| |||
|
| |||
Bruntálně zmatená Na pozemcích s Rosí, Etty a Henrym Jsem si tak kráčela pozemky, užívala si podzimního odpoledne, těch pár slunečních paprsků a hlavně přírody kolem Bradavického hradu. Jak mi tohle chybělo. Nevnímala jsem nějaké hlasy za sebou, jen čerství vánek a příjemnou procházku. Tedy až do chvíle, než se mi kdosi dotkl a promluvil. Zmateně jsem se otočila, v hlavě se mi honily myšlenky, že jsem zase v průseru a že si to pořádně vyžeru, takže jsem si ani nevšimla opodál stojící sestry a Etty. A už vůbec jsem si nevšimla toho, jak špatně zadržovaly smích. Hleděla jsem na profesora, nevěděla jsem, co říct a srdce mi bušilo jako o závod. "Já... já... já... a-ano... v-vím... já... já..." zakoktala jsem se, jak jsem se snažila donutit vymyslet nějakou chytrou odpověď. Pak další otázka. Sjela jsem pohledem po svém outfitu a naprázdno jsem polkla. "Já... no... to... sukně... eh... no..." dál jsem koktala, provinile jsem sklopila hlavu a chytla se za sukni. Jak na mě vybafl, vůbec jsem si neuvědomila, že už dávno nejsem studentka. |
| |||
E215 - kabinet Jakmile přišel čas na další hodinu, vrátila jsem Alecovi jeho hůlku a propustila ho s tím, že o přestávce se do učebny zase vrátí a bude v úklidu pokračovat. Sama jsem se mezitím přesunula do jiné učebny, kde mě čekala hodina s prváky. Úvodní hodiny s prvními ročníky jsou poměrně klidné. Jen se musí počítat se spoustou dotazů a fascinovanych pohledů. Stále je pro ně všechno tak nové a neuvěřitelné. Především pak pro mudlovské děti, které doteď žily jen v mudlovském světě. Z osobních zkušeností bych téměř řekla, že děti mudlů se magii učí příjemněji. Mají ke kouzlení mnohem většího respektu, než děti kouzelníků, kteří s ní vyrůstají. Když hodina skončila, vrátila jsem se zase do E215 zkontrolovat přítomnost pana Shadea. A skutečně. Byl tu. A i s posilou. Nechala jsem je tedy pracovat a sedla si za katedru, kde jsem listovala několika pergameny. Ke konci přestávky jsem se zvedla, sbalila své věci a rozešla k dvoum uklízečům. ,,Pane Shade, můžete jít na hodinu. O zbytek se užpostarám. Nicméně doufám, že příští hodinu se nic takového už opakovat nebude." věnujI mu přísný pohled a s tím oba chlapce z učebny doslova vyhodím. Sama se pak otočím na patě a s pomocí hůlky učebnu očistím od zbytků, které uklidit nestihli. Pak už učebnu opustím a vydám se do kabinetu. Letmo pohlédnu na hodiny, které visí nad dveřmi mého kabinetu. Pergamen od Brumbála bylo zapotřebí co nejdříve vyřešit. Ať už se kterýkoliv student toulá po chodbách školy, pokoji nebo je na hodině - prostorami školy se rozezní můj hlas. ,,Slečna Scottmayersová se po skončení dnešního vyučování dostaví ke mně do kabinetu." |
| |||
Během a konec hodiny Gabriel, částečně Romain a zbytek třídy Zpětně Než jsem se stačila sebrat z pádu, Gabriel mi stačil zvednout kresbu ze země. ,,Ano, díky.“ Pokusila jsem se usmát. Moc milý kluk. Hlavně, když jsem na něj na začátku dne myslela a on se teď zjeví s tím krásným úsměvem. Pak jsem zaskučela, jelikož jsem si sáhla na bouli na hlavě. Dobře mi tak, nemám si kreslit. A jakoby to nestačilo. Pan profesor přišel, zmuchal obrázek, pokáral mě a strhl Havraspáru 10 bodů. Ani jsem mu na to nic neodpovídala, měl ve všem pravdu. To jsem podělala. Takže asi zaujmu taktiku do ničeho se nevměšovat a po hodině rychle utéct. Během hodiny se ukázalo, že nejsme zas tak špatní, ale pořád jsme na tom byli díky mě nejhůř. Romain se vážně snažil. Ach jo bože. Už si snad nikdy nevytáhnu tužku a papír o hodině. Akorát mám teď oprávněné výčitky. Konec hodiny Po skončení hodiny nám řekl pan profesor, že bychom úkol stejně nedokázali zvládnout, tak aspoň jedna utěšující zpráva. A já se budu celý zbytek dne proklínat, za těch špatných 10 bodů. Snad na mě ostatní nebudou tak naštvaní, jako jsem teď na sebe já. Se špatnou náladou, jsem si sebrala všechny své věci a odešla k nástěnce. Jakmile jsem jí viděla, okamžitě jsem vytáhla pero a začala se připisovat do divadelního kroužku a na Famfrpál. Pak jsem si uklidila pero a pomalu začala odcházet od nástěnky. Tak co budu dnes dělat? Zajímalo by mě, co bylo s Emily celý den. Že bych se za ní zastavila? Začnu přemýšlet. Ale nejdřív se asi projdu, abych si trošku vyčistila hlavu. A sklesle pokračuji dál po chodbě. |
| |||
Trapas na pozemcích Ettariel, Rosalie, Violet „S kolegou Snapem má vícero studentů potíže.“ opáčím. Profesor nebyl špatný. Právě naopak, byl to vynikající kouzelník, ale některé jeho metody studentům nevyhovovaly. Raději body strhával, nežli přičítal, vyžíval se ve školních trestech a jeho přísnost byla proslulá. Na většinu studentů jeho chování platilo, zato na jiné… No, jak je vidět, tak pořád má někdo chuť se toulat v době výuky po pozemcích. „Měli bychom to rychle vyřídit.“ rozejdu se směrem ke „studentce“, aniž bych si všiml, že je něco v nepořádku. Jakmile k Violet dojdu, zaklepu jí na rameno, aby si mě všimla. „Víte, že záměrné záškoláctví je proti školnímu řádu, že ano, studentko?“ zeptám se, přičemž si jí začnu prohlížet, abych zjistil, k jaké koleji tahle malá nezbednice patří. Dlouhý kabát a červenočerná sukýnka. Že by Nebelvír? Neměly by mít děvčata pouze černou sukni? „Zapomněla jste snad na povolenou barvu sukně?“ Káravě si jí měřím. Pak se podívám znovu na kabát. Ať se dívám, jak se dívám, nikde nevidím kolejní emblém. Co to má sakra být? Buď jsem po cestě opravdu unavený a vidím to, co není, nebo si tu ze mě někdo opravdu dělá blázny. Je tohle vůbec studentka? A v tu chvíli mi to, leč poněkud pozdě, dojde. Což už situaci nezachrání, protože dámy ze mě teď budou mít nejspíš druhé Vánoce. |
| |||
Konec vyučování Rubeus Hagrid, okrajově Rebecca Riel, Santeri Miettinen, Gabriel Roux, Thomas Maxwell, Remus Lupin Naslouchám profesorovi a pocit selhání smísený s hněvem na Rebeccu a její stupidní ztrátu bodů se otupuje. Pokud to tak bylo a my skutečně nikdy neměli šanci na úspěch, pak je to podivně uklidňující. Fascinovaně hledím na obrovského medvěda, jehož spánek jen podnítí mou potřebu změnit se sám, byť já sám budu něčím mnohem mnohem menším. |
| |||
Konečně konec Nitrobrana, G82 profesor Miettinen, ostatní spolužáci Vyslechla jsem si odpověď na svou otázku, za níž jsem se možná maličko styděla. Na druhou stranu... Každý má nějakou fóbii, takže tohle může alespoň trochu pomoci komukoliv zde. Zatím jsem neměla plány na jakékoli odstraňování fóbií, ale jestli mi někdy budou opravdu hodně překážet, nejspíš o tom dost vážně zapřemýšlím. Profesorovi jsem tiše poděkovala a i nadále jsem si zapisovala dotazy i jejich odpovědi tak, jak jsem stíhala. Nadskočila jsem leknutím, když jsem uslyšela ránu. Automaticky jsem se otočila za zdrojem a uviděla jsem Rebeccu. Co asi dělala, že dokázala takhle spadnout ze židle? Všimla jsem si, jak profesor mačká kus papíru. Kreslila si snad? Ale jak může člověk při kreslení dělat něco, co způsobí pád ze židle...? Nedávalo mi to smysl. Zakroutila jsem hlavou a raději jsem se věnovala svým věcem. Bylo vidět, že jestli chce člověk dělat něco mimo, musí být nenápadný. Ještě štěstí, že jsem prakticky duch... Až jsem si oddechla, když nám bylo řečeno, abychom se dali do skupinek podle kolejí. Vzhledem k tomu, jak jsme seděli, jsem se nemusela nikam sunout, to spíš ostatní se přidali k nám. Dobře. Co se týkalo toho, kdo nás vede, mluvit bych asi dokázala, avšak nebyla jsem si jistá tím, zda bych dělala dobrá rozhodnutí. Vlastně... vlastně vím, že v tuhle dobu bych dělala ta nejhorší. Nedokážu se pořádně soustředit, navíc mám tendence dělat zbrklé volby... Ne, já určitě mluvit nebudu. Založila jsem ruce na hrudi a čekala jsem, zda se někdo z nás ujme slova. Nakonec to udělal Aviv. Příliš daleko se nedostal, to ne, ale to by nejspíš nezvládl nikdo z nás. Ale aspoň jsme dostali nějaké body, pomyslela jsem si spokojeně, když jsme byli rozpuštěni. Nejraději bych zamířila na pokoj, jenže je tady ještě jedna věc, kterou bych ráda co nejdříve vyřídila... Propletla jsem se všemožnými chodbami, dokud jsem nedorazila ke kabinetu profesora Zmijozela. Zaklepala jsem na dveře a čekala jsem, až mě pozve dál. Pokud tam tedy vůbec je... v což tedy samozřejmě doufám. Ráda bych tuhle záležitost vyřídila co nejdříve. |
| |||
Nitrobrana Zpětná reakce Gabriel Roux Mladík z Nebelvíru, který prvně promluvil rusky, vznese dotaz znovu, tentokrát anglicky. Zpětná reakce Rebecca Riel Zahlédnu, jak se studentka Havraspáru ve čtvrté lavici vpravo z mně neznámého důvodu naklání na židli ze strany na stranu. Následuje pád a zaklení. Zadívám se tím směrem a odlepím se od katedry. Smích její spolužačky a rozruch, který to celkově způsobilo, se mi ani za mák nelíbí. Aktuální dění Havraspár, Zmijozel, Nebelvír, Mrzimor "Dobrá práce, studenti," usměju se, když žáci skupinky skončí. Podvědomě jsem čekal, že si nevyberou tu nejtěžší správnou cestu. "Jsem si vědom, že jsem po vás chtěl netradiční záležitost, ale zhostili jste se jí v rámci možností skutečně skvěle. Musíte si uvědomit, že je tohle jen simulace, předstírání. V reálné mysli fungují trochu jiná pravidla. Pokud byste pronikli do mysli někoho jiného, takřka okamžitě by vás čekal aktivní odpor. Nesetrvali byste uvnitř tak dlouho, aniž by se vás napadený snažil jakkoli vystrnadit." |
| |||
N68 Shrábnul jsem věci zpět do brašny a pozoroval stoly jak se přesouvají, i spolužáky, jako nějaký vrácený čtyřbarevný obsah organizmu, nebo úl. Během školy jsem se potkal s mnoha zajímavými věcmi, které by jsme mohli obvinit s mudlovského původu, ironií, že většinu těch věcí jsem potkal pouze ve škole a i tak jsem měl neustále dojem, že toho existuje o hodně víc. A když jsme u toho, ono vybrat mezi zmijozelem někoho, kdo bude reprezentovat zní sice velmi jednoduše, neboť vždycky je zde nějaký “Ten, kterého většina následuje”, ale když dochází na novinky s nimiž nemá nikdo zkušenosti, dávají do toho ruce pryč. Občas. Za normálních okolností jsou tu takový jako Sinestra, nebo Richard, jenže když se jim nechce, někdo to udělat musí. Což bude také asi důvod, proč jsme šli až nakonec. Škoda, že neplatí, že nejlepší nakonec, rozhodně ne dnes a v tomto předmětu. Snad příště. “Prosím světlo.” Řekl jsem, když jsem se zvedl, abych lépe viděl. Občas každý musí čelit svým hrůzám, aniž by to na sobě nechal znát. Postupoval jsem za pomoci krátkých a úsečných pokynů. Nechávám bludičku pohybovat se jistě, ani příliš pomalu, ale zase ji nedělám rychlý průlet po chodbách. Zejména díry v zemi jsou zábavným zpestřením jednolitosti obrazu. Jak hluboko se dá asi spadnout? Z toho, co jsem měl zatím možnost odpozorovat mi přijde, že tohle celé vlastně ani projít bezpečně nejde. Není to přímo předmět, je to profesorova mysl a vy jste návštěva, je jedno kam se vydáte, prostě vás vyrazí jakmile bude chtít, nebo uděláte něco, co bude považovat za chybu. A pak … “Kruci.” Ze stropu se snesl, s elegancí Isaaca na koštěti, poměrně velký kvádr a bludička dohrála. Ještě, že jsme skončily všechny koleje podobně. Napadla mě jedna otázka, ale nechám si ji až po hodině. Zatím jsem si sedl a uvažoval, jak to nejlépe formulovat |
| |||
G82 - Nitroobrana: Úkolspolužáci, poté celá třída a profesor průměr 57,5 % Profesor dál celkem trpělivě zodpovídal dotazy, ovšem vše šlo kolem mě a ani trochu se mé mysli nedotklo. Výraz jsem ale měla neměnný, takže sotva vyučující postřehl, že ho nevnímám, leda by zrovna využíval svou schopnost. Ani o tom jsem ale nepřemýšlela. Když však změnil tón, zpozorněla jsem. Se znepokojením jsem ovšem sledovala, že jde o skupinovou aktivitu. Proč...? Proč??? Nerada jsem pracovala ve skupině, i když byla složená z mých spolužáků. Neochotně a naprosto mlčky, s výrazem, který neprozrazoval nic víc, jen v něm přibyla přísnost a odstup, jsem se přidala k ostatním spolužákům ze své koleje. Neochotně jsem se podívala na profesora, abych zjistila, co tak důležitého a náročného budeme dělat, že na to musíme být ve skupinách. Trochu nechápavě jsem sledovala jeho počínání. To je jeho mysl...? A ta bludička? Po chvíli se vše ujasnilo a čas neúprosně začal odtikávat náš limit. Neklid z neznámého byl v naší skupině hmatatelný. Zaslechla jsem Eričina slova a musela jsem souhlasit. Nerozuměla jsem příliš zadání a předem jsem nás odsuzovala k nezdaru. Dylan se ovšem zdál v tomto ohledu pozitivněji naladěný. Nechápu... Větší znepokojení pro mě nakonec ale byla má, nejspíš jediná, kamarádka, nebo tak něco, Jackie. Na chvíli mi unikl vyděšený výraz, než jsem se zamračila. To sotva. Já... Kdo by si to tak přál. Jenže nějakou záhadou to všichni odsouhlasili a já se stala zástupce naší koleje. Krátce jsem se podívala na Gabriela, ale ten se k tomu nevyjadřoval. Chápala jsem to. Nezná nás, ale snad by i on odhadl, že nejsem vůdce. Maximálně tak svůj vlastní. Porada začala. Většinou jsme se shodli na opatrnosti, pomalém postupu a nejvyšší obezřetnosti. Především Robert nám to důkladně klad na srdce. Jediný, kdo se od těchto názorů lišil, byl Gabriel. Je to snaha odlišovat se za každou cenu nebo to myslí vážně? Musela jsem nad tím přemýšlet, zatímco jsem ho propalovala pohledem. Sama jsem řekla jen málo slov, víceméně jsem jen odsouhlasila nápady ostatních. Čtyři minuty uběhly jako voda. První se předvedl Havraspár, který vedl Reece. Překvapila mě volba této osoby, ale musela jsem uznat, že jeho postup byl velmi zajímavý. Konec jejich bludičky mě ovšem nepříjemně zaskočil a lehce se mi rozbušilo srdce. Konec může přijít tak náhle. Následoval Mrzimor s Romainem v čele. Další rozený vůdce? Nechápala jsem to. Jejich postup byl o trochu lepší. Zaujal mě. Ovšem poněkud neklidně jsem sledovala, jak se Romain zdrceně posadil, když jejich bludička svou cestu dokončila. Taky tak nečekaně... Vstala jsem, abych to šla zkusit za Nebelvír. Ještě jsem slyšela Jackie. Ano, světlo. Málem bych zapomněla. "Prosím o trochu světla," pronesla jsem tiše a důrazně. Povel byl ihned vyplněn. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem pomalu a opatrně bludičku navigovat. Fascinovalo mě, jak poslouchá. Na chvíli jsem se podívala na profesora, ale ihned jsem se opět začala soustředit na bludičku. Nesmím ztratit koncentraci... Napomenula jsem se přísně a snažila se vytěsnit vše nepotřebné ze své hlavy. Snad by tma byla o trošku lepší. Už jsem to ale neměnila. Rozcestí. Zvolila jsem do třetice odlišnou cestu, než spolužáci z předchozích skupin. Dál jsem postupovala opatrně. Krápníky kolem se zdály jako živé. Stejně tak drolící se kamínky. Ach ne... Dlaně jsem sevřela v pěst, přimhouřila oči. Srdce mi začalo bušit prudčeji. Hlavně opatrně. Hlasitě jsem vydechla, když jsme minuly propast. V pořádku... Další propast. Vzpomněla jsem si na Gabriela a přidala jsem s bludičkou na rychlosti. Propast... A pak konec. Přišlo to tak náhle. Zapomněla jsem dýchat a jen jsem zírala na kvádr, který náš úkol ukončil. Nechápala jsem to a jestli mě Jackie nestáhla zpět na místo, nejspíš tam zůstanu stát s nečitelným výrazem. |
doba vygenerování stránky: 1.0843579769135 sekund