| |||
Přeměňování asi Všichni. Položím lokty na lavici a přehoupnu se trupem více dopředu, abych na Alex viděla. Bohužel je mi to k ničemu, jelikož se přímo přede mnou objeví profesorka i s tím svým obrovským kloboukem, takže nevidím vůbec nic. ,,Um.." Můj úžasný a přesný hod viděla a taky si mým směrem neodpustila štípavou poznámku. Mě jazyk taky svědí, ale nakonec se rozhodnu mlčet a po vlastních se rozejdu pro kuličku. Zrovna ve chvíli, kdy se skláním, abych svůj zelený výtvor sebrala - se ozve výbuch a něco mi nahodí zadek. Nechápavě se narovnám a vezmu cíp sukně tak, abych viděla, co to je. Nějaká fialová.. hmota? Které je mimochodem plná učebna a dokonce i profesorka. A má to na svědomí ten havraspárský, mudlovský trouba, který je schopný zpackat i tak primitivní kouzlo, jako je tohle. Když ve třídě vzplane anarchie jen fascinovaně stojím. William si hraje na hrdinu, Thomasovi přeskočilo a Regina řve. Zmateně se rozhlížím. Tohle mají být moji spolužáci? Chaos. Naprostý chaos. Naštěstí vezme opratě do rukou znovu McGonagallová, tak se jen vrátím zpátky ke své lavici, kterou náležitě očistím a s tím i sama sebe. Vyslechnu si její kázání, které se mne stejně netýká a se škodolibým úsměvem se otočím na Aleca, který musí drhnout třídu. Jak je možné, že se dostal až do pátého ročníku? Nejsem si ale úplně jistá, jestli je tohle dostačující satisfakce. Nicméně hodina pokračuje, tak si jen udělám poznámku o dalším kouzle a mlčky si prohlédnu obraz ležící přede mnou. Krb s plápolajícím ohněm. Celkem fádní. Vezmu hůlku a chvíli si s ní mezi prsty točím. Až po chvíli zopakuji pohyb, který předváděla profesorka a znovu tiše vyřknu ,,Loculus."(69) Znechuceně se dívám na své nedokončené dílo. Obraz jsem sice přeměnila, ale rozhodně to nebyl výsledek na který bych mohla být pyšná. Zhnuseně smetu kufr ze stolu a nechám ho s žuchnutím dopadnou na zem. Má magie si zase dělá co chce. Selhala jsem. Nemám v plánu v této hodině nadále pokračovat. |
| |||
Přeměňování a uklízení Ti označeníTak. Thomas zuří. Poslední hodinka udeřila... Zase... Budu mučen, zabit a mé tělo najdou na záchodech s hlavou v míse... Hurá... Ne, vážně, tato situace mě spíš začíná opravdu nudit - blbý stereotyp. Ani se nebráním, proč taky? Šlo by to vůbec? Prostě radši počkám, než zasáhne profesorka a budu doufat, že mě do té doby někdo nezabije... Ale vážně LIDI! Pokud mě budete chtít zabít pokaždé, když něco spackám, nebudete mít prakticky nic jiného na práci! |
| |||
Masakr o hodině přeměňování v E215 označení + ostatní Zpětně a současně na to: Poté, co jsem měla svůj brilantní nápad počkat chvilku a až pak přeměnit ty ostatní brouky, všimla si mě paní profesorka. Ta ženská má snad oči všude ne?! Ještě k tomu teď vypadám, že nic nedělám. |
| |||
E215 Všichni ve třídě, Nicolas, McGonagallová Nicolas mi položil několik vážně nepříjemných otázek. Naštěstí v tu chvíli přišla profesorka a vynadala mu. Trochu škodolibě jsem se usmála, protože jsem na něj byla vážně naštvaná. Už se jí chystal podat sešit, o kterém jsem byla hluboce přesvědčená, že je prázdný, když v tu chvíli se z řad za nám ozvala exploze. Naštěstí jsem k Alecovi, (Ono je to vážně v Havraspáru??) byla zády. Přesto to odnesly moje vlasy a brk, svůj sešit jsem ale naštěstí odstínila vlastním tělem, bylo na něm jenom pár fialových kapek. Už takhle jsem měla mizernou náladu a tohle mi nijak nepřidalo. Střelila jsem nepřátelským pohledem k Alecovi a očistila si ruku a hůlku kapesníkem. Regina úděsně ječela, tak se mi dost špatně soustředilo. "Tergeo." zašeptala jsem. Postupně jsem se začala čistit. Co šlo, jsem si sundala, jinak jsem se docela musela kroutit. Najednou ale vedle mě stál Nicolas a chtěl mi pomáhat. Mračila jsem se na něj, ale dovolila jsem mu to. Tak teď ale vážně, o co mu jde?! Navíc mě nehorázně štvalo, že mě viděl od toho slizu. Za ten výbuch nemůže, ale i tak se na něj zlobím o trochu víc. Očistila jsem také své věci. S výsledkem jsem byla celkem spokojená, byla jsem skoro čistá. Hlavně že jsem to dostala z vlasů... Málem mi tak ušlo, co se děje. Několik lidí vylítlo, někteří zřejmě chtěli Aleca zabít, někteří ho snad chtěli zachránit, nevěděla jsem, neměla jsem přehled. Sama jsem na to nestihla nijak zareagovat. Naštěstí včas zasáhla profesorka. Poznamenala jsem si na kraj stránky úkol. Nové kouzlo. Načrtla jsem si k němu pohyby hůlkou a prohlédla si obraz. Kde to jenom Minerva bere? Několikrát jsem si zkusila cvičně mávnout hůlkou, pak naostro: "Loculus!" (70) Povedl se mi docela obstojný kufřík, ale když jsem ho porovnala s tím Nicolasovým, nálada mi zase poklesla pod bod mrazu. |
| |||
E215 - Přeměňováníspolužáci a profesorka Nijak jsem se nepodivila, že profesorka přeměnila zpět mých několik nepovedených kuliček. Vlastně tento způsob kritiky mi zcela vyhovoval. Byla jsem si vědoma svých chyb a nemusela jsem o tom poslouchat sáhodlouhé kázání, které by mě jen unavovalo. Ovšem poskytnutí nové šance, to je jiná. Tak fajn, Angie, teď pořádně. Soustřeď se! přikázala jsem své mysli a upnula se na mandelinky. Ztratila jsem svůj zájem o okolí, o to, že mandelinky jsou živé a mé kouzlo jim převrátí celý jejich broučkovitý život, o celý svět. Existovala jsem jen já, má hůlka a můj cíl. "Pilae Irideo," pronesla jsem znovu tichým a důrazným hlasem s precizním tahem hůlkou. Úspěch! Místo mandelinky jsem se dívala na kuličku světle modrou jako ranní nebe po bouřce. Opakovala jsem zaklínadlo znovu a znovu s menšími pauzami mezi sebou, abych se jen nadechla a zklidnila svou mysl. Všechno kolem mě se mé mysli vůbec nedotýkalo. Nevšimla jsem si, Acai dostala za úkol doprovodit pobledlou Coraline pryč z učebny a že někteří studenti použili vzniklé kuličky k jiným účelům. Možná to je trapné, ale unikl mi zprvu i ten zvláštní výbuch. Cosi jsem periferně zachytila, ale nedovolila jsem své mysli přijmout tu myšlenku, že je zde něco důležitějšího. "Pilae Irideo," pronesla jsem už podesáté a přede mnou se objevila duhová kulička. Na krátký moment jsem se usmála a vzhlédla do své bezchybné práce. Proč do háje Regina tak křičí? A co to je, to fialové? Můj úsměv byl v tu ránu pryč a já trochu překvapeně pozorovala, co se stalo. Po chvíli mi to asi došlo. To byl Alec. Sice mi stále nedocházelo, jak se mu to povedlo, ale aspoň jsem určila zdroj problému. Ani jsem se neohlížela, jestli na mé lavici snad něco fialového skončilo. Seděla jsem celkem daleko a taková parádivka jsem opravdu nebyla, abych hned kontrolovala svůj vzhled. Takže ty fialové kapičky na zádech saka a na zadních pramenech mých rozpuštěných vlasů zůstaly bez povšimnutí. Místo toho se můj pohled soustředil na Thomase. On se lekl? Až tak ... Tak moc? Bylo mi ho svým způsobem líto, i když jsem tomu nerozuměla. Ovšem připomnělo mi to cosi. Cosi, co není záhodno si připomínat. Lehce jsem se ošila. Má pozorovatelská chvilka ale byla v mžiku ukončena profesorkou. "Tergeo," pronesla jsem potichu, i když jsem si žádné skvrny nebyla vědoma. Ale pro jistotu. Situace, aspoň jak se zdálo, se uklidnila. Nijak jsem nic nepotřebovala komentovat, spíš jsem byla udivená, jak se vše rychle seběhlo, jak někteří umí vyvádět a jak... Jsem zůstala klidná? Ne, to mě vlastně nepřekvapilo. Odstranila jsem sliz ze své lavice a zaposlouchala se do dalšího úkolu. Zadívala jsem se na obraz a cítila jsem, jak mi tuhnou svaly. Ten muž, skrývající se, číhající. Vždycky jsem přemýšlela, jak můj otec zemřel. Náš život byl plný ukrývání, které já jsem vnímala jako hru. Dnes mi ale bylo připomenuto z mé minulosti víc, než jsem chtěla. Tak pracně jsem se naučila zapomínat... Snažila jsem se soustředit. Myslet jen na jediné. Na kufr. Takový, jako nosil otec, když předával zásilky? Lehce jsem se zachvěla a pevně sevřela hůlku. Na mé tváři nebylo nic znát, ale myšlenky se rozutíkaly. Loculus, Loculus, ..., opakovala jsem si v duchu, a pak se konečně odhodlala k pohybu hůlkou: "Loculus." Můj hlas byl tichý ovšem tentokrát spíš přiškrcený. Nezvyklé... A výsledek vypadal podle toho. Kufr tu byl, ovšem nepravidelný s rysy obrazu, bez zapínání a celkově... polovičatý. 54 % |
doba vygenerování stránky: 1.0969879627228 sekund