| |||
Knihovna - > Pokoj - > Večeře v Hlavní síni Středa, 14. 10. Nikdo konkrétní V knihovně jsem strávila téměř celé odpoledne a pěkně mě bolelo za krkem, jak jsem seděla u stolu s hlavou skloněnou ke knížce. Moje vlasy se už naštěstí vrátily k normálu a teď byly jen lehce rozčepýřené. Probrala jsem se někdy ve čtvrt na šest a zamířila na svůj pokoj, abych si tam odložila učení, co už nebudu potřebovat a vzala si věci na hodinu Obrany proti černé magii, která je sice až v osm, ale po večeři se už asi na pokoj vracet nebudu. Na hodinu jsem se docela těšila, protože se měla konat v Zapovězeném lese. Zajímalo mě co asi budeme dělat. Blue, moje britská modrá kočka, se mi rozvalovala na posteli, ačkoli už jsem jí to několikrát zakázala. Z čehož si asi moc velkou hlavu nedělala. Povzdychla jsem si a nekompromisně ji vzala z postele a položila na zem, načež se Blue urazila a odkráčela někam, kde nebude muset trpět moji přítomnost. S úsměvem jsem nad ní zavrtěla hlavou a raději odešla do koupelny dát si rychlou sprchu a trochu si upravit vlasy. Potom už jsem i s věcmi na další hodinu zamířila na večeři do Hlavní síně. Když jsem dorazila bylo skoro čtvrt na sedm a moc lidí tu nebylo. Předpokládala jsem, že jsou ještě nejspíš v Prasinkách. Přešla jsem tedy síň a usadila se někde na druhém konci stolu, kde bylo volno. |
| |||
Před nástěnkou Středa 14. října “Jo, voni toho voba dost nakecaj. Hlavně Ryan,“ zašklebím se. “Ale divím se, že i Kenji. Že se nestyděj, bejt takhle úspěšný u zkoušek!“ zazubím se nevinně a trochu pobaveně. “Hele, aspoň v tom nejseš sám,“ řeknu mu chlácholivě. “Myslíš, že budem psát opravnej test? Ne že by se mi zrovna chtělo, ale stejně tak se mi nechce úplně rupnout. Ne že by mi vyloženě vadilo si prodloužit školu, ale co bych si na hodinách bez vás počala? Bez tebe, Kenjiho a Ryna… no dobře, Ryana bych momentálně asi oželela, ale stejně, po smrti Jackie tu ani jiný kamarády pořádně nemám, nemůžu propadnout, bych se tu pak zbláznila!“ oklepu se. “Už tak mi to tu leze na mozek. Nechápu, co s tím učením všichni maj. A když už je aspoň trochu zajímavej předmět, děláme hřebínky do vlasů. No vážně, kdo takový blbosti vlastně potřebuje?“ vyndám si ten svůj z vlasů a podívám se na něj. Pak ho strčím do tašky. “A hele, vstávat brzo není špatný. Víš, co toho z den stihneš, když neprospíš zbytečně ráno? Já vstávám brzo každej den. Teda ne úplně schválně, ale prostě se budím s východem slunce,“ pokrčím rameny. “Jsem tak nastavená. Vyleze slunce – vstávám. Zapadne – začínám bejt unavená a když chci, usnu během chvilky. Takže neboj, šest třicet zvládneš, to je celkem pohoda. Vlastně jsou v létě i dny, kdy bych dala cokoli za to spát až do šesti třiceti… Jinak ve sklenících jsme nic nenašli. Na životě jsme ohrožený taky nebyli. Tak koukám, že to byla oproti vám docela nuda! Akorát Cass trochu obtěžovala jedna kytka… no už jsem zas zapomněla, jaks se vlastně jmenuje, ale je dost přátelská!“ zahihňám se. “Když jsme s Caylusem měli trest, taky ho obtěžovala. Nechápu, co na něm viděla, ale asi se jí líbil. A zjevně je unisex, když se jí pak zalíbila i Cass. A ne, Ryana jsem od toho incidentu s inzerátem na koťata neviděla. A ani po tom moc netoužím,“ zabručím lehce. Nevím, co všechno Dan s Kenjim vědí. Nevím, co jim Ryan řekl nebo neřekl. Ale pokud jim nic neřekl, je jasné, že se mezi námi dvěma něco stalo. Byli jsme vždycky dobří přátelé, všech pět, ještě s Jackie, ale poslední dobou se hlavně s Ryanem moc nebavím. Obzvlášť po tom incidentu se sny. A je to celkem znát… “Pravděpodobně někde prohání Sinestru, nebo vymejšlí, jak ji co nejvíc potěšit.“ |
| |||
U Tří košťat > Dominicův obchod s hudbou 14. října, Středa Týna Čas letí, když se člověk dobře baví a to platilo i v tomto případě. Christina se do kulečníku napevno zažrala a myslím, že by jsme Tři košťata nikdy neopustili, pokud by alespoň jednou nevyhrála, což se i stalo. Ne, že bych jí to vítězství nějak daroval. Christina pije jako duha. Já si objednám nakonec taky svůj díl máslových ležáků, ale už jsem za svojí Lady v tomto pozadu. Nakonec se ale kulečník nám oběma ohraje a my se rozhodneme jít o dům dál. Týna si odskočí na dámy a jáí vše jako pravý gantleman, zatáhnu. Pak jí pomůžu do kabátu, galantně podržím dveře a společně se vydáme od Tří košťat dál do Prasinek. Pro naši další cestu nabídnu Týně rámě, čehož moje společnice využije. Přeci jen jsme na rande, no ne? “Musím uznat, že jsi mě vůbec nešetřil.” Zapřede Christina rozhovor "Yeah, když už do něčeho jdu, dělám to naplno. Jinak to neumím. Promiň." Odpovím. “To nevadí. Příště už to tak jednoduché mít nebudeš.” Vesele se na svoji Lady zakřením. "Lady De Spontinová, kdy jsem to já s vámi měl jednoduché?" Opáčím žertovně a mrknu. Nakonec se rozhodneme zajít do Dominicova obchodu s hudbou. Krámek mojí Lady uchvátí natolik, že si sedne za klaviaturu piána a zahraje skladbu. Je to taková klidná melodie u které by se mi normálně asi začali zavírat oči. Když skončí, zatleskám. "To bylo nádherné Christino. Mě na klavír učila hrát babička. Ne, že bych byl dobrým žákem. Pořádně zahrát umím asi tak jen 5 skladeb. Takže jsem spíš jen takový hráč na baterky. Dalo by se říci, že se pořád učím. Kdo učil tebe?" Zeptám se a přisednu za klavír ke své Lady. "Můžu?" Usměji se a sáhnu na klaviaturu piána. Cvičně zmáčknu pár kláves a je znát, že si pracně rozpomínám na základy, nakonec ale i já zahraji krátkou skladbu. První, kterou jsem se kdy naučil. odkaz Když dohraji, na chvíli se jakoby ztratím v myšlenkách. Pak se ale vzpamatuju a kouknu na Christinu.. Něco chci říct, ale místo toho se na ni jen usměji. "Klavír je zase jen váš, Lady De Spontinová." Zazubím se a vstanu, abych se porozhlédl po obchodě. Mám nutkání své Lady něco koupit. Jasně, už jsem dneka zatáhl útratu, ale to byla věc, kterou by měl každý gantleman považovat za samozřejmost. Pokud bych to měl vyjádřit hrubě, tak jsem vlastně neměl ani jinou možnost. Ale tady je to jiné, nic bych Týně kupovat nemusel, nevede mě k tomu žádná společenská konvence. Tohle by byla čistě moje volba, abych Christině vykouzlil úsměv na tváři a zpříjemnil jí školní rok třeba tím, že si bude moci po náročném dni pustit svoje oblíbené songy. A taky, aby měla na naše rande nějakou památku. Věc, která u ní vyvolá vzpomínky. A co by bylo lepší než gramodeska s jejími oblíbenými skladbami. Pak, pokaždé, když si ji pustí, vzpomene si na dnešek a třeba i na to, že nejsem zase tak úplně marnej, zamilovanej trouba. "Yosh! Je rozhodnuto!." Pomyslím si a systematicky začnu prohledávat obchod. Týna má ráda hru na klavír, zdá-se. Takže se porozhlédnu po něčem vhodném. Samozřejmě chci kouzelnickou gramodesku. Takovou, ke které vám stačí jen hůlka a v mžiku se místností začnou linout tony, jako kdyby jste byli přímo v koncertní místnosti. Po chvíli najdu kouzelnickou gramodesku s tím nejlepším klavírním výběrem kouzelnických i mudlovských autorů. Je to kouzelnická gramodeska, takže skladeb na ní jsou doslova tuny, jako na uložišti na mudlovském cloudu, nebo tak. Se svým úlovkem zajdu k Týně a vesele jí gramodesku ukážu. "Hele, našel jsem ti dárek." Zazubím se. "Teda, pokud už tuhle nemáš?" Zarazím se a je vidět, že tohle mě napadlo až nyní. Jo, někdy věci holt nedomyslím, takže nezbývá než doufat, že jsem vybral desku, kterou Týna nemá. |
| |||
U Tří košťat > Dominicův obchod s hudbou14. října, Středa PatrickNetuším, jak dlouho to můžeme být. Minuty utíkají stejně jako hrací koule padají do kapes. Jedna hra následuje tu druhou. Nevěřila bych, že mě nějaká mudlovská zábava natolik vtáhne, abych úplně přestala sledovat čas. Dokonce jsem si odpustila i drobné úpravy Patrickova projevu, které jsem v duchu vždy dělala. Bez poznámky přejdu fakt, že za hru králů byly vždy považovány šachy. S noblesou zvládám výklad o důležitosti mazlíčků k mé budoucí úloze manželky a matky. Slyšet to od Richarda je jedna věc. Ale fakt, že si to samé myslí i Patrick, mne donutí se nad celou záležitostí skutečně zamyslet. Něco na tom nejspíš bude. Nepředpokládám, že by si můj společník byl vědom, jak moc pravdivá je informace o mých vdavkách, což mu poskytuje dostatek objektivity na to, abych jeho názor brala vážně. A čím více ho poslouchám, tím víc mu to vrtá hlavou. Jeho nabídku o společnou péči samozřejmě odmítnu. Pokud už to mám zkusit, pak to chci zkusit bez něčí asistence. Na péči o tvory všeho druhu a tvaru tu máme profesora. Je to odborník a určitě by mi poradil lépe než Patrick. Přestože mi jeho zájem lichotí a nezapomenu mu za onu lákavou nabídku poděkovat. Z nespočtu her nakonec vyhraju jen jednu, ale těžkou hlavu si z toho nedělám. Na začátečníka to dle mého názoru vůbec nebylo špatné. Možná je to tím, že jsem během večera vypila více piva než za celý svůj život. Nejsem opilá. To ani v nejmenším. Pouze dávám za normálních okolní přednost vínu. A než Patrick vše zaplatí, odskočím si na toalety. Hladinka alkoholu v krvi mu tváře zbarvila do růžova a uvolnila mě natolik, že se ani nesnažím skrývat dobrou náladu, úsměv mám na rtech téměř přišitý. Když mi Patrick pomůže do kabátu a konečně vyjdeme ven, uvítá nás čerstvý večerní vzduch. Slunce už dávno zapadlo, ale měsíc jsem přes mraky mohla jen tušit. “Musím uznat, že jsi mě vůbec nešetřil.” s malým popíchnutím se do něj uvolněně zavěsím. Sice netuším, kolik by mohlo být hodin, ale tak nějak předpokládám, že do večerní hodiny ještě nějaká ta chvilka zbývá. Naše kroky vedou do obchodu s hudbou. “Ale to nevadí. Příště už to tak jednoduché mít nebudeš.” chladný podzimní vánek je na mé horké tváři neskutečně příjemný a abych byla upřímná, tak mě trochu uspává. Klidně bych si teď šla lehnout a spala bych až do rána. Cestu procházíme kolem Medového ráje. Skrz okna toho příliš vidět není, ale jsou dostatečně tenká na to, aby k nám dolehly ozvěny bujarého veselí, které uvnitř panuje. Ze směsice smíchu jen sotva rozpoznávám známé hlasy. A i kdyby ano, tak mě příliš nezajímají. Patrick mi jako gentleman přidrží dveře a nechá mě do malého krámku vejít jako první. Je zvláštní, že jsem v Prasinkách byla tolikrát, ale neustále narážím na nová, mnou neprobádaná místa. Obchod je v tuhle dobu prázdný. Jediný člověk v něm je prodavač. Z jeho otrávených pohledů mohu jen hádat, že jsme mu svým příchodem zkazili plány s dřívější zavírací dobou. Přesto nás nevyhodí a hledí si za pultem svého. Hned u vchodu se od svého doprovodu oddělím a vydám se na vlastní průzkum regálů. Staré gramofonové desky známých i neznámých autorů. Ze světa kouzelnického i toho mudlovského. Hudební nástroje a spousta dalších magických vymožeností, které si nemůžu dovolit. I tak se nechám unést atmosférou. Dovolím si na každý z předmětů sáhnout než dojdu ke klavíru v zadní části obchodu. Nádherný bílý předmět jistě zažil i lepší časy, přesto ve mně vyvolává vzpomínky a nic mi nezabrání, abych si za něj sedla a zlehka přejela prsty po klaviatuře. Ani se nesnažím odolávat pokušení a zkusmo pár kláves stisknu. Teprve pak se řádně narovnám a zahraji první skladbu, na kterou si vzpomenu, přičemž zcela zapomenu, že tu se mnou Patrick vůbec je. |
| |||
Pokoj > Hlavní síň14. října, Středa Coraline + kdokoli kolem Sleduji souhru emocí ve tváři své nejlepší kamarádky a píchne mě u srdce, když ji smutek přemůže. Schovává obličej do polštáře, usedavě se rozpláče a já v tu chvíli nejsem schopná dělat vůbec nic. Jenom vedle ní sedět jako trubka, hladit ji po vlasech a v duchu si nadávat, jaká jsem kráva. Měla jsem si dávat větší bacha na to, co jí říkám. Měsíc je pořád jenom krátká doba na to, aby se zahojila úplně a já se jí v těch ránách ještě rejpu. Nejradši bych si za to nafackovala, ale teď už je pozdě to vzít zpátky. K mému překvapení se však Cor velmi rychle vzpamatovává. Utírá si nos do kapesníku, slzy do rukávu a svým vlastním způsobem debatu uzavírá. No… je to víc, než v co jsem doufala, ale mému svědomí to nijak neulehčilo. Spíš naopak. Každopádně ani já už se v tomto tématu nechci dál babrat a vítám její horlivý zájem o večerní hodinu. A jsme zase u jednorožců. V duchu se musím uchechtnout. “Určitě tam alespoň jeden bude. Stejně jako tam budou i akromantule, kentauři a kdo ví co ještě. Pochybuju, že nás tam Snape bere jenom kvůli zpestření výuky. Nedivila bych se, kdyby nás tam zatáhnul a pak zdrhnul.” Ne, že bych z toho měla kdovíjaký strach. Postarat se o sebe umím, obzvlášť v lese. V podstatě jsem v lese vyrostla. I když tam na mě nikdy neskákali magické bytosti. Což mi připomíná, že bych si tentokrát hůlku zapomenout neměla. “To víš, jsem rozený talent.” zamrkám na ni s úsměvem andílka. Osobně si myslím že to trochu přehání. Ještě jsem se nedívala, jak dopadl můj test z dějin, ale nebude to žádná sláva. Polovinu jsem nevěděla vůbec a u té druhé jsem si prostě tipla. Budu ráda, když prolezu. Při zmínce o Nuru se po sovičce ohlédnu. Zrovna si čechrá peříčka. Úplně bych na ní zapomněla. “Říkal, že jí pomalu můžu začít brát ven, aby se naučila sama lovit. Mám jí sice ještě dokrmovat, ale nemám jí to zbytečně usnadňovat. Prej bude hodně velká. Skoro tak velká jako ta Alexina.” pohlédnu na Cor. “Umíš si představit, jakej to jednou bude kolos? Potěš koště. By se Ruby posrala, kdybych si jí nechávala na pokoji.” té představě se musím zasmát. Zrovna názor Ruby je mi sice úplně ukradenej, ale nechci si ani domýšlet, kolik jídla bych pro ní z jídelny musela nabrat, kdyby se nenaučila sama lovit. “Dal mi na to i nějakou knížku. Chci si jí nejdřív prolistovat, než s tím začnu, takže dneska na to už kašlu.” hlavou kývnu k bichli, co mi leží na stolku a velmi hlasitě mu zakručí v břiše. Skoro jsem neobědvala, začínám mít neskutečný hlad. “Už by měla být večeře. Půjdem, ne?” ani nečekám, jestli mu odpoví. Určitě by se nejradši schovávala v pokoji a to jí nehodlám dovolit. Jednoduše se vyhoupnu na nohy a pak jí za ruce vytáhnu ze své postele. K hlavní síni dorážíme chvilku potom, co se na stolech objeví jídlo. Nejdu hned dovnitř. Zastavuji se u nástěnky, abych zkontrolovala výsledky svého dnešního snažení. Nijak mě nepřekvapuje, že jsem test neudělala. Doufala jsem sice v trochu lepší známku, ale nalézám útěchu v tom, že spousta dalších proletěla naprosto stejně. Vlastně snad nikdo z mrzimoru ten test neudělal. Ani Parková, která se neustále tváří jako pán tvorstva. “No. Je to dost bída.” nespokojeně mlasknu. Takhle by to vypadat nemělo. “Snad bude druhej pokus vypadat líp.” zběžně pak přelítnu rozvrhy tréninků, novinky, kroužky, na kterých jsem zapsaná už z rána. Teprve potom se přesunu do jídelny. U našeho stolu není tak rušno jako obvykle. Je to vlastně plus, protože si můžeme zabrat lepší místa. Mám takový hlad, že si jídlo nandávám na talíř ještě předtím, než pořádně dosednu. Stihnu u toho i okřiknout čtveřici zdivočelých prváků, co po sobě házejí hroznem. Chci se najíst v klidu. “Nejsou to ani dva měsíce, co škola začala. Otrkali se nějak rychle, chlapci.” bručím si pod vousy a do úst si narvu první velké sousto. |
doba vygenerování stránky: 0.91056799888611 sekund