| |||
Přeměňování, učebna E215 Nikdo určitý, McGonagallová Dorazila jsem o pár minut dřív. Přijít pozdě by pro mne bylo nepřijatelné. Na lavici jsem si do úhledného komínku vyrovnala všechny pomůcky a čekala jsem na začátek hodiny. Spolužáci kolem rámusili a já se jen těšila, až profesorka konečně zahájí hodinu, aby se trochu uklidnili. Za chvíli se dveře samy s prásknutím zavřely. Podívala se na hodinky. 13:00 na vteřinu přesně, tak se mi to líbí. Kdyby takoví učitelé byli všichni. McGonagallovou jsem měla vždycky ráda. Měla ve věcech pořádek, byla spravedlivá a dokázala si stát za svým, ale hlavně to byla schopná čarodějka. A v mládí musela být velice krásná. Usmála jsem se pro sebe. Z myšlenek mne vytrhl její hlas, když sebrala Richardovi jeho draka. Kdyby nebyl z mé koleje, přála bych si, aby mu strhla body. Co si to vůbec dovoluje? Hodina už začala. Ušklíbla jsem se, a pak zase, když Minerva napomula studenty, kteří do školy přijeli pozdě. To mě by se nestalo. Zapsala chybějícího studenta a pak se začala zajímat, kde byl Nicolas první dvě hodiny. Pravděpodobně se válel v posteli, prase liné. Ale aspoň že si toho konečně někdo všiml. Patří mu to. Jeho vytvětlení skutečně stálo za to. Ubožák. To si vážně nedokázal vymyslet ani o trochu lepší výmluvu? A s tímhle výkvětem lidstva jsem v jedné koleji? To je tak ponižující. Pak byli představeni noví studenti. Nějakého Gabriela jsem okamžitě vypustila z hlavy, ani jsem si nevšimla, že tu je. Ale slečna Mckhal upoutávala svými nádhernými vlasy mou pozornost už od chvíle, kdy jsem ji poprvé zahlédla. Možná bych se za ní měla později zastavit, určitě tu musí být úplně ztracená. I když, viděla jsem ji bavit se u oběda s jejími spolužačkami z Havraspáru... Následně byla konečně zahájena výuka. Otevřela jsem si kalamář a začala si psát poznámky svým krásným labutím brkem, které jsem vyndala ze zdobené krabičky. Pak profesorka položila otázku. Přesnou odpověď jsem neznala, ale pravděpodobně to bude to, co vždy. Soustředění, přesnost a tak. Kayla řekla přesně to, co jsem si myslela, načež ji Romain naprosto zbytečně opravil dlouhým a vyčerpávajícím pojednáním jak z nějaké staré a nudné knihy. To je ale nesnesitelný šprt. A deklamuje to, jako by to měl naučené skoro slovo od slova, to neumí myslet za sebe? Zase jsem se ušklíbla. Ale pak jsem se okamžitě napomenula, protože jsem si nechtěla pěstovat mimické vrásky. V tu chvíli jsem si ale všimla, že se ke Kayle naklonil Nicolas a něco jí šeptá do ucha. Chudinka úplně zrudla. O co té stvůře jde? Nicméně jsem to nechala být, teď jsem s tím nemohla nic dělat. Podepřela jsem si hlavu rukou a vrátila se k psaní poznámek. |
| |||
Co dělat, když není co dělat Aneb velké dobrodružství malé Violet S věnováním pro všechny, Sestřička pošťuchovala, jak jinak, ale na to jsem se jen s plnou pusou křenila. Proč si kazit tak dobrý oběd mluvením, no ne? Zase toho moc nesnědla, ale o to více otázek měla. Už vím, proč toho tolik nesní... ona si nemůže pomoci a musí u toho kecat. "Co kecáš," obořím se na ní, načež se rozesměju. Jak jinak, má pravdu. Kdo jinej by to měl vědět lépe než ona. "No, když jsem viděla ty otrávené ksichtíky, čekala jsem, že se někdo zvedne a přihlásí se," pokrčím rameny a dál se cpu jídlem. Když se pak sestra zvedne a s líbnutím mně do vlasů odejde, jen kývnu, že rozumím. Ještě nějakou dobu jsem v jídelně dřepěla a cpala se, zatímco ostatní už odcházeli, dost pravděpodobně na další hodiny. Culila jsem se, skoro až trochu škodolibě, že nikam nemusím. Nakonec jsem se ale zvedla i já. Vyšla jsem před jídelnu, zastavila se a zamyšleně se podrbala na hlavě. "Kam?" slovo vyjadřující nejistotu, či nevědomost, zakončené otazníkem. Vážně jsem nevěděla co dělat a na dřepění ve skleníku jsem měla až moc energie. V první řadě jsem si to zamířila do svého kabinetu a následně i pokoje. Ani tam jsem se moc nezdržela. Jen jsem se převlékla (i s kabátem), upravila jsem si vlasy do dvou culíků a zase jsem vyrazila pryč. První nápad, po opuštění kabinetu, bylo zajít za Filchem. To jsem zavrhla ve chvíli, kdy jsem se tím směrem rozešla. Sestra chtěla jít se mnou a já chci aby šla se mnou. Proto jsem se zase zastavila na místě a rozhlédla se. Pak jsem si povzdechla a prostě se dala do kroku. Půjdu tam, kam mne nohy dovedou. Takže se stalo, že jsem prošla kolem knihovny, třídy, kde jsem učila, třídy, kde právě stará kočka něco říkala. Na chvilku jsem se zastavila u dveří a naslouchala, než jsem se s neslyšným smíchem dala zase do pohybu. Mé kroky mne zavedly až ke kuchyni. Ovšem hlad jsem neměla, takže jsem se zase otočila a vracela se zpět. Když jsem procházela kolem kabinetu profesora Snapea, nakračovala jsem opatrně a potichu. Ne, že by... no dobře, trochu se ho bojím. A ani nevím proč. Dostala jsem se ze sklepení, prošla hradem a mé kroky mne dovedly ke schodišti. Nebo jednomu z nich. Obrazy na stěnách žili svým životem, mnozí si povídali, jiní spali a další na mě mávali. Znali mě, jak jinak. Vyťapkala jsem si schody, ocitla se ve vyšších patrech a bez přemýšlení se rozešla dál. Nakonec jsem se dostala až do Astronomické věže, kde jsem se zastavila v učebně a zahleděla se ven z okna. Kdo nepochopil... toulám se po škole, s menší zastávkou v Astronomické věži. |
| |||
A den se táhne dál... Nikdo konkreténní ;) Shrnutí toho, co jsem prošvihla (studia mudlů - oběd - přeměňování) Po praktickém fiasku na hodině psioniky jsem chtěla zůstat tam, kde jsem právě teď, ale to samozřejmě nešlo. Neměla jsem zrovna nejlepší náladu (svým pohledem bych dokázala vraždit), a to jsem také dávala dostatečně jasně najevo. Doufala jsem, že nikdo z ročníku nebude tak troufalý, aby se ke mně přibližoval, nedej Odin, aby si ke mně sedal. Netěšil mě ani fakt, že si profesor nejspíš myslel, že svůj oheň ovládat neumím (nebo že se mi tohle povedlo poprvé) - jak dokonalé, znovu se ztrapnit před ostatními. Ani jsem netušila, jestli se mi za ním bude chtít někdy chodit, nebo jestli se na to vykašlu a budu si cvičit hezky sama (jako vždycky). Co se týče hodiny následující, tak tam jsem si kreslila. Celou hodinu. Ano. Avšak nejednalo se o nic mimo téma (tedy alespoň úplně), protože se mi zachtělo kresliti loga mých oblíbených mudlovských kapel. Metalových. Tvrdá, ale hodně dobrá hudba. Vždycky mi připadalo, že zatímco my se soustředili na magii, oni na techniku a umění. A ačkoliv jsme prakticky celá rodina kouzelníků (tedy alespoň všichni mí žijící příbuzní jsou), úplně mimo mudly jsme se nepohybovali. Můj otec byl historik, miluje dějiny kouzelnické i mudlovské. S nejmodernější technologií si tak úplně nerozumíme, ale něco málo užívat umíme. Se skloněnou hlavou jsem se soustředila na své tentokrát jednodušší dílko. Vyjadřovat slovně jsem se nechtěla, takže asi tak. O přestávce na oběd jsem se zašla najíst a poté rovnou do učebny, protože všechny věci jsem měla s sebou už od rána (au, moje ramena xD). Pohybovala jsem se po hradě jako duch, takže by ani nebylo divné, kdyby si mě někdo nevšiml. Usadila jsem se na své poměrně oblíbené místo - ani příliš blízko, ani příliš daleko. Otevřela jsem si učebnici na nějaké náhodné straně a snažila jsem se najít nějakou další inspiraci. Potřebuji se nějak uvolnit, avšak zároveň se začít na něco (cokoliv) soustředit. Jakmile začala hodina, zdvihla jsem lehce hlavu a namířila jsem pohled na profesorku. V její přítomnosti asi nemělo moc smysl se tvářit, že nedávám pozor, takže jsem tentokrát pokus o tvorbu skicy vzdala. Historie pro mě byla stará známá věc, slyšela a četla jsem to několikrát. Co se týkalo její otázky, i tentokrát jsem se zdržela odpovědi, protože jsem si nebyla úplně jistá. |
| |||
Nádvoří -> Ložnice -> Učebna E215 – Hodina přeměňování “Na lektvar, na lektvar… to mi je jasný, že na famfrpál ne,“ zasměju se. “Ale mně to je fakt jedno, mě bavilo ji shánět,“ ujistím ho s úsměvem. “A na hodinu bychom měli jít asi určitě, McGonagallová nemá ráda pozdní příchody,“ souhlasím s ním. A pak dodá to s tím dobrodružství. Hned ve mně svitne naděje a nadšení, že si tu užiju trochu zábavy. Neš dodá ten zvláštní úsměv a nezopakuje to soukromí. To se trochu zarazím a zmateně se za ním dívám. “Eh… jak jsi to myslel?“ ale to už je dost daleko a nemůže mě slyšet. Ještě chvíli tam tak zmateně sedím, než se vzpamatuju. Jasně, hodina. Zvednu se a vydám se do třídy. Těsně před dveřmi se ale zastavím. Sakra, Galain… podívám se a králíka ve svých rukách. No… mám teď dvě možnosti. Buď tam půjdu naprosto bez pomůcek a s ním, nebo to vezmu ještě sprintem do ložnice. Hm… ale kterou možnost zvolit? Nakonec se rozeběhnu do té ložnice. Jakémukoli jinému učiteli bych to asi udělala, hlavně asi Snapeovi, ale McGonagallový ne. To je asi jedna z mála učitelek, které mám fakt hodně ráda. Je sice občas přísná, ale spravedlivá, a to se mi na ní líbí. A navíc je ředitelka naší koleje, že ano, tak bych měla být vzorná. Stačí, že nestihnu začátek hodiny… Doběhnu do ložnice a vrátím Galaina do jeho pelechu. “Já vím, moc ses neproběhnul. Ale neboj se, k večeru to napravíme,“ podrbu ho za ušima, popadnu svoje věci, hlavně učebnici a psací potřeby, a letím zase rychle zpátky. Před učebnou se zastavím a dvakrát se zhluboka nadechnu, než vejdu dovnitř. “Já se moc omlouvám, zapomněla jsem sledovat čas,“ vyhrknu a rychle se rozhlédnu, kam si sednu. Všimnu si jen jednoho místa, a to ve druhé lavici od katedry. No super, mohla bych se taky naučit chodit včas, abych si mohla vybrat něco většího. A tak si celá uřícená hrcnu na ono místo a tvářím se, že jsem tu od začátku. Já nic! Až po chvíli si všimnu, že bylo ještě jedno místo úplně vzadu. No jo, škoda, ale teď už si přesednout nemůžu, to bych McGonagallovou vytočila ještě víc, to nejde! Radši si začnu rychle zapisovat všechno, co profesorka říká. Takže zaslechnu i její otázku. Trochu se ušklíbnu. “Nejspíš to, co mi říkají všichni na všechno. Soustředění a koncentrace,“ ujede mi tiše a trochu otráveně. No… a zdá se, že minimálně tu koncentraci mi Kayla potvrdila. Takže jsem nebyla tak mimo. Jen ty pohyby hůlky a přesná formulace mi unikly. Ale co, to jsou detaily. Hm… a Romain to doplnil i o přesnou citaci. Ach jo, kde na to ty lidi berou hlavu? Když se hodina trochu rozjede, uvolním se a plně si uvědomím okolí. Ou… Wolfram sedí hned kousek ode mě a je na něj dobře vidět. Hm… tak to asi z té hodiny moc mít nebudu. Okamžitě začnu totiž přemýšlet nad tím, co myslel tou poslední poznámkou o dobrodružství v soukromí. Ono to zní totiž dost… nejednoznačně. A úplně nevím, co si o tom myslet. Upřímně, celkem doufám, že tím opravdu myslel jen nějakou další zábavu, nějaké další shánění věcí, knížek v oddělení se zakázaným přístupem, poslat Snapeovi valentýnku… To by byly věci, na které bych se rozhodně těšila. Ale zároveň mě napadlo, jestli nemyslel něco víc… kontaktního. Ale… ale ne, takový on určitě není, toho se bát nemusím. I když on není ošklivý. A zdál se být vážně moc milý. A sháněl ne zrovna obvyklou věc, asi má smysl pro dobrodružství a… Ou, Eriko, dost! Nad čím to přemýšlíš? Tohle nejsi ty! Vzpamatuj se! trochu se oklepu a raději zase vnímám hodinu a výklad paní profesorky. I když sem tam se přistihnu, jak se po Wolframovi letmo podívám. A zase přemýšlím nad tím, co tím vlastně myslel. Rozhodně se ho musím po hodině zeptat! Soustředění mi tentokrát bude na to přeměňování asi chybět… |
| |||
Přeměňování, E215 ‘Odpočatí? Odpočatí? Jaké prázdniny? Co to je? To neznám.’ Pozoruji profesorku a její výklad, možná jsou to jenom teorie, ale kdo si přes prázdniny kdy odpočinul, když část studentů jezdí odpočívat do školy, protože doma je to prostě moc náročné. A mezi námi, co je vlastně doma, když celý rok trávíte tady. ‘Nicolas chyběl? Hlavně ať neřekne nějakou … pozdě.’ Nové studenty už jsem stihl zaznamenat, ale jakmile se jedná o jinou kolej, nestává se, že bych si jich dokázal všimnout dříve než za měsíc. Byla jen otázka času, než to někdo připomene, NKÚ, jenom další z překážek, ovšem vskutku úctyhodný soupeř. ‘Předmět samotný, přesnou představu, co z ně chceme mít, znalost příslušné formule a u složitějších věcí také příslušné gesto hůlkou. Ve zkratce, znalosti, znalosti, znalosti, pro každou věc existuje slovo. Zkuste si někdy proměnit kufr spolubydlícího, v den kdy by měl balit, na zelenou kovovou lžíci se stříbrnými proužky.’ Nebyla to tak lžíce, jako větší naběračka, velká naběračka, škoda, že jsem odešel dřív, než se vrátil zpátky. Nerad jsem se kdykoliv v hodině hlásil o slovo, leda by nikdo další nesebral dost a odvahy něco říct, havraspár nezklamal, pohodlně jsem se opřel a čekal, co z nich vypadne. |
| |||
Přeměňování/zvěromagie (E215) Havraspár, Nebelvír, Mrzimor, Zmijozel Cítím, jak mi po stehně šplhá jeden z Richardových výtvorů, ale úspěšně se mi daří ho ignorovat. Jen si pod lavicí vezmu vzkaz, který však nerozevřu a jen si ho strčím do kapsy. Pavouka postavím zpátky na zem, aniž bych spustil oči z lavice. |
doba vygenerování stránky: 0.80007219314575 sekund