| |||
Nádvoří - Otázka nezapomenutaWolfram, Erika a kolemsedící, -jdoucí, -postávající Nádvoří se pomalu zaplňovalo, většina studentů se nejspíš dosyta najedla, tak si hodlala užít ještě chvíli čerstvého vzduchu, než znovu začne výuka. Já jsem ale okolí příliš neregistrovala. Snažila jsem se znovu začíst do děje knihy, což bylo trochu těžké, když vedle bzučela Erika a přibzukoval ji Wolfram. Že bych si přece jen odsedla? Hovor se mně, i když jsem ho nijak nesledovala, nejspíš netýkal, protože jinak bych asi zaznamenala nějaké oslovení, nebo alespoň šťouchanec do paže. To ovšem nepřicházelo, takže jsem zůstávala nepovšimnuta se skloněnou hlavu k textu. Snad by to jiného mrzelo. Já... Se necítila nijak zvláštně. Nechápala jsem Wolframův zájem, ale momentálně bych si ho vysvětlila jakou výplň jeho nudné chvilky. Pak jsem ale jeho hlas uslyšela zřetelněji. Donutilo mě to zvednout oči a nespletla jsem se. Byl otočený ke mně a nejspíš na mě i mluvil. Příliš pozdě jsem ale začala vnímat, takže jsem slyšela jen polovinu, zakončenou opět jeho úsměvem, kterých měl nejspíš nepřeberné množství. Zase mi snad vlezl do hlavy.. Na moment jsem se krapet zamračila, knihu jsem opět zaklapla a přiznala jsem bez obalu: "Promiň... Neposlouchala jsem. Co je nefér?" V mém hlase nebyla stopa omluvy, spíš konstatování. Pak jsem se podívala ještě lépe a došlo mi, že Erika tu není a Wolfram držel v náručí jejího králíka. Lehce jsem nadzdvihla obočí, ale na nic jsem se neptala. Když jsem neposlouchala, je asi jasné, že jsem celkově nevnímala. Z králíka jsem očima opět přešla na Wolframovu tvář. Byla jsem trochu zvědavá. Urazí se, že neměl mou stoprocentní pozornost? |
| |||
U učebny E215 Nicolas Hook "Bát se... Nevím, jestli se bojím jeho, jako spíš jeho výčitek, že jsem se změnil, že jsem dávno někdo jiný, než koho opustil a nechal být. Nevím, jak to všechno, tu bolest, tu únavu, tu frustraci, přetavit do něčeho jiného. Třeba do vzteku, který by mi dal sílu ho srazit na kolena a donutit ho uznat, že nejsem jen malý bratr, který si nezaslouží, aby někoho bránil." |
| |||
Hlavní síň S nepřítomným výrazem jsem začal sledovat odlesky ve sklence před sebou. Rád poslouchám hluk místnosti. Cítím se uprostřed davu dobře. Je to lepší než být sám. Jakmile se začalo mluvit o famfrpálu, zbystřil jsem. "Jo, jasně. Na staré škole jsem byl jeden z nejlepších a hrával jsem jako malý. Jaké máš koště?" Jestli řekne, že ruční bez značky tak se mě tak snadno nezbaví. Chci se bavit o sportu, je to nenáročné. |
| |||
U učebny E215 Romain Rouxkonečně přestal být tolik nervozní. Sice stále ještě je, ale už ne tak moc. Proč by se bál o svou volbu? Pokud je jeho bratr nebezpečný, znamená to, že je nebezpečný i pro ostatní a to je další důvod k tomu, abych Romaina naučil co umím. Aby mohl ukázat, co dokáže a tím nabrat sebevědomí. "bát se o svou volbu? hloupost." Možná zprvu nepochopil, co tím myslím a ani nevím, jestli sjem správně pochopil já, co tím myslí on, ale pokračoval jsem. "Nikdy nad svou volbou nepochybuj. Neříkej si, že byla tvá volba špatná. je jen tvoje a nikdo ti jí vzít nemůže. Možná se o to může někdo pokusit a budeš si jí muset uhájit." Gabriel ... Ještě ho neznám, ale vypadá to, že je tu možnost, že by mohl dělat vážné problémy. Když mluvil o svém bratrovi, rozhlédl se po chodbě. je vidět, že z něj má strach. Bojí se už jeho přítomnosti. "Chceš se naučit bránit sám sebe a někoho, koho máš rád. Kouzla ti s tím můžou pomoct, ale nejdřív se musíš přestat bát. Nechceš se přece pořád krčit v koutě s myšlenkou, aby nepřišel, nebo aby na tebe nemluvil." říkám to spíše výchovným tónem, abych tomu přidal na důrazu, ale nemluvím moc nahlas, aby neposlouchali náhodní kolemjdoucí. |
| |||
U učebny E215 Nicolas Hook Dívám se na něj a nervozita ze mě při jeho nabídce trochu opadá. Konečně by mě začal Gabriel brát vážně, kdybych mu ukázal, že jsem silný. Že se dokážu postarat o ty, které miluji. |
| |||
U učebny E215 Romain RouxByla na něm vidět nervozita a možná trochu strach. Bylo mi celkem líto, že má potíže a když se zmínil o tom, že by se chtěl naučit nějaká kouzla, začal jsem dávat větší pozornost tomu, co říká. Nevím sice, s kým se dal dohromady. Není to moje věc, ale jestli ho jeho bratr jakýmkoliv způsobem ohrožuje, nemůžu to nechat být jen tak. Nejjednodušší řešení by bylo nahlásit to některému z profesorů, aby dostal dostatečnou ochranu před možným napadáním ať psychickém, tak fyzickém. Je ale jasné, že kdyby to chtěl řešit tímhle způsobem, už by to dávno udělal. Dá se na něm poznat, že se chce postavit na vlastní nohy a to co nejrychleji to půjde. Mám mu to nabídnout ? "Je možné, že by ti tvůj bratr mohl ublížit ?" zeptal jsem se ho teď už vážnějším tónem. "Pokud ano, mám obranná kouzla celkem v malíku. Mohl bych tě učit." Nechtěl jsem mu nabídnout pomoc, že bych ho ochraňoval. Cítil by se pak ještě více bezmocný. Člověk se někdy musí postavit na vlastní nohy a čelit svým problémům sám. |
doba vygenerování stránky: 0.87167501449585 sekund