| |||
NitroobranaDylan, profesor, ostatní ve třídě Co kdybych taky usnula, jako Acai? Ne, to ne, co kdybych. Někdo na mě promluvil. „Nezabíjej mě!“ Vykřikla jsem vyděšeně. Je to nějaký tajný agent? Je to nájemný vrah? „Ach, to jsi ty“ Oddechla jsem si, jak jsem uviděla tvář Dylana. Poplácám ho po hlavě a s nadšením bubnuji prsty o stůl „Ugh…“ Tak, mám odpovědět něco ve smyslu: Ták…s Acai jsme vládli udělat roztavený marshmellow, nebo mám jednoduše odpovědět: Nešlo to. Nope, to první zní víc tak, že jsme to nepokaily. „Hodina byla zajímavá. To bys nevěřil, ale udělali jsme papání pro létající slonorožce, pokud se řídím teorií, že jí rozpuštěné červené Skittlesky“ znělo to jako, že jsem to úplně pokazila? Snad ne. „Jak to šlo tobě?“ Za chvíli začíná hodina, přesně za tři,…dva,…teď. (Na jedna už nebylo místo, protože bych pak byla o vteřinu blbě). Do třídy vešel profesor. Vypadal…strašidelně. Chtěla jsem Dylanovi sdělit své podezření, že Santeri Miettinen (alespoň tak řekl, že se jmenuje, mohl by to klidně být „nosorožcožrout“) spolupracuje s profesorem Zmijozelem a jejich tajnou organizací pro hubení jednorožců. Naklonila jsem se, abych mu to řekla, ale místo toho jsem těžce polkla, když pan profesor nitroobrany řekl, že za každé slovo bude bod dolů. Vypadalo to, že se nejen spolčil s Alacazarem, ale taky s profesorkou Kearney. Změřila jsem si profesora Miettinena podezřívavým pohledem a pak si své rozhodnutí, že je to opravdu hubitel jednorožců zapsala do bločku pod už nadepsanou kolonku: Nebezpeční učitelé – držet se od nich co nejdál Pod nadpisem mám ještě pár dalších bodů, co neudělat a zároveň udělat, abych zůstala v utajení. Sice jsem se chtěla zeptat profesora na to, jestli má rád duhu, ale jedním z bodů utajení bylo: Žádné dotazy, i když se profesor/ka zeptá na to, jestli nemáte dotazy |
| |||
Nitrobrana Angela, Erika, Jacqueline, Romain, Alec "Da. Jen mi uteklo vaše jméno, slečno." Vážně, měl bych si vést nějaký zápisník, protože všechny holky tu jsou podobné a mají dokonce i podobná jména. Naštěstí už bude konečně víkend a já to snad nějak vstřebám. To všechno. |
| |||
Nitrobrana Před hodinou Thomas Maxwell Naslouchám tomu, co říká, aniž bych na něj ve skutečnosti pohlédl. Mírně sklopím hlavu, aby mi vlasy zakryly tvář, a dívám se na profesorku. Co bych jí měl říct? Že bych nejraději přišel hned po hodině a to nejen proto, abych to měl rychle za sebou. Při hodině Havraspár, Nebelvír, Mrzimor, Zmijozel Je mi v podstatě jedno, kam si sednu. Někam zapadnu a zadoufám, že člověk, co ke mně přisedne, bude mít dostatek rozumu, aby se ode mě držel dál. Dívám se na Reecova záda a jeho černé kadeře prokvetlé fialovou a lehce iracionálně mě napadne, že bych ho měl možná požádat o nějaký čaj. Pro sebe, však s kým bych ho mohl pít. Nemám s kým. |
| |||
NitrobranaGabík s Izáčkem"Ty jsi celkem silný egoista, víš to? Celkem mi připomínáš mou andulku. Nakláněl se neustále do skleničky s tátovím pivem a poslouchal se, jak se v ní ozívá jeho jméno, když ho vyslovoval: Žačku, Žačíííííčku, Č-č-č-č-..." Zasmál jsem se k němu, když jsem si poslechl, jak sám sobě (a zčásti i mě) provolává slávu. Ne že by to nebylo příjemné. |
| |||
G82 - přestávka a začátek hodiny Nitrozpyt a NitroobranaGabriel, Jackie, Erika, Romain, profesor Třída se pomalu zaplňovala dalšími spolužáky, ale to mou pozornost nedovedlo získat. Místo vedle mě zůstávalo prázdné a ani to mě nepřekvapovalo. Ti, co mě znali, většinou mou společnost nevyhledávali, pokud nepotřebovali s něčím pomoci. A tento předmět mi zrovna podobné šance k socializaci neposkytoval, když byl naprosto nový. Po dnešku ani nemám komu s čím radit... Samozřejmě jsem cítila, že dnešní den nepatří mezi ty lepší, ale snažila jsem se na to nemyslet. Minimálně jsem si tím nezvyšovala bolest hlavy. A navíc ještě nový profesor... Jeho jméno zní tak nějak... Seversky. Tím jsem své úvahy zakončila, protože planě přemýšlet nad tím, co by kdyby, nebyl zrovna můj styl. Do začátku hodiny nezbývalo už příliš času, když jsem zaslechla slova, která nejspíš byla určená mně. Cítila jsem, jak se mi chloupky na zátylku naježily. S přísným pohledem jsem se obrátila na mluvčího. Francouzština ve mně nikdy nevzbuzovala dobrou náladu. Aby také ano, když jsem v ní zaslechla nejvíce nadávek na svou osobu... Motácký parchant bylo to nejmilejší oslovení. Mluvčím byl ten nový žák. Snad Gabriel, nebo jak se jmenuje... Nepřikývla jsem. Jen jsem ho sledovala. Jemu to očividně nevadilo a přisedl si. Lehce jsem se zamračila, i když jsem si nebyla jistá, nad čím. Co to...je? Ne, to jsem nemluvila o něm, ale o tom zvláštním pocitu, který nyní nevzbuzoval jazyk, kterým on promluvil, ale celkově jeho přítomnost. Přeci se ho... Nebojím. Zvláštní pocit v oblasti žaludku mě zneklidnil natolik, že jsem nedovedla odtrhnout od Gabriela oči a musela jsem vypadat jako korunovaný blbec, co nemluví, ale jen zírá. Mou příčetnost získala zpět Jackie. Přiběhla jako velká voda. Rychle jsem svůj pohled obrátila na ni a zaklapla knihu, aniž bych kontrolovala, kde je záložka. Ta samozřejmě zůstala ležet na lavici. Tvář se mi trochu uvolnila, ale úsměv zde nebyl, jen určitý klid a jemná vlídnost vůči mé spolužačce. Jackie jsem měla celkem v oblibě. Byla velmi milá a ne tak prudká jako Erika. Za určitých okolností. A měla v oblibě sport, což nás občas spojilo. Na dnešní ranní běh jsem ji ale opravdu nevzbudila. "Zdálo se, že se ti něco hezkého zdá," odpověděla jsem ji svým hlubším, melodickým hlasem. Ve skutečnosti jsem nikdy své spolužáky nebudila, pokud mě o to před odchodem na lůžko výslovně nepožádali. Jackie se pak už usadila a ihned se naklonila k Romainovi. Co si ovšem říkali, to jsem neslyšela nebo spíš nechtěla slyšet. Ovšem ten, o kterém byla řeč, to samozřejmě vnímal. Oči jsem měla zabořené do lavice a lehce jsem protočila panenky nad tím, jak se podle mého Jackie zachovala netaktně. Gabriel si s tím očividně nelámal hlavu. Takže není urážlivý. Nevím proč, ale to zjištění mě nějak... Potěšilo. Lehce jsem se k němu otočila a znovu si ho prohlédla. Romainův bratr? To bych... Asi do něj neřekla. U naší lavice se samozřejmě ocitla i další spolužačka, můj "postrach", Erika. V tu chvíli jsem se stala opět neviditelnou, což mě poprvé nějak zvláštně vadilo. Znovu jsem se lehce zamračila, otevřela jsem knihu, popadla jsem svou ozdobnou záložku vyrobenou z kovu s rodovým znakem prarodičů, a tak prudce jsem si ji přitiskla k noze, na které jsem seděla, že jsem samozřejmě neuhlídala svou vrozenou šikovnost a špičku záložky, určenou bůhví k čemu (snad k zabíjení těch, co příliš mluví?, jsem až příliš ucítila na kůži. Do háje... Na moment se mi obličej zkřivil bolestí, než jsem se ovládla a snažila se znovu začíst. Což nebude lehké... V podobné společnosti. Díkybohu ale začala hodina, což znamenalo klid. Knihu jsem zahodila i se záložkou do batohu, s lehkou bolestí ve stehně jsem se usadila tak, jak se slušelo, a obrátila svou pozornost na profesora. S typicky přísným výrazem jsem poslouchala jho proslov. Rozhodně mě zaujal. A místy samozřejmě vylekal. Bolest hlavy už mám, takže částečně splněno? Napadlo mě hned jízlivě. Ovšem možnost získat své příliš dobře ukryté vzpomínky bych uvítala. Třeba na rodiče... |
| |||
Značka: Nemám na vás čas "Inu vidím, že si to tu vyřešíte." |
| |||
Nitrobrana Vstoupím do třídy přesně se zvoněním, s koženým kufříkem přes rameno. Dojdu ke katedře, položím na ni kufřík a sám se posadím na okraj stolu. |
| |||
Třída N62 – základy vyvolávání -> Třída G82 Pozorně si zapisuji všechny dotazy svých spolužáků a profesorčiny odpovědi. Tedy pozorně… no… to, co stihnu a co se hodí. A pak dokonce dostane Nebelvír body. No super, ty se hodí. Jestli se Snape dozví, jak jsem využila jeho jména a jeho osoby, asi nebude nadšenej a něco mi strhne… Ale na to teď nemyslím, kašlu na to. Hlavní je, že to byla zábava, tak. Sbalím si po hodině věci a jdu si urychleně odskočit. Teda… až tak zase nechvátám, abych se neuhnala, že jo. Docela by mě zajímalo, jaký bude tenhle nový učitel. A taky ten předmět. Nitrozpyt, nitroobrana… zní to tak cizojazyčně a učeně a určitě to zas bude vyžadovat spoustu soustředění. Ach jo, proč se u všech kouzel musí člověk soustředit? To je taková otrava… Do třídy vlezu přesně v momentě, kdy Jackie vykřikne mé jméno. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co že jsem to provedla. Pak se šíleně rozesměju a zastavím se u její lavice. “Počkej, to jako myslíš vážně, žes teď vstávala?! No nekecej! Já tam dneska byla už asi pětkrát v tý ložnici, ale neviděla jsem tě. Tos musela být pěkně zachumlaná… o čem se ti zdálo, žes prospala den? A vůbec, máš vstávat se sluncem jako já. Nechápu, že tě to světlo ráno nevzbudí,“ nepřestávám se smát. A otočím se u toho i na Gabriela. “Nazdar,“ zazubím se na něj. Vím, že mně se přímo nevěnoval, ale to přeci nevadí, ne? "Ty jsi Gabriel, že jo? Pamatuju si to... Z Kruvalu... Začínám v tom mít trochu zmatek. Letos se tu s nováčky roztrhl pytel," otočím se zase na Jackie. "A proč jste vlastně nebyli s Romainem ve stejné škole od začátku?" vrátím se k novému spolužákovi. Trochu přeskakuju od jednoho k druhému... |
| |||
Dodatek na G82 Jacqueline, Angela, Romain[/right]Přišla nová holka. Změřil jsem si ji a musel říct, že je vážně hezká. To skoro všechny tady... Uličnicky jsem se zazubil, když si sedla k bratrovi přede mnou, kterému jsem nevěnoval nejmenší pozornost. "Nevěnoval." Její otázka mne donutila se zazubit. Poklepal jsem jí na rameno. "Jeho bratr. Gabriel Roux. Když tak se stačí na holomka otočit a zeptat se, mluvit umím." Mrkl jsem a sklonil se nad učebnicí. |
| |||
Zaspání a rychle na hodinu v G82 Profesor, Angela, Erika, Romain, Gabriel a ostatní co mne zaznamenají A vítězkou Turnaje tří kouzelníků se stává Jacqueline Monroe za Bradavice! Zamlaskala jsem spokojeně a převalila se na posteli. Děkuji, děkuji! Vždycky jsem věděla, že tohle bude závěrečný souboj mne a mé sestry! Děkuji všem! Nepatrně jsem sebou cukla a hlavou jsem se uhodila přímo do dřevěného rohu postele. "Jauvajs!" vypískla jsem náhlou bolestí hlavy, která mne také probudila. Chytila jsem se rukama za hlavu a hlasitě jsem si zívla. "Vaah! Protřela jsem si oči a pořádně jsem se protáhla. Koukla jsem na své mudlovské hodinky a málem jsem vyletěla z kůže. "Cooo? Tolik hodin? To mne nikdo nevzbudil?!" zahulákala jsem. Rozhlédla jsem se a samozřejmě jsem nikoho jiného neviděla. Proč mne holky nevzbudily? To si s nimi vyřídím! Vyskočila jsem na nohy a začala jsem se hrabat ve svých věcech. Okamžitě jsem si kartáčem přečesávala rozcuchané a těžce zakudlané vlasy. "Grrr!" zavrčela jsem a zaskřípala naštvaně zuby. Česání narychlo je velice bolestivá záležitost. Snažila jsem se, co možná nejrychleji, ale i nejohleduplněji trošku srovnat do latě mé kadeře. Když jsem usoudila, že to není nejhorší, tak jsem se rychle převlékla do uniformy, vzala tašku s věcmi a zaběhla do koupelny. Se vší svižností jsem provedla to nejnutnější a pospíchala jsem, abych stihla další hodinu. Věděla jsem, že začne každou chvíli a nesměla jsem i do té přijít pozdě. Třeba ten novej učitel nebude vědět, že jsem na těch předchozích nebyla! Blbost, určitě už o tom dávno ví! Hergot! S nadějí, že ten profesor zelenáč nebude informován o mé nepřítomnosti jsem letěla po schodech, které se však najednou začaly hýbat a posouvat mne úplně jiným směrem. Chytla jsem se okraje a jak se otočily, tak jsem rozzuřeně dupla. "Hej! Tohle na mě nezkoušej!" zaprskala jsem rozlíceně a schody se k údivu mne samotné otočily zpět. Nemyslím si, že za to mohl můj řev, ale byla jsem ráda. Mohla jsem se tu zdržet i o dost déle, kdyby mne nevrátily. Už jsem byla téměř na místě. Moc dlouho mi to nezabralo. Pokud mi něco jde, tak je to uhánět jak zběsilá. Nebo někomu dát na budku. Zaběhla jsem za roh a moje vlasy ve větru zavlály a na chvíli mi znemožnily výhled. Přes prameny jsem viděla siluetu člověka. Netušila jsem, kdo to byl. A ani mne to nějak zrovna nezajímalo. Vběhla jsem do učebny těsně před začátkem a poplašeně jsem se začala rozhlížet, kde je volné místo. Všimla jsem si samotného Romaina a vyšla jsem směrem k němu. Hned na ráně byla Angela sedící v lavici za ním. A navíc vedle ní seděl někdo cizí! Co ten je zač? Co se děje? Ptala jsem se sama sebe. "Angie! Jak jste mi to mohly s Erikou udělat? Proč jste mne nevzbudily?" postěžovala jsem si hlasitě a dala jsem důraz na Eričino jméno, aby mne slyšela ať už je kdekoliv. Založila jsem si ruce na prsa a rádoby uraženě jsem se otočila. Posadila jsem se na židli vedle Romaina. Nebyla jsem naštvaná, spíš jsem byla udivená a ještě celá mimo z toho, že jsem ráno nemohla ani trénovat. Ale tak závod do třídy taky není špatný. Svoji pozornost jsem zaměřila na Romaina. "A co ty? Jaký jsi měl den?" zeptala jsem se ho. Snažila jsem se něco vyčíst z jeho tváře. "A kdo je ten holomek za mnou?" zašeptala jsem zvědavě. |
doba vygenerování stránky: 0.9035952091217 sekund