| |||
Vyvolávanie Wolf , vedúca Je jasné, že ma spoznal. Čosi nakukne do toho svojho zošitka a neujde mi ani pohľad na môj prútik. Aj ja sa naňho zadívam, obočie sa mi nebezpečne priblíži k sebe, ako sa mračím. Pery mi opäť mierne stmavnú. Za všetko môžeš ty. Keby sa vieš meniť ako ja, nespoznal by nás. Zradca. Vieš ako sme sa mohli pobaviť? Vnútoná hádka s mojim prútikom nejako zahmlí to, že sa mi na lavici nič neobjavilo. Zaregistrujem síce, že máme ďalší pokus, ale pri slovách "vnútorné prepojenie s prútikom" sa kyselo zaškľabím. My máme teraz tichú domácnosť. Ty máš tichú domácnosť. Ja ti robím výčitky. Klepkám na prútik prstom a na chvíľu dokonca zafuním. Sphaera rutilus. (69/. Chi.) Vyslovím znova zaklínadlo, zazerajúc na prútik akoby mi zožral veľmi veĺkú večeru. Na stole sa mi následkom môjho partnerského rozvratu s prútikom objaví čosi...čosi. Radšej sa toho ani nedotýkam. Dnes nemám svoj deň. Zlý prútik. Ideš do tmy. Strčím si ho za pás vysokej sukne a moju pozornosť zachytí Wittova srandička. Pery mi opäť zblednú, očká zasvietia a s nadšením malého decko sledujem, ako to požiera červený sajrajt. Vodná cica! Vybafnem natešene, v mihu sekundy chmatnem do tašky a vytiahnem stadiaľ piercing v tvare rybičky a bez ostychu sa nakloním k Witt-Wittovej ruke a medzi dvoma prstami spustím piercing tesne pred ústa kovovej vecičky. Ham. Skomentujem nadšene. Momentálne vyzerám aj tvárim sa ako malé decko čo objavilo ôsmy div sveta, už absolútne alzheimerická k nevydarenej hodine, ktorú som práve absolvovala. |
| |||
Přestávka Havraspár, Mrzimor Snažím se vstřebat, co o čem Romain mluví, stejně jako profesorčinu reakci. Myslím, že chápu, o co se jedná, ale trošku mě děsí skutečnost, že budeme příště postupovat bez vzoru. Mám dostatečně rozvinutou představivost, abych to dokázal? Při čtení fantasy románů, když jsem si na nějaký dokázal najít čas, jsem si vždycky myslel, že to se mnou není tak hrozné, ale vstříc celému tomuto předmětu... Co když nejsem dost chytrý ani tady? |
| |||
Konec hodiny vyvolávání, později přesun do G82 Všichni Cor nemluví sprostě. Zvykla jsem si. Stejně jako ona si zvykla, že je mi to jedno. Každopádně ani druhý pokus nedopadl zrovna.. reprezentativně. Uculila jsem se nad ním a nechala to plavat. Mám holt buňky na něco jiného. Chyba. Mimikry. "Mimikry?" zeptám se jí se smíchem. "Co to plácáš?" Snad i zbytečná otázka. Cor byla vždycky trochu mimo, bylo to roztomilé. Spokojeně si balím věci, když se rozdávají body. Deset bodů není důvod k oslavě. Jsme zase poslední. Já se snad nikdy nedožiju roku, kdy bychom se mohli dostat do vedení. Je to frustrující. Mnohem víc mě ale rozladí fakt, že musíme zůstávat po hodině ve třídě. Nakonec jsem proslov profesorky absolutně nepochopila. Říkala nám v podstatě věci, které jsou snad automatické ne? Jen idiot by je dělal naschvál. Ovšem i tací se najdou. Zmatené myšlenky mě doprovázely celou cestu do učebny. Posadila jsem se na první místo, co mi padlo do oka a vybalila si věci. Umím si představit i jiný způsob prožití přestávky kromě dřepění v učebně a poslouchání monologu o věcech, které už dávno vím. Položím si hlavu na lavici a zůstanu tak do doby, než začne hodina. Chce se mi spát. |
| |||
A čistý záchody |
| |||
|
| |||
Konec hodiny vvyvolávání >> G82 Mrzimor, Zmijozel, Havraspár, Nebelvír, profesorka Mlčky se rozhlédnu po třídě. Většinou to byl neúspěch, než cokoliv jiného. A to samé taky Alec vedle mě. Pokřiveně se nad jeho loužičkou na stole ušklíbnu. (damn to zní divně) Pořádně nechápu, jak se někdo jako on mohl dostat do Havraspáru. I moudrý klobouk už je senilní. Nad jeho nevinným úsměvem jen nakrčím nos. Není to úplně to, co jsem při mé úžasné motivaci očekávala, nicméně to nebyla úplná katastrofa. Třeba se bude postupně zlepšovat a já budu mít další fotografii ve vitríně za zásluhy školy. Nechám ho i s jeho úžasným výtvorem a raději si začnu znovu protáčet hůlku mezi prsty. Do vzduchu vystřeluje jedna ruka za druhou, až se musím podivit, kolik zbytečných otázek ještě za tuto hodinu bude. Profesorka zadá úkol číslo dvě. Vytvořit kuličku znovu. Znovu červenou kuličku. Jistě proč ne. Jak jsem říkala - mám jich málo, tak proč ne další. ,,Sphaera Rutilus."(100) Pokřiveně se ušklíbnu. Bezchybná. Dokonalá. Precizní. I když je mé vynikající, nemohu přijít na chuť radosti, jakou bych asi měla na první hodině úspěšného vyvolávání mít. Pořád je to totiž jen hloupá kulička. Schovám ji k těm zbylým a přesměruji pozornost ke svému spolusedícímu, který překvapivě druhý pokus nezpackal. Vlastně byl dost dobrý. Stejně dobrý, jako můj první. Uznale povytáhnu obočí. ,,Možná nebudeš tak marný." Prohodím k němu a schovám hůlku, kterou jak předpokládám už snad potřebovat nebudeme. Další kuličky už totiž kouzlit nebudu. Ne. Ne a ne. Můj odhad byl naštěstí správný a Kearney jen zodpoví pár dalších, otravných dotazů, rozdá body a propustí nás. Tedy kromě mrzimorských. Naposledy se otočím na Aleca, který se se mnou rozloučil a metelil ke dveřím. Sbalím si věci a s klidem, aniž bych se dál o cokoliv nebo kohokoliv zajímala, projdu učebnou do G82. Původně jsem se chtěla zastavit v hlavní síni pro horkou čokoládu, ale při představě jak je to daleko a že to budu muset jít zase celé zpátky mě přepadne lenost. Najdu si lavici uprostřed a pohodlně se usadím. Pokud je ve třídě profesor nebo ještě někdo, pozdravím. Dále si již hledím svého. Předpokládám, že se konečně střetnu s Alex, abychom mohly dořešit záležitosti z minulého večera a domluvit se na nadcházejících událostech. Vytáhnu na stůl blok a pokračuji v nákresu šatů, které jsem pak měla v plánu ukázat matce. Čas od času jsem ji s návrhy pomáhala. Sem tam se můj nápad v její kolekci objevil. Ať už poupravený nebo naprosto autentický. |
| |||
Zbytek hodiny vyvoláváníPřevážně Rebecca Rebecca mé pozvání přijme a já jsem za to rád. Dát si něco dobrého a jako bonus mít milou společnost je vážně fajn. „Beru tě za slovo. Tohle je slib.“ Vezmu jí za ruku, svůj malíček zaháknu do jejího a pak se dotkneme bříšky palců. Tohle byl typický japonský zvyk, kterým lidé utvrzovali sliby. V případě nedodržení si měl člověk prst uříznout a spolykat 1000 jehel. Jehly se mi zrovna dvakrát nezamlouvají a své prsty mám docela rád, takže co se týče mě, já do Prasinek přijdu určitě. „Děkuji ti, dobrá duše!“ oči se mi úplně rozzáří, když vytáhne cookies a nabídne mi. Ihned si jich vděčně pár vezmu. „No sakra, to je dobrý.“ Pochvaluju si s plnou pusou. Asi si budu muset k Bece sedat častěji, zvlášť když má takovou zásobu jídla. „Můžu si tu kuličku nechat?“ zeptám se, když hodina skončí. Nečekám ani na odpověď a nacpu si svůj výtvor do kapsy. Profesorka rozdá body a vyzve všechny z Mrzimoru, aby ještě zůstali, což už mi jde jedním uchem tam a druhým ven. „Pojďme, tohle se nás stejnak netýká.“ Zavelím a vyjdu ze třídy. Teď máme nejspíš přestávku, jenže co následuje po ní? „Nevíš, co máme teď za hodinu?“ Otočím se na Rebeccu a usměju se. |
| |||
Vyvolávání - úklidZhrozil jsem se, když jsem koutkem oka spatřil, jak Ričí zachází se svým slizem. Opatrně jsem vyndal z kapsy slizovou, fialovou hroudičku a pohladil jí po jejím povrchu až se rozvibrovala. |
| |||
N62 - Základy vyvolávání: Závěr hodiny --> Přesun do další učebny: G82spolužáci a profesorka S uspokojením jsem pozorovala svůj výtvor. Samozřejmě to nebylo dokonalé, ale mě utěšil fakt, že to bylo ucházející, že nejsem zcela nemožná, jak věří moji příbuzní. I když jim by nestačilo ani toto... V duchu jsem se nad tou myšlenkou ušklíbla, navenek jsem jen letmo pozorovala okolí a poslouchala profesorku, jak zodpovídala otázky. Některá zajímavá fakta jsem si ještě poznamenala, ale to už došlo na rozdělování bodů. Čas se sbalit... Tentokrát jsem to vzala trochu rychleji, protože profesorka požádala Mrzimorské o setrvání ve třídě, což jsem sama brala jako pokyn k odchodu a ne k otálení. Do ruky jsem vzala knihu, která byla pohozena na vrch tašky, kam jsem zatím navrstvila tužku, blok. S rukama založenýma, knihu tak přimknutou na prsa, jsem se vydala z učebny směrem na další hodinu. Ve dveřích se akorát objevil profesor Lupin, když jsem opouštěla své místo. Všimla jsem si jeho pokynu a ohlédla se, ke komu byl směřován. Veškeré "žhavé" drby, které se šířily školou, šly mimo mě, takže jsem samozřejmě netušila, proč zrovna Romain a Thomas. K těmto věcem jsem byla slepá i díky tomu, že jsem jim nevěnovala zvláštní pozornost. I nyní jsem odvrátila pohled a šla si dál po svých, jen jsem pana profesora tiše pozdravila. Můj "pochod" neměl dlouhého trvání. Třída na další hodinu byla hned vedle, navíc napojená na tuto třídu. Znovu jsem zvolila třetí lavici v zatím poměrně prázdné místnosti. Ostatní nejspíš tolik nepospíchali. Usadila se, svým klasickým způsobem jsem věci vyházela na lavici, blok, mudlovské pero a hůlku, případné knížky, pokud byly třeba. A pak jsem se už jen pohodlně opřela, jednu nohu složila pod sebe a znovu se začetla. |
| |||
Konec hodiny Kayla,LupinHodina konečně skončila a my mohli začít odcházet. Znovu jsem se na židli narovnal a usmál se na sousedku, sbalil si vše do batohu a zvedl se od lavice. Zaujalo mě ale, co řekl profesor Lupin. Les ? co tam budou dělat? Přiblížil jsem se k nim a poslouchal, jestli neřekne nějaké podrobnosti, ale nevypadalo to tak. Rozhlédl jsem se po třídě, ve které ještě byli téměř všichni. Když musí Romain za Hagridem, naše možná dohoda padá. Stejně by ale nebylo od věci vědět, co v něm je. Vydal jsem se tedy směrem k profesoru Lupinovi a poté co domluvil, jsem ho oslovil. "Dobrý den pane profesore. Slyšel jsem dobře, že jste se zmínil o lese ? Myslíte, že by se dalo domluvit, abych šel s nimi? Les je prý nebezpečnější víc, než dřív. Člověk navíc by se mohl hodit, ne ?" snažil jsem se ho zeptat přesvědčivým tónem, aby mi to povolil a čekal jsem na odpověď. |
doba vygenerování stránky: 0.95201802253723 sekund