| |||
Nitrobrana
|
| |||
Tour de pozemky - návrat fialového uragánu! Bee se mi rozvaluje v dlani, hází roztomilé pohledy a mě to nutí jen k úsměvu. A představa, že by vypadal jako dvouhlavé telátko nebo had… maličko se oklepu. Takhle jsi stejně nejhezčí! ujistím tvorečka v duchu a palcem ho jemně pohladím po hlavičce. “Je… řekla bych až magické,“ přitakám Henrymu zvesela. A pak sleduji, jak Annie přeje k narozeninám. Já to sice maličko odbyla, ale zítra jim to vynahradím! Už mám i nápad na dárek! Tedy hlavně pro Ros, s Violet si nejsem jistá. Ale to se vyzkoumá! Samozřejmě Bee není jediný, díky kterému se po tak dlouhé době usmívám. Protože ta příroda kolem a klid… to musí dostat snad každého! Les, jezero, samota… takové volno, že bych se snad i rozeběhla kupředu! Jako tamhle Violet! Už už jsem chtěla Henryho opravit, ale včas jsem si všimla Annina mrknutí. Tiše se zasměji. To bude ještě legrace… “Třeba po ní chtěl pan profesor Snape zase nějaký lektvar, tak se šla místo nich projít ven. Slyšela jsem, že s nimi má hodně studentů potíže,“ řeknu vážně. “A prý s jeho škrabopisem. Ale to jsou třeba jen řeči.“ |
| |||
Konec vyvolávání, začátek G82 Zvonění. A pak to všechno končí, několika nepovedenými kouzly. Budu se muset na vyvolání podívat dneska odpoledne, nemůžu si dovolit, aby mě chyby v takovémto předmětu zdržovaly. Uklidil jsem pracovní plochu od nevydařených pokusů a vydal se na další hodinu. Na Nicka dneska kašlu, dobývá Kaylu, jeho problém. Očekávala mě nitroobrana, další hodina, ve které se budu muset soustředit, přitom bych chtěl mnohem raději dospat dnešní noc, v klidu, schovaný pod peřinou, polštářem a několika knihami. Příliš hezké vyhlídky. Do učebny jsem dorazil o něco později, než bych chtěl, takže jakákoliv možnost vybrat si solitérní flek padla. ‘Ne, ne, ne, ne, ne…’ Rozhlížel jsem se po svých spolužácích. Letošek je zřejmě ve znamení nových kantorů na polovinu hodin, ale i nových studentů, změna je život, ale ne všechny změny jsou životu prospěšné. Nakonec jsem si vybral volné místo vedle Izabelly, nebo jak se ta holka jmenovala, bylo to něco na I, kreslila si zrovna do bločku. Přešel jsem k volné židli a posadil se, nebudu ji rušit od tvůrčí činnosti, povytahoval jsem si patřičné pomůcky. Jakmile mě nějakým způsobem vezme na vědomí: “Omlouvám se, ale moc volných míst už tu nebylo. Jsem Aviv.” Hodina Nový učitel se mi líbil. A zvěromág. Jeho hodiny budu potřebovat. Hodně. Snad bude mít i doplňkovou výuku. ‘... Vždycky existuje riziko, že někoho takového potkáte a ten někdo bude silnější než vy...’ Musel jsem se usmát, jak moc mi ta věta připomněla vlastní rodiče, každý máme nějakého strašáka, to už tak bývá. |
| |||
Nitrobrana Barbara Snow, Isaac Meadows Další zvednutá ruka, tentokrát ze Zmijozelu ohledně fóbií a jejich odstraňování. Každý se něčeho bojíme. |
| |||
G82 - Nitroobrana a Nitrozpytspolužáci a profesor Některé věci mi prostě nemohou ujít. Třeba Romainova reakce na Gabrielova slova. Bratři možná, ale v lásce se nejspíš tolik nemají... Nic mi do toho ovšem nebylo, a tak jsem jen s lehkou obavou, která se navenek neprojevila, sledovala Romainovo napětí, než on sám promluvil. Vzápětí přišlo jakési broukání od mého souseda. Ruština? Překvapeně jsem se po něm ohlédla, ale hned jsem se zase obrátila pryč. Stále jsem měla z pohledu na jeho osobu podivný pocit a nehodlala jsem ho přivolávat častěji, než bylo nutné. Stačí, že vedle něho musím sedět... Lehce jsem se ošila, zhluboka se nadechla a snažila se najít ztracený klid. Abych se lépe zaměstnala, zkusila jsem si raději psát poznámky. Profesor ovšem Gabrielovo broukání nepřehlédl. Byla jsem zvědavá, co na to můj soused, a po očku jsem ho sledovala. Mlčen a rychlejší byla Jackie. Znovu jsem zabořila pohled do lavice, znovu jsem protočila panenky nad její otázkou. Asi bych se šla nejdřív prolétnout na koštěti, než bych se takto zeptala. Moji spolužáci samozřejmě vědí, jaký vztah jsem k létání měla. Pozitivní nebyl. Odpověď profesora mě však překvapila. Lze potlačit vzpomínky? Nepříjemné vzpomínky z dětství? Mé překvapení se konečně na tváři projevilo. Některé bych opravdu chtěla zapomenout. Nadobro. Ale některé... Bych ještě naposledy chtěla vyvolat. I za cenu toho utrpení... Natolik jsem se pohroužila do svých myšlenek, že jsem jen zírala před sebe a tužkou poklepávala mezi prsty. Byl to sice tichý zvuk, ale stále zvuk. Neustále se opakující, dotěrný. Jenže nic z toho jsem nevnímala, stejně jako mimo mě šly další otázky i profesorovy odpovědi. |
| |||
Nitrobrana na G82ceProfesor Miettinen, Reece Sheehan Naslouchal jsem panu profesorovi Miettinenovi a po celou dobu jeho odpovědi na dotaz před tím mým jsem přemýšlel, co se Reecovi honilo hlavou, když vznesl zrovna takový dotaz. Snad ho nenapadlo, že by mohl měnit svoji osobnost, že ne? Po včerejšku si nemyslím, že bych na něj měl zrovna já cokoliv namítat, ale pokud měl něco takového v hlavě, tak by na to už jen díky vysvětlení pana profesora měl zapomenout. Zívnul jsem si. Myslel jsem, že dnes už tak unavený nebudu, ale ta změna režimu je evidentně problematičtější, než jsem si myslel. Když se pan profesor Miettinen přesunul k mému dotazu, tak jsem nestačil žasnout, jak plynule vykládal. Ten chlap je celkem bedna. Bedna v dobrém obalu. Pomyslel jsem si, sklonil jsem hlavu a nenápadně se uculil. Jakmile domluvil, tak jsem ji zase zvedl a rozpačitě jsem přemýšlel. Vlastně jsem vůbec nevěděl, jaké obory jsem měl na mysli a doufal jsem, že ho něco napadne a odvykládá to. Začal jsem si v hlavě formovat myšlenku. "Eh.. no.." Nevěděl jsem, co mu mám říci. Mluvil o nějaké spojitosti se zvěromagií. ".. říkal jste, že u zvěromágství vám to pomáhá potlačit některé nebezpečné faktory. Napadají vás jiné případy, kdy je využít tuto techniku na místě? " Vzápětí mne napadl další dotaz. "A když už jsem v tom.. jestli se tedy mohu zeptat ohledně nitrozpytu.. je možné, že ho někteří kouzelníci používají na potkání? Jak je tomu případně u vás? Ovlivňuje to nějak mentální, či fyzický stav uživatele?" Zatvářil jsem se přehnaně profesionálně a dělal jsem, že jsem u vymýšlení tak komplikované odpovědi nevypustil celou svou duši. Právě jsem nedomyšlenou otázku zakecal složitější otázkou, o které ani nevím, jestli byla na místě. |
| |||
Poslední hodina dne... hurá... :3 okrajově Základy přeměňování Nitrobrana, G82 Daniel, zbytek spolužáctva, profesor Miettinen Dan to zjevně nedokázal pochopit, ale já lidskou společnost k životu nepotřebovala. Alespoň ne nutně. Většinou mi stejně ostatní lezli akorát tak na nervy. Zvířata byla v tomto ohledu mnohem příjemnější, tedy snad až na psy, jichž jsem se naneštěstí bála. "Mám kočku... a mladší sestru, co je taky ve Zmijozelu. To mi jako společnost stačí, když někoho potřebuju," zněla má odpověď. To, že jsem si občas opravdu připadala opuštěná, to jsem raději zamlčela. Neměla jsem ráda pozornost, musela jsem se smířit s tím, že budu vždycky sama na tomhle světě. "Ono sportovat by bylo fajn, jenže... no... asi to bude znít divně, ale tak trošku mám strach z výšek. A na koštěti se se svým antitalentem necítím vůbec bezpečně..." Poněkud nesměle jsem se usmála a raději jsem se trošku odvrátila. Připadala jsem si trapně, protože létání na koštěti je jeden ze základů. Jeden ze základů, který příliš nezvládám jen díky tomu pitomému strachu. Na konci hodiny jsem se na něj jen lehce usmála. Možná se u jejich stolu někdy stavím, ještě uvidím. Když nebudu srab... tak to možná i udělám. Přišel čas na další hodinu. Poslední v dnešním dni. Poslední před začátkem víkendu. Má mysl přestala udržovat pozornost. Několikrát jsem si mentálně nafackovala, abych udržela mozek v pozoru. Aspoň ještě teď. U všech bohů, tohle bude strašné... zaúpěla jsem v mysli a sedla jsem si do lavice. Hezky dopředu, jako kdyby mi to mělo pomoci. Nakonec mi k tomu dopomohl příchod profesora. Ten začal docela zostra a varoval nás, že tohle nebude procházka růžovou zahradou. Odfrkla jsem si. Jako kdyby jakýkoli předmět tady byl jednoduchý. Ale tohle má být ještě těžší. Existuje vůbec něco obtížnějšího než lektvary? přemýšlela jsem s úsměvem. Heh, pro mě asi ne. Následovala plejáda otázek od spolužáků - je i odpovědi na ně (ve stručnosti) jsem si zapsala. Každá informace se bude hodit a s tou svou děravou pamětí si nikdy nemůžu být tak úplně jistá, zda si na tohle všechno někdy vzpomenu, až na to přijde. A s těmi všemi otázkami mě jedna napadla taky... Poslušně jsem se přihlásila a vyčkala jsem, než (jestli) mě vůbec profesor vyzve k řeči. "Vím, že se to nejspíš vztahuje k předešlé otázce ohledně emocí, ale dá se nějak trvale zbavit fóbií? Je možné je vůbec alespoň uzavřít? Nebo se lidská mysl těchto nesmírně silných strachů zbavit nedokáže?" Zajímalo mě, kam až je možné dostrkat naši racionální část, zda je možné překonat i to, čeho se tolik děsíme. Je opravdu naše mysl tak mocná? Pokud ano, kde jsou tedy hranice...? |
| |||
Nitrobrana Reece Sheehan, Isaac Meadows Přihlásí se Mrzimor v první lavici a já ho vyvolám. Naslouchám jeho dotazu a přemýšlím. Osobně jsem nikdy nic takového nezkoušel a znám tuhle problematiku jen z teorie. |
| |||
E215, N62, G82 třída, Erika, Rhiannon Kearney, Santeri Miettinen Navzdory mojí naprosté neschopnosti Zmijozel získal 20 bodů, což mi trochu zvedlo náladu a dodalo energii na další hodinu. Sbalila jsem si věci a odešla. Cestou jsem si všimla, že se profesorka zřejmě snaží promluvit Alecovi do duše. Zázrak, že vůbec prolezl do tohoto ročníku. Kdyby alespoň nebyl tak nemožný... Rozhlédla jsem se po třídě N62 a rozhodla se sednout si k Erice. Ta holka má pořádnou ránu. Pro sebe jsem se slabě usmála a vybalila si věci. Těšila jsem se až blíže poznám naši novou profesorku, u večeře jí to moc slušelo. Konečně vešla a postavila se ke katedře. Anděl v barvách země. Byla nádherná, jak jí slunce dopadalo na vlasy. Polkla jsem a přinutila se nezírat. Nějak se mi tak podařilo přeslechnout celý její úvodní proslov, načež jsem roztřeseně začala vybalovat brk a pergamen, abych si mohla psát poznámky. Moje písmo bylo trochu méně upravené než jindy. Žádný návrh na to, co bychom mohli vyčarovat, jsem neměla, protože jsem na profesorku už zase zírala a ztratila řeč. Kafe mi přišlo jako dobrý nápad, z kuliček jsem moc radost neměla, nicméně jsem si všechno poctivě zapsala. Když profesorka kouzlo předváděla, moji pozornost upoutala spíš křivka její ruky, takže mi kouzlo samotné skoro uniklo. Naštěstí ne úplně. Zavřela jsem oči a snažila se profesorku alespoň na chvíli dostat z hlavy. Po chvíli, kdy už mi přišlo, že jsem úplně v klidu, jsem si představila červenou kuličku a kouzlo zkusila: "Sphaera rutilus!" (74) Výsledkem byla docela pěkná červená kulička. Zamyšleně jsem ji zmáčkla prstem. Byla měkká. Pořád lepší než ten kufrobalonek... Povšimla jsem si, že Eričina kulička je dost podobná té mojí. Usmála jsem se na ni. (Eriku, ne kuličku.) K mému překvapení se ke mně naklonila a omluvila se mi, že mě předtím udeřila. "To nic. Pomohlo to, ne?" Na tak milou dívku bych se prostě nedokázala zlobit, ačkoliv já bych jí praštit pravděpodobně schopná nebyla, i kdyby to potřebovala. Co kdyby tam pak měla ohavnou modřinu. V tu chvíli mi došlo, že by se tam mohla udělat mě. Ale když jsem byla na záchodech, bylo to v pořádku, ne? Musím to po hodině zkontrolovat. Trochu mě to vyděsilo. Vrátila jsem se ke svému kouzlení. Čas na druhý pokus. "Sphaera rutilus" (82) Tentokrát kulička téměř zmáčknout nešla a já si spokojeně udělala zápis na pergamen. Padlo několik posledních otázek, pak už hodina skončila. Zatímco jsem si balila, všimla jsem si, že vešel Lupin, ale já hned nato odešla. Učebna G82 byla hned vedle. Jen jsem prošla dveřmi a našla si volnou lavici. Doufám, že se ke mně posadí někdo normální... Profesor přišel přesně načas. Nebyla jsem z něj tak u vytržení jako z profesorky Kearney, ale alespoň byl dochvilný. Zřejmě byl hodně vysazený na pravidla. To mi vyhovovalo. Rozhodně jsem neměla v úmyslu na jeho hodiny nechodit. Nitrobrana a nitrozpyt se někdy budou určitě hodit... a na migrény jsem zvyklá, pokud se to tak dá říct... Mít je budu tak jako tak. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.90367102622986 sekund