Nečekaná změna plánů → Můj kabinet → Chodby hradu → Pozemky
Mirabel, Henry, Ettariel, Rosalie a prof. McGonagallová Středa, 14.října
Cvaknutí kliky a
Nataniel je pryč. Školní rok se rozjel se vším všudy, což znamenalo nejenom výuku, službu na pozemcích školy – ať už na chodbách, v hale či kdekoliv jinde – ale také to, že dveře mého kabinetu začínaly dostávat zabrat mnohem víc, než tomu bylo dosud. Povinnosti kolejní vedoucí, školní psycholožky i učitelky byly náročné, přesto bych to za nic nevyměnila.
Zatím.
Třeba ten den jednou přijde, ale zatím to není na pořadu dne.
Promnula jsem si kořen nosu a malinko zívla. Dnešek si začínal vybírat svou daň a ani několik vypitých šálků – ať už při návštěvě
Kayly, tak
Nataniela už mě nedokázalo víc povzbudit.
Čas na plán B, trochu čerstvého vzduchu, procházka po pozemcích mě nijak neuškodí. Naopak, pohled na Skotskou krajinu, obklopující Bradavice mě pokaždé dokáže nabít energií a trošičku připomenout mé rodné Irsko.
Teď jen doufám, že během mé přípravy opustit kabinet se neozve další zaklepání, které by mě donutilo plán zrušit.
Přehodila jsem si přes ramena plášť tmavě zelené barvy, několikrát jsem si pročísla vlasy kartáčem, ačkoliv to zjevně asi ani nepotřebovaly a hodila letmým pohledem po Hafanovi, který stále klimbal v polštáři vystlaném okenním výklenku, jedno očko stále pootevřené v neustálé bdělosti. Myslím, že on si chvíli o samotě užije na nejvyšší možnou míru.
Letmé přikývnutí, krátký pozdrav studentům, které jsem potkala na chodbách při opouštění hradu.
Mou pozornost však upoutala
skupinka kolegů a má zvědavost mě přinutila změnit směr a zamířit k nim.
“Dobré odpoledne,“ pozdravím
Etty,
Rosalii,
Mirabel i
Henryho.
“Nebude vadit, když se přidám?“ optám se s úsměvem, přeskakujíc zelenýma očima po ostatních.
Sice úplně netuším, co je jejich plánem, ale občas je pravda, že líná huba, holé neštěstí a není na škodu budovat sociální vztahy.