| |||
Nádvoří Nabídka s příchutí neočekávanosti ♦ Angela Silverlin, Erika Claythorne • Zbytek nádvoří 'Asi nepochopila, že jsem se tím chtěl jen představit i příjmením. Rozkošná dívka.' Lichotivě se usměji, když mne v kontextu se šlechtou nazve "celkem fajn". Jsem rád, že má snaha a dobrá povaha předčí předsudky. Mnoho lidí si o mne kvůli šlechtické a zmijozelské krve může myslet spoustu špatných věcí, přestože jsem ten nejhodnější člověk na světě, dokonalý příklad dobra, vzorový anděl s dotekem působícím jako dotekem božím. 'Je nervózní?' pomyslím si, když tak rozkošně formuluje slovíčka. „Paul je vskutku had.“ řeknu s úsměvem a pohlédnu na Galaina. 'Deset kilo?! Proboha, to je 5x tak těžký jako můj Paul? Neuvěřitelný macek... „Paul má necelé dva metry. 1,95 metrů, abych byl přesný. Ale je líný... enormně... neobtěžoval by se tvého králíka pronásledovat.“ Dodám s pobavením, když si uvědomím povahu svého plazícího přítele. „To by bylo fajn.“ Dodám opět s přátelským a veselým úsměvem, když zmíní, že by se chtěla poznat. Stále mi však trochu vrtá hlavou, jestli je jen nervózní, nebo to je její povaha. 'Také se bude kvalitním studijním materiálem.' Trochu však zvážním, když zmíní, že se doslechla o tom, že něco sháním. Trochu si přijdu jako feťák, s tím jak to podala a zneklidní mě to. Její vášeň do toho se mi však převelice líbí. Nakloním se tedy k ní a zašeptám ji do ucha. „Zajímám se o knihy v oddělení s omezeným přístupem. Netuším, co za poklady se tam skrývá. Probereme to pak někde v soukromí detailněji.“ Oddálím se a přátelsky znovu usměji. „Pokud bys tedy potřebovala s něčím pomoct, můžeš mi dát vědět a já si najdu volný čas v kalendáři.“ Poté si uvědomím, že jsem naprosto přehlédl Angelu. Mezi tím se na nádvoří kromě Kayly vyskytovaly další známé tváře Rebecca a Izabell. 'Jak povznášející být obklopen tolika krásnými dívkami.' Ovšem rozhodl jsem se znovu vrátit k původní debatě s Angelou. „Omlouvám se za náhlé přerušení. Doufám, že jsi nezapomněla na mou otázku.“ Na chvíli jsem se odmlčel, abych si opět získal její cennou pozornost. „Pokud ti to přijde neférové, můžeš pak na oplátku položit otázku mi.“ Opět se přátelsky usměji. |
| |||
Oběd – nádvoří Kayla, Izabell a ostatní kolem Ach jo. Já chtěla odejít jako první a nakonec odcházím poslední s trapným pocitem. Asi je to tím, že mě Bell ještě tolik nezná a neví, že jsme s Kay dobré přítelkyně. Kdyby šlo o nějakou jinou dívku, tak bych se ani nevyptávala. Rozhodla jsem se jí dohnat, abych jí to vysvětlila. Zastavila jsem se až, když byli holky u sebe. ,,Bell promiň, ale Kay je má dobrá přítelkyně a ona ví, že to nemyslím zle. Kdyby šlo o jakou koli jinou dívku, ani bych se nevyptávala.“ Pak jsem se obrátila na Kay. ,, Až mi to budeš chtít říct, tak mi to řekneš.“ Usmála jsem se na ní a objala ji. Ani jsem nevnímala, kdo byl kolem nás. Porozhlédla jsem se, ale nikdo z naší koleje. Byl tu jen Wolf, Angela, Erika a další, které už jsem neměla potřebu registrovat. Rozhodla jsem se tam holky nechat a jít si na chvilku sednout na lavičku, která byla na druhé straně. Než začne další hodina, třeba stihnu ještě něco přečíst z mé nové knihy. Bratr mi ji poslal se vzkazem, že se mi bude určitě líbit. No, snad bude mít pravdu, protože jsem se k ní ještě nedostala. Vytáhla jsem si knihu, otevřela ji a začala číst. |
| |||
Hlavní síň Že už mám být šesťák jsem zamlčel. "Taky pátý." Pokývl jsem hlavou a rozhlédl se. Proč jsem ještě nepotkal všechny spolužáky z mého ročníku? Je to nějaká divá tradice, nebo prostě nedokážou chodit včas? Dívka vypadá celkem zmateně, možná nepřátelsky. Je to jedno, tohohle si nevšímám. "Určitě to tu nebude jako v Kruvalu." Ujistil jsem si a nabral si další sousto rýžového nákypu, kterého jak jsem zjistil jím. |
| |||
Nádvoří - Skupina?!Wolfram a poté i Erika Nemusím tě podezřívat? Odvrátila jsem pohled od Wolframa a znovu se snažila překonat úšklebek. To je těžké, když uhodneš téměř každé hnutí mé mysli. Nahlas jsem ale nic neřekla, jen jsem přikývla. Až po chvíli, kdy jsem se na něj znovu podívala, jsem dodala: "Bylo by to vhodné. Pravděpodobně..." Myslela jsem tím to doučování z lektvarů, ovšem jestli mu to došlo a jestli ho to donutí k nabídce nějakého času, to jsem nechala jen a jen na něm. Tak nějak jsem čekala, že po této reakci se zvedne a odejde. O čem dále mluvit? Ale on přišel s žádostí o otázku. Přikývla jsem, ovšem tvář se mi trochu zamračila v očekávání, na co se bude ptát. Čekala jsem všechno možné, ale přesto mi vyrazil dech. Toto ho zajímá? To myslí vážně? Nejsem jeho... Studijní materiál... Nejdřív se mi obličej vyjasnil údivem, který jsem neskrývala, ale poté přešel opět do chladné přísnosti. Co bych mu asi vyprávěla... Zatím jsem mlčela a jen ho probodávala pohledem, v duchu nerozhodná, co si počít s nastalou situací. Ovšem přišlo vysvobození v podobě mé spolužačky Eriky, ten druh dívky, které jsem se spíš vyhýbala kvůli přehnané tendenci mluvit. Tentokrát jsem ji ale viděla celkem ráda. Erika hned ze začátku nezklamala a obstarala veškerý rozhovor, který ovšem směřovala na Wolframa. Pochopitelně... Hormony bují. Ani jsem se tím nezatěžovala a už už jsem se chystala obrátit znovu zpět ke své knize s pocitem spokojenosti, že podivná Wolframova otázka je odložena na neurčito. Nejlépe na nikdy? Jeho zájem mě opravdu zneklidňoval. Trochu se zpožděním mi došlo, že se Erika zajímala o zápisky z hodiny lektvarů, přičemž ty Wolframovy jsem si uzmula já. On sám však byl pohotovější a hned začal zpaměti sepisovat recept na zmíněný lektvar. Chvíli jsem ho zaujatě sledovala. Vskutku dobrá paměť... Zatím jsem se neubránila a poslouchala dál, co ti dva říkali. Nebo spíš, co Erika říkala. V duchu jsem se ušklíbla nad její poznámkou ke šlechtě. I proto jsem vděčná, že mám jméno po otci a ne po rodu z matčiny strany. Ten mě stejně nikdy nepřijal za vlastní... Jen tu krev s nimi zčásti sdílím. Hovor se začal ubírat podivným směrem a já získala pocit, že jsem nadbytečná. Neměla jsem ovšem zájem opouštět své místo, takže jsem si trochu neslušně znovu rozevřela knihu a začetla se. Pomalu jsem ztrácela přehled, co opět Erika říká. |
| |||
Nádvoří “Z rodu Witelsbachů? Je to hodně důležité?“ zeptám se nejistě. “Promiň, já nemám moc paměť na jména, takže se rovnou omlouvám, že mi to nic moc neříká. Navíc, nic proti, ale obecně bych pár výhrad ke šlechtě měla. Ale vážně nic proti, ty jsi celkem fajn,“ pousměju se. “Teda ne celkem, prostě vypadáš fajn, ale zas tolikrát jsme spolu nemluvili, takže kdo ví, že jo… a už zase plácám nesmysly, toho si nevšímej, promiň,“ zazubím se. “A s tím optimismem bych to moc nepřeháněla,“ zasměju se. “Optimismus se mě drží jen, pokud nejde o školu,“ řeknu pobaveně. To víš, učení mi dělá trochu problémy. Teda ne, že by mi to vyloženě nešlo, ale nechce se mi moc učit, většina předmětů mě nebaví… ale to už jsme zase odbočili od tématu,“ uvědomím si. “Chceš Galaina seznámit s Paulem? Proč ne, on je hodnej a nekouše. Paul je tvůj mazlíček?“ pak se malinko zarazím. “Počkej, nemáš náhodou hada?“ rozesměju se. “Já teda proti hadům nic nemám, ale nevím, jestli Galain potřebuje zrovna běhat o život. I když možná by byl pro Paula už moc velké sousto. Jak je veliký? Galain má skoro deset kilo,“ řeknu hrdě. “Teda ne, že by byl tak překrmenej, to je tím druhem. Má být takhle veliký,“ vysvětlím pro upřesnění. “Takže pokud by ho Paul nesežral a pokud by se Galain nebál a neuhnal k smrti, tak by mi to rozhodně nevadilo,“ ujistím ho. “Aspoň bychom se u toho mohli víc poznat i my. Teda… ne poznat jako poznat, ale jako poznat…“ zase se zarazím. “To zní divně,“ uvědomím si. “Myslím, abych se tě příště zas zbytečně neptala na jméno. Teda ne neptala, ujišťovala,“ dodám. Pak mi dá ty zápisky. “Díky, hrozně jsi mi pomohl,“ řeknu úlevně a přemýšlím, jak si zápisky vzít a nepustit Galaina. Nakonec si králíka položím k nohám a po očku ho sleduju, aby mi neutekl. O stejně běhá hlavně na trávě, tak snad se nevydá na procházku po dlažbě… Vezmu si od Wolframa lísteček. “Vážně díky… zkusím příště dávat víc pozor, ale… ono to se Snapem moc nejde,“ poušklíbnu se. Pak trochu zaváhám. “Vážně nic nepotřebuješ? Na oplátku, já to ráda zařídím,“ ztiším trochu hlas. “Zaslechla jsem, že něco sháníš. Je to pravda? Tady na škole se toho moc neutají. Hlavně mezi studenty, znáš to, jedna bába povídala, že jí druhá říkala, jak třetí vykládala… Třeba bych ti mohla pomoc,“ nadhodím. “Ani porušit pár pravidel mi nevadí, aspoň bude zbava,“ dodám nevinně. Vážně nevím, o co jde. Ale když je to tak natajnačku, tak to nic legálního asi nebude… |
| |||
Nádvoří Škola mi vzala poslední zbytky zdravého rozumu ♦ Angela Silverlin, Erika Claythorne • Zbytek nádvoří Jako lavina čiré energie života se ke mne a Angele přižene další osůbka. Na první pohled naprosto opačné povahy, než je právě Angela. S úžasem ji celou dobu sleduji, jak mluví. 'Vypadá to, že si mne moc nepamatuje.' Když se tak ukvapeně představuje, chvíli zvažuji, zda ji nemám přerušit, protože já si ji moc dobře pamatuji, tak jako všechny ostatní spolužáky a i k ní už mám mnoho poznámek sepsaných. „Ano, jmenuji se Wolfram. Z rodu Wittelsbachů, abych dodal.“ řeknu přátelsk a trochu pobaveně z jejího náhlého přívalu. „Je potěšující zde potkat někoho, tak plného elánu. Již dlouho jsem neviděl nikoho, kdo by měl tolik optimismu na rozdávání.“ Dokončil jsem dobromyslnou poznámku a znovu se přátelsky usmál. Vstanu a přijdu blíž k ní, abych pohladil jejího mazlíčka. „Je roztomilý. Pokud potřebuje běhat, můžu ho seznámit s Paulem. Určitě by si rozuměli.“ „Co se týká těch zápisků... Vydrž na chvíli.“ odvrátil jsem od ní pohled a opět zahrabal v brašně. Vytáhl jsem svůj experimentální zápisník a vytrhl z něj čistý papír. Podložil jsem si vytrhnutý papír zápisníkem a začal na něj z paměti zapisovat ony poznámky z hodiny. Po chvíli jsem ji to už podával. „Jedná se o lektvar proti otravě krve. Pokud by byl s přípravou jakýkoli problém, klidně se na mě, tak jako Angela, můžeš obrátit. A nic za to nechci, nemusíš si dělat starosti, jsme spolužáci a měli bychom si navzájem pomáhat.“ Znovu se přátelsky a vřele usměje. |
doba vygenerování stránky: 0.9345588684082 sekund