| |||
Základy vyvolávání Daniel, profesorka, zbytek třídy "Buclatou dámu? To nemůžu říct, osobně jsem ji nikdy neviděla," odpověděla jsem mu, ale trochu jsem se při pohledu na jeho... uhm... mohu to nazvat kuličkou? Docela vtipně se to vlnilo a pořádný tvar to nemělo. Ne, to rozhodně není kulička. Zato ta moje, ta moje se povedla docela slušně. Se svou dosavadní prací jsem byla opravdu spokojená. "Jednoduše," usmála jsem se na Dana. "V hlavě si přesně vybavím tu kuličku, zachovám pevný a zřetelný hlas a držím pevně hůlku," začala jsem mu vysvětlovat. "Nemáchám s ní všude okolo, dělám jen lehký pohyb." Najednou mi došlo, že to bude takhle snadné asi jenom pro mě samotnou, ne pro ostatní. "Promiň." Nastal čas na náš druhý pokus. Sice se mi moc nelíbilo, že jsme to měli dělat všichni, ale tak co. Třeba budu ještě lepší. Znovu jsem zopakovala stejný postup, jaký jsem měla předtím. "Sphaera rutilus." (100) Ještě lepší. Tahle kulička byla naprosto dokonalá. Všimla jsem si, jak se mě Dan snaží napodobit, a vypadá to, že se mu to vyplatilo. Asi tu kuličku nebude muset nahrazovat tou přeměněnou. Že bych měla na lidi i dobrý vliv? uchechtla jsem se v mysli a dál jsem udržovala ve tváři velice spokojený výraz. Můj spolusedící se mezitím chlubil svému kamarádovi. Jeho následné otázky mě trošku zaskočily. O co mu jde? Proč to chce vědět? tázala se má trošku paranoidní část mozku. "Eh..." Jistota z mého hlasu se dost zřetelně vytratila. "Čtu si, kreslím si a tak... Takové samotářské věci." Nějak jsem netušila, jak přesně mu mám odpovědět. Věděla jsem, že se po škole nijak nepohybuji, už jen proto, že kvůli tomu musím nosit takovou odpornost, jakou je školní uniforma. Vnitřně jsem se ušklíbla. "A ne... na víkend zatím žádné konkrétní plány nemám. Proč se ptáš?" |
| |||
Tragicky se vyvíjející hodina vyvoláváníAcai To, co vykouzlila (resp. vyvolala) Acai se podobalo krvi, taková červená kapka. Znechuceně jsem sledovala její dílo a tázavě jsem se na ni podívala. „Nenazvala bych to zrovna…tím, co jsi to nazvala ty“ Věděla, že nemluvím sprostě. Ani nenadávám. Chvíli jsem měla nutkání na ni hodit přísný pohled, ale věděla jsem, že to stejně bude k ničemu. Svou mluvu nezmění, ani, kdyby jí přišel navštívit létající nosorožec. Ale to možná…já nevím, jestli bych začala mluvit vulgárně, kdyby mě navštívil létající nosorožec, nebo jednorožec. Ale proč by chtěl, abych mluvila vulgárně, že? Jednorožci, kteří jsou plni elánu a skáčou po fosforující duze přece nemají čas napomínat „slušně mluvící“ lidi, aby měnili jejich mluvu. Bylo by jim to jedno, nebo ne? zajímali by se vůbec o takové věci? „Náhodou…“ nemám co říct. Měla to lepší, ale o málo. „Buňky ne, mimikry!“ Nevím proč, ale to slovo znělo dobře. Vím, že to mělo něco společného s buňkami…nebo ne? Ale prostě mi připadalo, že se to sem hodí. |
| |||
Tour de pozemky Ros a Henry Děkuji za důvěru, probleskne mi hlavou a usměji se. “Myslíte? Třeba to byl jen divoký začátek,“ řeknu, ale sama tomu moc nevěřím. Bylo to spíš zbožné přání. Ne že bych se chtěla nudit, ale nemuseli by si studenti nic dělat. Domov je domov, to má Henry pravdu. Cestování je hezké, ale nakonec je nejlepší vrátit se na tu rodnou klidnou hroudu a užívat si domácího prostředí, lidí a humoru. Ale dlouho jsem nikde nebyla, vlastně by bylo fajn někam si o prázdninách vyrazit. Jestli ten rok přežiju, tak to zkusím zrealizovat! Rozhlížím se po pozemcích a úsměv mi neuvadá. Je to tu krásné, skoro nedotčená příroda a… ujede mi tiché zachichotání, jak se Bee na mé ruce pohnul, tak to zalechtalo. “To je takhle přátelský ke všem?“ zeptám se Ros. “A neboj se, přijdu. Aspoň na chvíli, podívat se, jak to Violet připravila a zařídila,“ slíbím pobaveně. Sice mám trošku strach, co z toho vyleze, ta pozvánka byla totiž trochu… moc výrazná, ale to nakonec nemusí být špatně. |
| |||
Základy vyvolávání Thomas a profesorka Thomasova kulička je sice o něco stabilnější, ale stejně má dosti chatrnou, nebo spíše gumovou konzistenci. Teď určitě soptí vzteky. Jemu,.. tomu nejdokonalejšímu a nejsilnějšímu z Havraspáru se nepovedlo kouzlo. Vyslechnu si odpověď profesorky a usadím se. Škoda že nejdou odvolávat i nevyvolané předměty. No, možná jsem se spletl. Thomas teď spíš vypadá,... sklesle ? Nebo opravdu naštvaně ? Spíše to vypadá jako by ho to opravdu vyvedlo z míry a teď se na všechno vykašlal a laxně se odhodlal kouzlo opakovat. Vytáhnu hůlku a zaměřím se na lavici na níž budu kuličku kouzlit. Jemně mávnu hůlkou a opíšu jí malý kruh. Přitom se ustavičně dívám na místo na němž kuličku vyvolávám, a zřetelně řeknu '' Sphaera Rutilus '' (87). |
| |||
Jdeme se projít Trocha vzduchu neuškodí Spokojeně jsem se ušklíbla, když pozvánky opustili kabinet a rozvalila jsem se na židli. Vyhodila jsem nohy na stůl a chvilku jen tak koukala do zdi. Začínala jsem se nudit a to nebylo dobře. To vůbec nebylo dobře. Proto jsem shodila nohy ze stolu, podívala se z okna ven a s kývnutím jsem se vedla. Bez ohlédnutí jsem vypálila ven z kabinetu, prosvištěla jsem hradem jako fialové tornádo, než jsem se konečně dostala ven. Prvně jsem chtěla zamířit ke skleníkům, ale nakonec jsem ten nápad zavrhla a zamířila spíše na louky. Měla jsem chuť se slunit, užívat si sluníčka, čerstvého vzduchu a krásy přírody v okolí starého hradu. |
| |||
Hodina vyvoláváníRebecca, Daniel, okrajově Barbara a profesorka Danovi se podaří ledovou královnu celkem obstojně rozmluvit. To jsem popravdě nečekal. Vážně se mi to nezdá? Moc toho neslyším, protože Barbara není tak hlučná jako Dan, postřehnu ale to, že nepije kafe. Jak tohle může říct? Přestanu se na ty dva soustředit a podívám se na svou kuličku. Oproti výtvoru jiných je dobrá, ale pořád to není ono. Ve vnitřku kuličky cosi plave a já raději nechci vědět co to je. Asi bych to měl opravit. Teď se budu opravdu soustředit. Rebecca mě povzbudivě poplácá po zádech a to mě přinutí se před ní trochu předvést. Nu co, trocha teatrálnosti musí být. „Sphaera Rutilus“ pronesu nahlas (91) a sleduji, co se stane. Výsledek je tentokrát mnohonásobně lepší! Danielovi se povedla naprosto bezchybná kulička a už pořvává, abych se podíval. Pořád se chlubí. Nejdřív kufr, teď koule. „Vidim, vole.“ ušklíbnu se rádoby uraženě, pak se ale usměju. Oběma se nám překvapivě dařilo, až to bylo podezřelé. Oba jsme byli věčně bez pomůcek, na některých hodinách spali nebo neustále žvanili, a přesto jsme na tom nebyli tak špatně. Když nepočítám lektvary, pochopitelně. Tam se ale kromě zmijozelských nedařilo nikomu, takže mě to nijak netrápilo. „Poslyš, Rebecco.“ Otočím se na ní, když vyčaruje velmi hezkou kuličku, opět v podstatě totožnou s tou mojí. Jako přes kopírák. „Sušenky si dám rád, ale kávy se už dneska asi nedočkáme. Co takhle zajít zítra do Prasinek na oběd? A i na to kafe…“ Většinou si dělám z něčeho legraci a směju se, ale teď to myslím vážně, což jde jasně poznat z tónu mého hlasu. To bylo poněkud… nečekané. Moment, tohle bylo pozvání na rande? |
| |||
Hodina vyvolávání Kenji, profesorka a ostatní Nemohla jsem si nevšimnout poznámky Kenjiho ,,Vrků?!“ Začnu se smát. Na co asi ten kluk myslí. |
| |||
Hodina vyvoláváníBarča, profesorka a ostatní Pobaveně pohlédnu na své dílo. Kulička byla neforemná a vypadala spíš jako plná vody. Opatrně do ní pinknu prstem. Vlnila se jako Homerův břišní špek. Rozchechtám se na celé kolo, při té představě. |
| |||
Před tímPředevším GabNa výraz v Gabově tváři jsem se zkoumavě podíval a pak usedavě zamřemýšlel, kterýže orgán měl na mysli... Hm... něco, co se dá vícekrát používat a co hodně vydělává... Nyní na vyvoláváníZmíněníTak... Mohlo to být horší. Ale i lepší. Vlastně jsem byl v průměru! Úspěch. Úlevně jsem si povzdychl a znovu si vzpoměl na ten pocit hůlky zabodlé v žebrech. Brrr. "Whou... Zase... louže..." Okomentuji ještě své dílo. Přišla další vlna dotazů. Pak nám Profesroka zadala abychom kouzlo zopakovali. Ha! Bylo to dobré! Bude to ještě lepší a potom to bude nejlepší. S sebevědomým úsvměvem na tváři jsem zase mávl hůlkou a pronesl zkalídnadlo. "Sphaera rutilus!" Pronesl jsem a mávl hůlkou, aby vyvolal další rukou kuličku (80). A tu zasáhla Vyšší moc a skutečně! Žádná katastrofa. Spokojeně jsem zazářil svým úspěchem a oplatil Gabrielovi mrknutí s provokativně skouslým spodním rtem. Vypadá to, že tuto hodinu přežiju... |
| |||
N62 - Základy vyvoláváníspolužáci a profesorka Letmým pohledem jsem se mohla ujistit, že naprosto všichni dopadli lépe než já. Jim se alespoň něco objevilo, má lavice ovšem zůstala prázdná, jako kdybych ani nic neřekla. Tvář mi ztvrdla ještě více a povzbudivý úsměv profesorky jsem raději přehlédla. Nepotřebuji blahosklonnou útěchu... Místo toho jsem se snažila přijít na to, co se to se mnou dnes děje. Ano, vynikala jsem v jiných předmětech, ale s koncentrací jsem nikdy výrazný problém neměla. A dnes... Jsem úplně mimo. Angie, seber se! Znovu jsem si přikázala a snažila se své roztěkané myšlenky uklidnit. Byl to nezvyk, nikdy se mi to nestávalo. Palčivá bolest se znovu ozývala a bodala mě do spánků. Kdybych nebyla v plné třídě, nejspíš bych si spánky začala masírovat, takto jsem se ani nepohnula. Od sochy mě odlišovalo jen velmi mělké dýchání. Ostatní zatím pokládali profesorce otázky. Poslouchala jsem, ale ne příliš pozorně. Rozhodně mě trápily jiné věci, takže jsem dál zařezaně sledovala desku své lavice. Když však profesorka opakovala provedení kouzla, zvedla jsem hlavu, abych ji sledovala. Snažila jsem se o maximální pozornost, ale bolest hlavy tím jen rostla a rostla. Trochu jsem přivřela oči. Měla jsem dojem, že to pomáhá. Takže znovu. Horší to snad být nemůže, prostě případně jen prázdná lavice. Aspoň že nejsem v Krásnohůlkách... I když to nebyla dvakrát příjemná myšlenka, přinesla úlevu. Za tu krátkodobou docházku do tamní kouzelnické školy, jsem si prošla peklem. Nebyla jsem schopná pod vedením přísných učitelek a za dohledu dědečka vykouzlit téměř nic. Jeho řev, který se nesl celou školou, a jízlivý smích nadaných dívek mám velmi dobře vrytý pod kůži. Ale zde jsem byla s čistým štítem. Bez své minulosti. Lehce jsem si oddechla, zavřela oči, pevně uchopila hůlku a snažila se hlavně o klid. Bolest lehce ustoupila. "Sphaera rutilus," pronesla jsem stejně tiše, ale důrazně jako předtím. Cítila jsem, že to bylo lepší. Rozhodně ne dokonalé, ale lepší. Otevřela jsem oči, abych se setkala se svým výtvorem tváří v tvář. 75 % |
doba vygenerování stránky: 0.81543707847595 sekund