| |||
|
| |||
Nitrobrana - Famfrpál! Angela, Alec[/right]Zadání bylo těžké a dle mého si Angela vedle víc než dobře. Ukázal jsem jí vztyčený palec a povzbudivě se usmál, i když absolutně netuším, jestli to ode mě bude pro ni děsivé spíš než povzbudivé. Asi mne nebude mít úplně v lásce, ale tak už to chodí a chodit bude. Obzvlášť když jde o mě. |
| |||
Vybuchující pozemky On se vážně chytil! To mě napadlo jako první, když Henry oslovil Violet studentko. Tedy on s tím začal a my se s Annie jen chytly, ale kde by nás - alespoň mě - napadlo, že to projde! Nesmála jsem se hned, snad z toho překvapení, jak Henry mluví ke své nové kolegyni. Chudák... probleskne mi hlavou, kdy vytasí barvu sukně! A já už mám co dělat, abych se udržela víceméně v klidu. Tím spíš, když začala Violet koktat. To je tak dobrá herečka nebo zapomněla, že je jeho kolegyně...? Ale to bylo v tu chvíli jedno, protože ten její provinilý výraz mě dostal a já vybuchla v nekontrolovatelném smíchu! Vlastně jsem měla co dělat, aby mi Bee nesklouzl s dlaně, jak jsem se smála, ale naštěstí se mi nic nestalo. Snad se moc nepoleká, nerada bych, aby skončil na zemi a měl trauma z našeho smíchu. "Tak to se povedlo...!" nepřestávám se smát... |
| |||
|
| |||
Bruntálně zmatená Na pozemcích s Rosí, Etty a Henrym Jsem si tak kráčela pozemky, užívala si podzimního odpoledne, těch pár slunečních paprsků a hlavně přírody kolem Bradavického hradu. Jak mi tohle chybělo. Nevnímala jsem nějaké hlasy za sebou, jen čerství vánek a příjemnou procházku. Tedy až do chvíle, než se mi kdosi dotkl a promluvil. Zmateně jsem se otočila, v hlavě se mi honily myšlenky, že jsem zase v průseru a že si to pořádně vyžeru, takže jsem si ani nevšimla opodál stojící sestry a Etty. A už vůbec jsem si nevšimla toho, jak špatně zadržovaly smích. Hleděla jsem na profesora, nevěděla jsem, co říct a srdce mi bušilo jako o závod. "Já... já... já... a-ano... v-vím... já... já..." zakoktala jsem se, jak jsem se snažila donutit vymyslet nějakou chytrou odpověď. Pak další otázka. Sjela jsem pohledem po svém outfitu a naprázdno jsem polkla. "Já... no... to... sukně... eh... no..." dál jsem koktala, provinile jsem sklopila hlavu a chytla se za sukni. Jak na mě vybafl, vůbec jsem si neuvědomila, že už dávno nejsem studentka. |
| |||
E215 - kabinet Jakmile přišel čas na další hodinu, vrátila jsem Alecovi jeho hůlku a propustila ho s tím, že o přestávce se do učebny zase vrátí a bude v úklidu pokračovat. Sama jsem se mezitím přesunula do jiné učebny, kde mě čekala hodina s prváky. Úvodní hodiny s prvními ročníky jsou poměrně klidné. Jen se musí počítat se spoustou dotazů a fascinovanych pohledů. Stále je pro ně všechno tak nové a neuvěřitelné. Především pak pro mudlovské děti, které doteď žily jen v mudlovském světě. Z osobních zkušeností bych téměř řekla, že děti mudlů se magii učí příjemněji. Mají ke kouzlení mnohem většího respektu, než děti kouzelníků, kteří s ní vyrůstají. Když hodina skončila, vrátila jsem se zase do E215 zkontrolovat přítomnost pana Shadea. A skutečně. Byl tu. A i s posilou. Nechala jsem je tedy pracovat a sedla si za katedru, kde jsem listovala několika pergameny. Ke konci přestávky jsem se zvedla, sbalila své věci a rozešla k dvoum uklízečům. ,,Pane Shade, můžete jít na hodinu. O zbytek se užpostarám. Nicméně doufám, že příští hodinu se nic takového už opakovat nebude." věnujI mu přísný pohled a s tím oba chlapce z učebny doslova vyhodím. Sama se pak otočím na patě a s pomocí hůlky učebnu očistím od zbytků, které uklidit nestihli. Pak už učebnu opustím a vydám se do kabinetu. Letmo pohlédnu na hodiny, které visí nad dveřmi mého kabinetu. Pergamen od Brumbála bylo zapotřebí co nejdříve vyřešit. Ať už se kterýkoliv student toulá po chodbách školy, pokoji nebo je na hodině - prostorami školy se rozezní můj hlas. ,,Slečna Scottmayersová se po skončení dnešního vyučování dostaví ke mně do kabinetu." |
| |||
Během a konec hodiny Gabriel, částečně Romain a zbytek třídy Zpětně Než jsem se stačila sebrat z pádu, Gabriel mi stačil zvednout kresbu ze země. ,,Ano, díky.“ Pokusila jsem se usmát. Moc milý kluk. Hlavně, když jsem na něj na začátku dne myslela a on se teď zjeví s tím krásným úsměvem. Pak jsem zaskučela, jelikož jsem si sáhla na bouli na hlavě. Dobře mi tak, nemám si kreslit. A jakoby to nestačilo. Pan profesor přišel, zmuchal obrázek, pokáral mě a strhl Havraspáru 10 bodů. Ani jsem mu na to nic neodpovídala, měl ve všem pravdu. To jsem podělala. Takže asi zaujmu taktiku do ničeho se nevměšovat a po hodině rychle utéct. Během hodiny se ukázalo, že nejsme zas tak špatní, ale pořád jsme na tom byli díky mě nejhůř. Romain se vážně snažil. Ach jo bože. Už si snad nikdy nevytáhnu tužku a papír o hodině. Akorát mám teď oprávněné výčitky. Konec hodiny Po skončení hodiny nám řekl pan profesor, že bychom úkol stejně nedokázali zvládnout, tak aspoň jedna utěšující zpráva. A já se budu celý zbytek dne proklínat, za těch špatných 10 bodů. Snad na mě ostatní nebudou tak naštvaní, jako jsem teď na sebe já. Se špatnou náladou, jsem si sebrala všechny své věci a odešla k nástěnce. Jakmile jsem jí viděla, okamžitě jsem vytáhla pero a začala se připisovat do divadelního kroužku a na Famfrpál. Pak jsem si uklidila pero a pomalu začala odcházet od nástěnky. Tak co budu dnes dělat? Zajímalo by mě, co bylo s Emily celý den. Že bych se za ní zastavila? Začnu přemýšlet. Ale nejdřív se asi projdu, abych si trošku vyčistila hlavu. A sklesle pokračuji dál po chodbě. |
| |||
Trapas na pozemcích Ettariel, Rosalie, Violet „S kolegou Snapem má vícero studentů potíže.“ opáčím. Profesor nebyl špatný. Právě naopak, byl to vynikající kouzelník, ale některé jeho metody studentům nevyhovovaly. Raději body strhával, nežli přičítal, vyžíval se ve školních trestech a jeho přísnost byla proslulá. Na většinu studentů jeho chování platilo, zato na jiné… No, jak je vidět, tak pořád má někdo chuť se toulat v době výuky po pozemcích. „Měli bychom to rychle vyřídit.“ rozejdu se směrem ke „studentce“, aniž bych si všiml, že je něco v nepořádku. Jakmile k Violet dojdu, zaklepu jí na rameno, aby si mě všimla. „Víte, že záměrné záškoláctví je proti školnímu řádu, že ano, studentko?“ zeptám se, přičemž si jí začnu prohlížet, abych zjistil, k jaké koleji tahle malá nezbednice patří. Dlouhý kabát a červenočerná sukýnka. Že by Nebelvír? Neměly by mít děvčata pouze černou sukni? „Zapomněla jste snad na povolenou barvu sukně?“ Káravě si jí měřím. Pak se podívám znovu na kabát. Ať se dívám, jak se dívám, nikde nevidím kolejní emblém. Co to má sakra být? Buď jsem po cestě opravdu unavený a vidím to, co není, nebo si tu ze mě někdo opravdu dělá blázny. Je tohle vůbec studentka? A v tu chvíli mi to, leč poněkud pozdě, dojde. Což už situaci nezachrání, protože dámy ze mě teď budou mít nejspíš druhé Vánoce. |
| |||
Konec vyučování Rubeus Hagrid, okrajově Rebecca Riel, Santeri Miettinen, Gabriel Roux, Thomas Maxwell, Remus Lupin Naslouchám profesorovi a pocit selhání smísený s hněvem na Rebeccu a její stupidní ztrátu bodů se otupuje. Pokud to tak bylo a my skutečně nikdy neměli šanci na úspěch, pak je to podivně uklidňující. Fascinovaně hledím na obrovského medvěda, jehož spánek jen podnítí mou potřebu změnit se sám, byť já sám budu něčím mnohem mnohem menším. |
doba vygenerování stránky: 0.83387804031372 sekund