| |||
Třída E2015 – hodina přeměňování Ano, naše milá paní profesorka si umí zjednat klid a pořádek. Vrátím se tedy na své místo a dívám se, jak si po sobě musí ostatní uklidit. A mrknu opět po Wolframovi. Nechápu, jak dokázal zachovat chladnou hlavu. To je docela obdivuhodné. Teda… ten poprask mi přišel spíš nepochopitelný a nepotřebovala jsem to nějak extra řešit, ale ten Reginin jekot byl prostě šílený a umlčet jsem ji musela, když to nikdo jiný do té doby neudělal. Jinak by mi praskly bubínky. Vždyť já proti ní nic nemám, ta facka nebyla myšlená zle. Jen jsem chtěla, aby se trochu vzpamatovala, potřebovala nějaký šok. Nebylo to myšlené zle… Ale vraťme se k Wolframovi. Teda k úvahám o něm. Teda… no prostě jen poznámka na okraj, že jsem mu ten jeho úsměv omluvně oplatila, ale stejně se cítím dost provinile, že ode mě schytal kuličkou. I když… patří mu to, nemá mít ty podivný poznámky, kvůli kterým nad ním pak přemýšlím a nesoustředím se. Tak. To proto jsou ty kuličky plný nožiček, krovek a nejsou dokonalý. Tak! Teď se ale chystám na další kouzlo. Takže… pořádně se začít soustředit. Prohlédnu si obraz. Jakýsi tančící pár. Hm… Co všichni na tom tanci vidí? Nechápu… Když se dost vynadívám, zhluboka se nadechnu, seberu všechnu svoji pozornost a soustředěně vyřknu ono: „Loculus!“ a zamávám u toho hůlkou. Jenže problém je, že ani všechno mé soustředění moc nestačí. (56%) Dívám se trochu nešťastně na svoje dílo. Jako kufřík by to byl. Jakž takž… ale obraz úplně nevymizel, tančící pár je na jeho víku stále velmi patrný. A ta obrovská díra ve dně? Ach jo, ze mě prostě nikdy nebude pořádná čarodějka… |
| |||
E215 Všichni ve třídě, Erika, Isaac, McGonagallová Erika mi vlepila pořádnou facku. Vyděšeně jsem na ni zamrkala, ale překvapením jsem zmlkla a zůstala na ni zmateně zírat. Začala jsem něco koktat v odpověď, když mě Isaac vzal za rukáv a začal mě tahat ven z učebny. Neprotestovala jsem, jako panenka na provázku jsem s ním klopýtala ke dveřím. "Žádná špína neexistuje. Žádná špína neexistuje. Žádná špína neexistuje," mumlala jsem po něm, zatímco jsem se od něj nechala čistit. Jakmile jsme byli za dveřmi a já už byla skoro čistá, udělalo se mi trochu lépe. Svezla jsem se podél stěny k zemi, dala hlavu mezi kolena a zhluboka dýchala. Znovu a znovu jsem si rukama projížděla vlasy, obličej i oblečení, abych se ujistila, že už tam vážně nic nemám. V pořádku. Nic se neděje. Zvedla jsem hlavu a pořádně si Isaaca prohlédla. Je to kluk, ale tohle od něj bylo hezké. Musela jsem na chvíli zavřít oči a ještě se několikrát zhluboka nadechnout, než jsem velice potichu zašeptala něco, co znělo skoro jako: "Děkuju." Pak jsem, už hlasitěji, pokračovala lehce roztřeseným hlasem. "Co se to tam vlastně stalo, já... Jediné, čeho jsem si všimla, byl ten sliz..." Když mi odpověděl, zase jsem se postavila. Nohy mě moc neposlouchaly, přesto jsem se s omluvným výrazem směrem k Isaacovi vydala do nejbližších umýváren. Opláchla jsem si obličej a zkontrolovala make-up. Naštěstí nebyl ani moc rozmazaný, ale přesto jsem se na svůj odraz mračila. Ach jo... McGonagallová mě asi těžko nechá odejít opravit si líčení. Bohužel, všechno jsem měla ve třídě. To jsem se ale předvedla. Ještěže mě neviděl otec... Párkrát jsem si projela vlasy prsty, abych je trochu uhladila a vrátila se za Isaacem. To už ale ze dveří vyhlédla profesorka a my se vrátili dovnitř. Když jsem byla zase ve třídě, stála jsem už zase hezky rovně a snažila se moc nikomu nedívat do očí. Vrátila jsem se na své místo, které jsem ale nejdřív důkladně očistila. Posadila jsem se a sledovala jak Alec jde odevzdat hůlku. Ten trest si zaslouží. Kvůli němu jsem se tak ponížila. Zatracený fracek... Pořád se mi třásly ruce. Můj brk byl naštěstí zase v pořádku, tak jsem si zapsala poznámku o úkolu a podrobnosti k novému kouzlu. Moje písmo bylo ošklivě hrbolaté. Později si to budu muset přepsat. Pozorně jsem si prohlédla obraz a vytáhla hůlku. Chvíli jsem se snažila ruku udržet bez hnutí, ale prostě to nešlo. Třásla se jako ratlík. Povzdechla jsem si a pokusila se napodobit pohyb, který nám profesorka ukázala. "Loculus." (29) Obraz trochu ztratil barvu a nafoukl se jako balónek. Zašklebila jsem se na něj. To je ubohý. |
| |||
Hodina přeměňování se dramatizuje... Všichni ve třídě Nepovedené kuličky nám byly vráceny zpátky do podoby broučků, takže jsem měla možnost svou chybu napravit, stejně tak i Isaac vedle mě. Stačilo jen jednou vyslovil zaklínadlo... a na lavici se objevila i druhá duhovka. Když se mi můj soused pochlubil tou svou, povzbudivě jsem se na něj usmála. Všimla jsem si jeho nastavené ruky a pochopila, co chce dělat, jenže než jsem si s ním stihla plácnout, ozval se výbuch a pravá paže byla ocákaná čímsi fialovým a lepkavým. Se zvukem jsem nadskočila, tak moc jsem se lekla. Srdce se mi na chvíli divoce rozbušilo. Třídou se nejprve ozval jekot, odporný a do uší bodající jekot. Rychle jsem se očistila a zakryla jsem si obě uši, abych se udržela příčetná. Ve třídě nastal chaos. Lidé si tam navzájem vyhrožovali, možná by se i pozabíjeli. Jakmile se (snad) Regina uklidnila, neměla jsem už dál důvod být nějak zneklidněná. Ať si to tam vyřídí sami, pokud jsou tak silní. Thomas na mě trochu působil jako vyděšené zvíře. Rozhodně se s ním nebudu chtít znepřátelit... Zůstat v jeho očích hezky neviditelná, to bude asi nejlepší. Měla jsem štěstí, že jsem seděla tak vpředu. Má lavice to prakticky neodnesla, stejně tak i většina mé osoby (i když i tak už jsem čistá, takže to je jedno). S lehkým uchechtnutím jsem zakroutila hlavou - jak se mohlo vůbec někomu udělat tohle? Z malé kuličky udělat obří fialovou bombu, co ušpiní celou třídu. Začala jsem se tiše smát, avšak i to trvalo pouze několik vteřin. Bylo zvláštní, jak jsem si dokázala v téhle situaci zachovat docela chladnou hlavu, tedy až na počáteční leknutí. "No, tohle bylo vskutku zajímavé," zamumlala jsem si pro sebe pobaveně a pozornost jsem přesměrovala na profesorku, jež se netvářila zrovna nadšeně. Zapsala jsem si to, co bylo na tabuli, a ještě chvíli jsem dávala pozor na náš další, snad už dnes poslední, úkol. Přeměnit obraz na kufřík. "Loculus," vyslovila jsem zaklínadlo a zopakovala jsem pohyb hůlkou, jaký nám byl předtím předveden (95). Držení hůlky bylo pevné a jisté, zbytečně jsem neztrácela pozornost. Teď ne, když už mi to dneska docela jde. Že bych někdy něco taky dotáhla dokonce? A vskutku. Kufřík byl téměř dokonalý, zdobený vyřezávanými runami a draky. Jo, tohle se mi opravdu povedlo. |
| |||
E215 Absolutní pitomec, babral a bratr Fajn. Osobně nemám rád výbuchy, ale nějak jsem si zvykl. |
| |||
Příjmné odpoledne na E2015 Ti zmínění v příspěvku Situace mezi Havraspárskými je uklidněna napřed velmi netradičním zásahem Romaina a poté už normální, křičící verzí interpretovanou McGonagallovou. Na tom už moc zajímavého není. Svůj zrak jsem tedy stočil zpět k práci, která je sice méně zábavná, ale určitě stejně důležitá. Poznatků mám už dost na prozkoumání. |
doba vygenerování stránky: 1.0214319229126 sekund