, abych za ním nemusel běhat, ještě že se zastavil. Nerad se honím po chodbách, jednak se člověk zadýchá, a pak to vůbec nevypadá nijak rozumě, pokud spěcháte, selhali jste při plánování, nemám rád selhání. “Jak to dopadlo s Kayle?” Takt byla věc, kterou jsem před Nicolasem nepoužíval, stejně možná ani nevěděl, co to je. Ať už odpověděl jakkoliv, dotáhl jsem jej až na pokoj, kde jsem si vzal koště, je dobré vycházet s Richardem. Famfrpál jsem hrál už od loňského roku, poté, co bývali chytač odešel ze školy, rád se podívám, kdo bude letos nový. Následně na to jsem svého kamaráda dotáhl k nástěnce na zápis kroužků. “Tak kam to bude?” Položil jsem řečnickou otázku a vepsal se na mentální přípravu, do zbytku se mi nějak nechtělo, budu mít dost práce s tím naučit se na zkoušky. ‘Kdyby ty požadavky na přijetí nebyly tak vysoké.’ |
| |||
Den na pokoji Všichni Už od té doby, co jsem otevřel ráno oči, jsem se cítil být nesvůj. Sice mám již dávno navyklé, že po ránu nikdy nejsem ve své kůži, ale právě tohle vstávání mi přišlo extrémně těžké a protivné. Nijak jsem tomu však nevěnoval pozornost - prostě jsem nahodil svůj každodenní, stereotypní cyklus, v němž zaujímaly svá místa základní potřeby, jako bylo oblékání, hygiena a jím podobné. To, že mě třeštila hlava, mrzl jsem více než bylo obvyklé a žaludek mi téměř vyskakoval z krku, jsem příliš neřešil. Posezení u snídaně bylo spíše jakési prodloužení spánku. Neměl jsem ani žízeň, ani hlad, takže jsem nezavadil vůbec o nic a jen polehával na stole s hlavou položenou v rukách. Klasický hukot okolo, ačkoliv takhle ráno nebýval tak extra silný, se mi dost nepříjemně zavrtával do hlavy. Z jakéhokoliv závanu pachu z jídla ležícího opodál, který se jen mihl přes můj nos, se mi opět obrátil žaludek naruby. Několika dlouhými výdechy a nádechy se mi však na krátko podařilo obrovskou nechuť zahnat, nicméně lépe mi nebylo o nic víc. Přišla první hodina. Ani nevím, jakým způsobem jsem se do učebny dopravil, ale nachytal jsem se, jak opět umírám, zlehka opřený o lavici. Dalo by se říct, že jsem se právě nacházel v dosti zvláštním polospánku, na okolí jsem ale působil dojmem naprosto opilého člověka. Každou minutu mi bylo hůř a hůř. Snažil jsem se však zůstat aspoň trošku pozorný, i když se mi to prostě nedařilo. Pořád jsem si opakoval, že dnes je poslední den a když mi bude špatně, budu mít na odpočívání celý víkend. Další hodina, tentokrát základy psioniky. Zde už mi začínalo být opravdu příšerně a já se musel uklidňovat víc a víc, abych tu nehodil někde šavli. Hlava byla takřka na prasknutí a ačkoliv zase taková zima nebyla, mrzl jsem úplně neskutečně. Na mé tváři se klidně mohly střídat jednotlivé barvy, modrá, bílá, zelená... Ne, takhle to nešlo. Byl jsem neuvěřitelně rád, že hodina skončila o takový kus dříve, protože já už to nemohl vydržet ani chvilku. S koncem jsem urychleně vyběhl z učebny a nenamířil si to nikam jinam, než na toalety - obsah žaludku musel ven. Smůla byla, že můj žaludek byl úplně prázdný, protože jsem nejedl vůbec nic, a tak mi bylo stále neuvěřitelně špatně a já s tím nemohl nic dělat. Připadal jsem si jak bulimička, když jsem se marně snažil nacpat prsty do krku, abych vyvolal zvracení. To mi ale bylo k ničemu. Na další hodinu už jsem se jít neodvážil. Bylo mi pořád hůř a hůř a neměl jsem ani energii na to, abych někoho našel a oznámil mu to. Jediné, co jsem potřeboval, byla ta teplá postel. Měl jsem celkem i štěstí, že se mi od toalet podařilo do svého pokoje dostat. Cestou po chodbách jsem kolísal ze strany na stranu, div jsem sebou nesekl. Ani nevím, jak se mi podařilo dostat se skrz Buclatou dámu, protože si nepamatuji, že bych s ní vůbec mluvil. Aspoň to naznačuje, že jsem na tom nebyl vůbec dobře. Ačkoliv jsem se místo na pokoj mohl odebrat na ošetřovnu, neudělal jsem to - prostředí ošetřovny mi není dvakrát nejpříjemnější, kromě toho také zrovna moc nemusím jejich styl léčby, i když téměř vždy zabírá. Na pokoji jsem sebou hodil na postel, aniž bych se vůbec pokoušel se převlékat. Zabořil jsem hlavu do polštářů a snažil se umřít. Takhle příšerně mi snad nikdy ještě nebylo, a jsem si jistý, že to na mě bylo vidět, nejen díky nezdravým barvám v obličeji. Po pár minutách se mi konečně podařilo usnout a já přestal mít úplně pojetí o čase. |
| |||
Konec hodiny, Famfrpál Všichni Hodina se uchýlila ke konci. Osobně jsem z ní bych celkem nadšený. Nová krev, nové nápady. Nápad to byl originální a myslím, že s postupem času bychom se v tomhle mohli dost zlepšit. Angela se úkolu zhostila celkem šikovně a nakonec jsme všichni pochcípali úplně stejně. Ale díky bohu za ní, protože nikdo jiný by si na to netroufl. I když byla spíš donucena. Tichá dívka, snadný terč. Nebelvír si odnesl pár bodů navíc, ale stále nejsme ve vedení. No.. času ještě dost. Pár zápasů a pohár máme v kapse. Zabalil jsem si svoje zápisky a vydal se směrem k nástěnce. Hodina mě zaujala natolik, že kroužek nejspíš nebude špatný nápad. Při troše tréninku se dá zlepšit snad ve všem. U nástěnky jsem se zapsal ještě do kroužku šermu. No, k tomu famfrpál. Aspoň se nebudu nudit a volný čas využiju nějak produktivně. Pořád lepší než se válet na pokoji jak dobytek. Pak už stačí jen bafnout koště, ačkoli nepředpokládám, že bych na něm lítal, a kouknout se na nábor nováčků. Schválně kolik se jich letos do týmu nedostane. |
| |||
Před Hagirdovou chýší Thomas Maxwell Thomas vztekle stiskne zuby a pěsti. Dívá se mi do očí a já konečně poznal tu barvu. Tu nejkrásnější barvu, pro kterou bych i dýchal a chtěl bych to dokázat celému světu. Tu, která mě teď probodává. Tu, která dokázala změknout tak neuvěřitelným způsobem, až mi běhá mráz po zádech. |
| |||
Před Hagridovou chýší Můj mozek dokáže předpovědět za sedmdesát setin vteřiny šest scénářů reality, zpracovat je a vybrat dva nejpravděpodobnější. Je to moje vlastní forma Jasnovidectví, jen vychází a je podložená. Tohle... Tohle jsem ale nečekal. |
| |||
Nitrobrana > Koleje > Kabinet jedné z Primose Sinestra, Aviv, profesor, profesorky Primose (pokud mě stihnou) Hodina skončila a všichni se přesunuli o třídu dál. Musel jsem si posbírat své věci a tak jsem potom byl nucen vybrat si co nejpřiměřenější místo. Kdybych si sednul k někomu ze svých, neměl bych klid na práci. Pořád se ptají co dělám, co je tohle a co tamto. Jak děcka z psychiatrické léčebny na vycházce. Do oka mi padla Sinestra. "Nevadí?" Zeptal jsem se a kývl směrem k židli. Žádný úsměv, nic víc než jedno slovo. U ní se nepotřebuji přetvařovat víc, než je to nutné. Zapnul jsem si knoflík hábitu a posadil se. |
| |||
U Hagridovy hájenky Thomas Maxwell Slyším za sebou kroky. Ohlédnu se přes rameno a vidím, jak ke mně přichází on a na sobě má modré mudlovské oblečení. Dech se mi zadrhne a srdce se mi rozbuší. Odvrátím se a znovu se zaměřím na Hagridovy dvěře, zatímco vyčkávám, než šafář vyjde ven. |
doba vygenerování stránky: 0.81825280189514 sekund