| |||
Chodba u učebny E215 Romain, IzabellRozhovor s Romainem bude nejspíše lepší utnout, než se začnou scházet spolužáci. "Pokud budeš mít pořád zájem, přijď za mnou po vyučování do knihovny." Řekl jsem mu nakonec a porozhlédl jsem se po chodbě. Najednou jsem uslyšel menší ránu. Zvedl jsem se a se zamáváním Romainovi a druhou rukou v kapse jsem se šel podívat, co to bylo. Na zemi seděla dívka a zrovna si něco kreslila. Byl jsem si jistý, že je to ta Izabell, kterou znám. Barvu vlasů i oči má stejné, jako ta kterou jsem znal. V obličeji jí byla také velice podobná a jméno tomu ještě přihrává. Chtěl jsem se ale ujistit, tak jsem si sedl k ní, jakoby se nic nedělo a spustil. "Čau mám na tebe otázku, už mi to delší dobu vrtá hlavou. Jsi Izabell Mckhal, že ? A nejmenuje se tvoje mamka náhodou Elleonor?" možná je drzé se takhle ptát, ale co. Už jsem takový. Ona mě nejspíš nepoznala, dost jsem se změnil, ale myslím, že to opravdu je ta Izabell, kterou myslím. |
| |||
Nádvoří Zvědavost ♦ Angela Silverlin • Zbytek nádvoří Párkrát znovu pohladím králíka, kterého mi Erika tak důvěryhodně svěřila. 'Jak ses to jmenoval? Gailan?' Angela se zdála býti opět klidnou. Naštěstí. Chvílemi jsem se bál, že by mne mohla odehnat. Naštěstí to však neudělala a pokračovala v naši skromné konverzaci, pokud by se to takto dalo nazvat. „Rád ti pomohu. Můžeš říct rovnou datum, kdy budeš mít čas a chtělo by se ti.“ Dodám vřelým hlasem a mou dokonalostí. Následuje mnou očekávaná odpověď. „Děkuji.“ přátelsky povím a zapíšu si to do zápisník k Angele. Doufal jsem, že by mohla svou odpověď rozvinout, ale dám ji čas. Pokud ji budu takto zaskakovat častěji, určitě se mi nakonec otevře. Víc mne však překvapí její zhodnocení mne v této situaci pokračující otázkou. Šokovaně a nechápavě na ni pohlédnu. „Vytrvalý? Proč?“ Nevěřícně zakroutím hlavou a zapřemýšlím se. 'Jak to myslí? Snaží se tím naznačit moji dotěrnost ohledně té otázky? Nebo snad Mou dotěrnost celkově? Nebo se snad ptá na to, proč by se mne na něco měla ptát?' Na chvíli se odmlčím a pohlédnu před sebe do dáli. Hrudník se mi při dýchání klidně zvedá a já skleněným pohledem upřeným někam pryč začnu odpovídat. „Začal bych tím, že je férové měnit informaci za informaci.“ Oddělil jsem další řeč pomlkou, abych upřesnil fakt, že tímto se již zabývat nehodlám. „A netuším, jak jsi myslela to, že jsem vytrvalý. Vytrvalý v čem? Nepovažuji povídání si s tebou za nějakou překážku nebo snad test, jak dlouho to vydržím. Prostě s tebou komunikuji, protože jsi pro mne zajímavá.“ „Podáváš mi informace svým vlastním upřímným bez náladovým způsobem, který je ti přirozený, jak jsi zmínila.“ Opět jsem se odmlčel, pohlédl na ni a znovu nabyl přátelský a vřelý tón. „Nemám z tebe pocit, že bych tě obtěžoval. A kdyby tomu tak bylo, určitě by jsi mi to dala vědět. Nebo se mýlím?“ |
| |||
Nádvoří a chodba Kayla, Becca a označeníKayla nevypadala naštvaně, spíše že se jí tam vyrušila od čtení. Trochu se ušklíbnu, ale ne na ní spíše na sama sebe, že se zase starám tam kde nemám. Rozhlédnu se trochu dokola. Kdo tu všech no je, jen ti dva, ale o to se nestarám, teď jsem tu s ní. Vypadala že jsem jí překvapila. Omluvně koukám najednou tam vběhne nějaká další slečna, a to zvíře vypadá jako fotbalový,chlupatý míč. Ne že bych chtěla kopat do zvířat to ne ty mám ráda, občas víc, jak lidi. Založíím si ruce kolem pasu a chtěla sem taky něco říct, ale byli jsme přerušení Beccou, snad mě nejde zabít, ale ne. Začala mi to vysvětlovat a já chtěla taky něco říct, blbě jsme se pochopili, je mi jedno zda jsou nebo nejsou nejlepší kamarádky o to víc, by jí to měla říct ona a né to slyšet jinde. ”Becc[/b] špatně jsem to formulovala, nemyslela jsem to nějak zle.”[/b] Pokrčila jsem rameny a to už zase chvátala někam jinam. Podívám se na Kaylua s pokrčením ramen se usměju, když se mě zeptá, na co jsem se ptala, chvíli přemýšlím, protože si nemůžu za boha vzpomenout. ” A víš že nevím, ona je jak vítr, zapoměla jsem to nějak promiň. Mno nic nebudu tě rušit při čtení asi půjdu dovnitř, šmejdit než začne hodina, snad se tam potkáme a ještě jednou promin.” Usměju se a jdu pomalu zase směr školy. Ještě jednou se podívám směrem Wolf a pak raději zmizím. Chodím po chodbám a koukám na obrazy, aspoň si je zapamatuju a pak se budu líp orientovat. Některé se na mě mračí, nebo dokonce hulakaj. Pomalu jdu už směrem učebna, kde máme hodinu, aspoň něco najdu, ale těsně předtím jsem tak nějak šla a zakopla o svoji nohu a sletěla na zem, jaková malá žaba, pokud mě někdo viděl musel se dobře pobavit a jak jsem tam tak ležela, posbírala své věci a přisunula se ke zdi. Pod zadek jsem si hodila tašku a začala si oprašovat uniformu. Jen sem sama nad sebou vrtěla hlavou. ”Skvělé Iz lepší to snad dneska ani nebude, vlastně ne počkat, až bude hodina letvarů tak to bude teprve prdel. Měla bych někomu říct zda mi nepůjčí poznámky.” Jasné mluv si sama pro sebe, bude to vpadat úžasně. Notak dotoho at ví, jak jsem divná…. Vutáhnu si skycák a tuhu a začnu malovat po paměti. Jeho a kolem něj runy. Při tom furt sedím na té zemi. |
| |||
U učebny E215 Romain RouxJasně, že neznám všechno. Jsem pouhý student a ne geniální profesor. Mám přečtené snad všechny knihy ohledně kouzel, které se v knihovně dají najít. Velkou část kouzel jsem si zkoušel v praxi, ale také se mi část nepodařila. Také se potřebuji dále zlepšovat, ale to co umím a znám mi podle mě dává velký náskok před ostatními z mého ročníku. Je ale pravda, že ho nemůžu naučit vše. "Máš můj slib. Je pravda, že tě nemůžu naučit vše. Pokud najdeš lepšího učitele, běž za tím, co chceš ty sám." Řekl jsem to upřímně, aby věděl, že ho nehodlám žádným způsobem zradit. |
| |||
Nádvoří - Je načase odpovídat...Wolfram Wolfram se opět posadil a atmosféra se tak nějak uklidnila. Králík nejspíš v jeho náručí neprotestoval a jako mazlíček mi přišel celkem příjemný, ovšem příliš mi neseděl k Erice. Kam vůbec šla, že ho tu tak nechala? Opravdu jsem asi vypnula vnímání na delší dobu, že mi odchod Eriky ušel. Wolfram mě zatím opět překvapil. Nedala jsem to najevo, ale čekala jsem, že začne odjinud a ne omluvami. Jen jsem ho klidně se svým nic neříkajícím výrazem sledovala, dokud neskončil. Přišlo mi to jako dostatečné znamení toho, že omluvy jsou bezpochyby přijaty. Je zbytečné ho o tom ujišťovat. Dokonce se mi omluvil za to, že mě nenechal číst. Jen jsem pokrčila rameny. Kdyby to bylo až tak příšerné, odešla bych, ne...? Tak proč ty zbytečné řeči... Když ale zmínil lektvary, přikývla jsem souhlasně. Nechtěla jsem přímo navrhnout schůzku, ale věděla jsem, že by mi to opravdu pomohlo. "Asi bych ten nový lektvar potřebovala procvičit," přiznala jsem neochotně a na chvíli sklopila pohled. Pak ale zase přišla ta jeho otázka. Lehce jsem si povzdechla a trochu se narovnala. Přivřela jsem oči ve snaze přemýšlet, co mu vlastně řeknu. "Nevraživost? trochu jsem se podivila, oči dál přivřené. Pomáhalo mi to soustředit se. Nejsem nevraživá... Jen není třeba přehnaných ... Projevů? Nevidím důvod. Není tu nic... Znovu jsem se zhluboka nadechla a zatrhla si tento proud myšlenek. To Wolfram... Zase mě přinutil takto přemýšlet. Oči se mi prudce rozevřely a já na něho upřela lehce vyčítavý pohled, než jsem se zase uklidnila. "Myslím, že to jsem já," dodala jsem nakonec, ale neznělo to zcela upřímně. Cosi pod těmi slovy bylo a já to cítila, ale nechtěla jsem to více rozpitvávat. Možná by bych byla jiná... Jeho nabídka mě zprvu příliš nezaujala. Na co bych se ho ptala já...? Rozhlédla jsem se po nádvoří, které se dál hemžilo lidmi. A v tu chvíli mě to napadlo. Otočila jsem se zpět na něj: "Jsi celkem... Vytrvalý." "Proč?" |
| |||
U učebny E215 Nicolas Hook "Věřím, že jsi v některých oblastech schopný, ale ani ty nemůžeš znát všechno. Pokud si najdu i jiného učitele, ať už místo tebe nebo vedle tebe, necháš to být a nebudeš to komentovat ani šířit." |
| |||
U učebny E215 Romain RouxBylo by divné, kdyby po mých podmínkách neměl žádnou podmínku on. Uviděl jsem v jeho očích menší pochybnosti. Po roce, co je na škole by z hodin obrany proti černé magii mohl vědět, že dokážu kouzlit lépe než ostatní ze třídy. Podíval jsem se mu přímo do očí se sebevědomým pohledem. "jaká je tvá podmínka?" Velice mě zajímalo, co ode mě bude vyžadovat. mám rád výzvy, tak ať to stojí za to. |
| |||
Nádvoří Otázka neodbytně připomenuta ♦ Angela Silverlin • Zbytek nádvoří 'Králík?' Nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to dost... neočekávané, že by mi ho mohla tak jednoduše svěřit. 'Nebyla si před chvílí ještě tím, že přesně neví, jak se jmenuji?' Mohl bych jejího mazlíčka předhodit Ayshe. Posadil jsem se, abych nemusel váhu toho 10 kilového macka tolik snášet a sem tam ho pohladil. „V pořádku, i když to byla jen zdvořilostní fráze, neměla by ses omlouvat.“ provinilejším hlasem pokračuji. „Já se znovu omlouvám, že jsem tě tu dneska tak nějak vyrušil a doléhám na tebe neodbytně. Bylo ode mne hrubé, že jsem tě donutil si mne všímat a nakonec tě ještě přehlížel.“ To teď jsem si svou pozici zde vůbec neuvědomoval, ale v této situaci jsem vetřelcem já. Bez žádosti o povolení jsem se vetřel do jejího osobního prostoru. Ale je to zvláštní. Toto podání je naprosto správné a přesto... 'Nemám z ní pocit, jako bych ji nějak obtěžoval, přestože by to jejím nezájmem mohlo působit. Čím to je?' Tato myšlenka mou zvědavost vyzvedla na úplně jinou úroveň. „Pokud sis už chtěla bezstarostně číst, tak se omlouvám za již druhé vyrušení. Ale chtěl bych s tebou dořešit ty lektvary, pokud budeš potřebovat.“ a opět jsem se přátelsky usmál a snažil se ji uklidnit tak, aby byla klidná jako předtím. „Před chvílí jsem se tě ještě ptal na takové drobné otázky. Jak sama pohlížíš na takovéto svoje chování? Chování s odstupem a vykazující nevraživost?“ Přerušil jsem na chvíli svou zvědavou řeč a opět pokračoval. „Považuješ to za svou vadu? Jsi na to hrdá? Neřešíš to a považuješ to prostě jako součást sebe? Nebo snad něco jiného?“ „Pokud ti to přijde neférové, můžeš pak na oplátku položit otázku mi.“ |
| |||
U učebny E215 Nicolas Hook Poslechnu a posadím se. Vezmu do ruky Lupinovu knihu jako uklidňující prvek. Čeká mě spousta práce, možná bych se měl smířit s mírným nedostatkem spánku. |
| |||
U učebny E215 Romain RouxNejdříve to vypadalo, že to bude jen klidný kluk, vystrašený a bez špetky odhodlání. Když jsem ale viděl, jak se rozvášnil, vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Nakonec přeci jen spíše skrývá povahu, která je mi vlastní. "Začínáš ukazovat bojového ducha, co? Dokážu tě naučit více, než se jen bránit. Můžu ti ukázat jak člověka odzbrojit, zmást, oslabit, nebo zneškodnit, ale pouze pod pár podmínkami." Naznačil jsem rukou, ať se znovu posadí. Není potřeba, aby tu dělal scény přede všemi. Vztek ať si nechá na mě, až ho budu učit. Je na čase říct mu podmínky. "naučím tě to jen v případě, že zaprvé ty sám nic nevyprovokuješ. Zadruhé nebudeš nikomu říkat, co za kouzla tě učím." Kdybych se pak s někým odtud dostal do problémů, nebylo by nejlepší, kdyby věděl přesně co umím. "Zatřetí, když se dokážeš smířit s tím, že v nejhorším případě budeš omlácený a plný modřin. Když už tě budu učit, nehodlám tě učit si hrát." Tak co Romaine, přijmeš mou nabídku, nebo máš strach? |
doba vygenerování stránky: 0.82428598403931 sekund