Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Bradavice - trochu jinak
Družina
| |||
 | Hodina přeměňování v E215 Všichni, hlavně Coraline Snažila jsem se přeměnit všechny mandelinky tak, aby vznikla minimální škoda. U poloviny se mi to skoro podařilo. Jedna dokonce nabrala nádhernou duhovou barvu, skoro stejně duhovou jako krovky, co jí zůstaly. Frustrovaně jsem zabručela a prohrábla si vlasy, aby mi nelezly do očí. Přestávalo mě to bavit. Docházela mi trpělivost nad mou vlastní neschopností. Začnu bubnovat o lavici dlouhými upravenými nehty. Profesorčina poznámka o soustředění tomu moc nepomohla. Věnovala jsem jí sladký úsměv, který se změnil v kyselý škleb ve chvíli, kdy na mě otočila svá záda. Zhluboka jsem se nadechla, že budu pokračovat, když opět zaznělo mé jméno. Zvedla jsem hlavu a očima zalétla ke Cor. Oh? No proč ne. Stejně mě to nebaví. Srovnala jsem si věci a zabalila je. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat a při troše štěstí se sem třeba už nebudu muset vracet. Naházela jsem mandelinky a kuličky zpět do skleničky. Tiše se zvednu, schovám hůlku a v rychlosti prokličkuji mezi lavicemi až dopředu, kde profesorce položím skleničku na stůl. Otočím se na Cor. "Tak pojď, krasotinko." neodpustím si tichou poznámku, když je očividné, jak blbě jí je. Pomůžu sbalit i její věci a pak jí pomalu vyvedu ven z učebny. Zavřu za námi dveře a posadím se s ní na první lavičku. | ||
| |||
 | Hodina přeměňování v E215
Studenti 5. ročníku Jakmile jsem zadala, studenti se poslušně pustili do práce. Učebnou se ozývalo švihání hůlkou, mumlání i hlasité vykřikování zaklínadel. Jako vždy při praktických hodinách nikdy nebyl klid. I přes to, že toto zaklínadlo je jedno z lehčích, vzhledem k jednoduchosti pohybu hůlky i velikosti přeměňovaného předmětu, některým to dělalo problém. Ale to se stává. Každý je nadaný na něco jiného, není důvod za to na někoho házet posměšné pohledy. Ať jsem posměšný pohled nebo poznámku od někoho zaregistrovala, byl obdarován nemilým zamračením a snad dokonce i poznámkou ode mne. | ||
| |||
 | E215 profesorstvo, Will, Sinestra V svojej novo objavenej pozornosti k hodine pretrpím aj teoretický začiatok, ku ktorému nič nedodávam. Chcela som čarovať, nie tlačiť do hlavy teóriu. Na to bude čas pred skúškami. Drevo prútika sa mi nedočkavo zohrieva pod prstami a chvíľami mám strach, že začne iskriť. Celú dobu, čo sa McGonagallová čosi pýta a ostatný jej čosi odpovedajú sa stále vraciam k predošlej hodine. Neznášam keď neviem, o čo niekomu ide. A keď sa niečo nepovie narovinu. Čo že na rovinu, ale on mi dokonca ešte aj kývol na pozdrav keď vošiel do triedy. Mala to byť provokácia? Nechápala som tomu. Celé jeho čudné chovanie mi dnes nedávalo zmysel. Možno začal fetovať. Otočím hlavu a cez rameno sa na Willa zadívam, až musí tne pohľad cítiť na sebe. Našpúlim temné pery. Eeeh, nie, na také veci nevyzerá, skôr pôsobí ako ten suchársky typ. Akonáhle predo mnou pristane nádoba s chrobákmi, okamžite si ju pritiahnem pri seba a zaškúlim na ne. Keď profesorka vysvetľovala zaklínadlo a pohyb rukou, v hlave som si opakovala tie dve slová a spolu s ňou som pohla aj prútikom. Tak, vy mi dnes pomôžete odnasrať sa. Poviem im potichu na privítanie. Z praktickej stránky pre mňa toto nebol ťažký predmet. Niečo ako sústredenie na premenu a sila vôle potrebná k tomu, aby som si verila pri transfigurácii boli ako moje druhé ja. Dočerta, veď sama som bola jedna veľká transfiguračná chameleónová bábka. Vytiahnem jedného chrobáka a chvíľu ho držím medzi prstami. Keby nie som v takej ráži, možno by som aj poobdivovala jeho pestré sfarbenie. Takto ho len položím, nadýchnem sa, presne zopakujem pohyb zápästím a ... Pilae Irideo. Cítim ako mi od prstov brní zaklínadlo cez prútik až k chrobákovi a prináša mi to čudné uspokojenie. Ku koncu tvorenia guličiek ma čosi trafí do členka. Tesne po tom, čo vlastne premením poslednú. Všetky moje guličky majú síce štyri rôzne farby, ale sú temnejšie ako by sa patrilo a niektoré, v dôsledku mojej rozhnevanej nálady, aj väčšie, čo bude asi závada. Skloním sa po guľku a pohľadom nájdem osobu, ktorá sa na mňa pozerá. Sin. Všimla si...no, sedím vpredu, to je samo o sebe signál. Naznačí perami jednoduchú otázku. Ako odpoveď šľahnem pohľadom po Ravenovi,, potom sa znova pozriem na ňu a nakoniec myknem pleciami a na tvári sa mi zjaví výraz "veď to poznáš." Bola som si vedomá toho, že ma vedeli rozčúliť aj maličkosti, len som si nevedela pomôcť. Z pohľadu normálneho človeka sa ani teraz možno nestalo nič, čo by ma malo tak nahnevať, ale nevedela som tomu zabrániť. Vždy to začalo ako iskra a čosi vo mne sa toho hneď chytilo a už som vybuchovala. | ||
