| |||
Velká síň – oběd -> ložnice -> nádvoří Na poslední Robertovu poznámku jen přikývnu a vrátím se k jídlu. Pak se ale objeví náš nový spolužák. Zkoumavě si ho prohlédnu Od hlavy až k patě. Teda… jen tu část nad stolem, pod stůl nelezu. Kývnu mu na pozdrav. “Moc mě těší, já jsem Erika. Tak… vítej u nás na škole,“ usměju se na něj přátelsky. “Asi to tu nebude jako v Kruvalu, ale snad se ti tu bude líbit,“ dodám a dojím svůj oběd. “No nic, kluci. Mějte se fajn, já musím ještě nakrmit králíka. Uvidíme se na další hodině. Zatím,“ nečekám na Gabrielovu odpověď, zazubím se na ně, ze stolu vezmu syrovou mrkev a vydám se do své ložnice. Tam vyndám svého králíčka z klece. No... králíčka... má skoro deset kilo, je to velká rasa, když už němůžu mít vlka, tak přece nebudu mít zakrslíčka... “Nazdar příšero,“ pozdravím ho s nadsázkou a podrbu ho za ušima. “Tak jak se tu sám máš? Dáš si mrkev?“ podám mu kousek a nechám ho si ji v klidu jíst. “Nechceš se jít proběhnout? Za chvíli budu mít zas hodinu, tak ať se trochu protáhneš, ta klec je na tebe malá, já vím…“ dám mu pusu na čumák a vydám se s ním ven na školní pozemky, aby se proběhnul hezky na travičce. Cestou ale na nádvoří zaznamenám jednoho spolužáka ze zmijozelu a zaslechnu něco o lektvarech. Vzpomenu si na včerejší hodinu a na svůj neúspěch. Změním tedy malinko směr. “Ahoj!“ vyhrknu i s Galainem v ruce. “Ty jsi Wolfram, že jo? Moc se neznáme, já vím, Nebelvír… ale jsem Erika, těší mě. Všimla jsem si tě včera na lektvarech, jak ti to šlo. Úplnej opak mě. To bylo hrozný, nic těžšího si Snape vymyslet nemohl, že jo. Kdyby se aspoň naučil pořádně psát a ne drbat jako kocour, kdo to má po něm přečíst? Pak se diví, že děláme chyby. Já si to totiž asi blbě opsala a málem mi to bouchlo do obličeje,“ oklepu se. “podala bych ti i ruku, ale mám je plné, promiň,“ kývnu na králíka. “Původně jsem s ním šla ven, potřebuje běhat, aby nebyl tlustej, v kleci moc místa nemá. Ale pak jsem si tě všimla a zaslechla slovo lektvary a vzpomněla si na to. Ty víš, jak se ten lektvar dělá? Nemáš prosím tě nějaké zápisky z hodiny? Nějaké… čitelné co nebudu od lektvaru. Udělám pro to úplně všechno na světě! Co to vlastně bylo…? Jo, něco s otravou krve, ne?“ pak se malinko zarazím. Asi až teď jsem si všimla ještě Angely. Trochu zčervenám. “Jejda, pardon, já asi ruším. To jsem nechtěla…“ |
| |||
Nádvoří On stále ještě neodejde ♦ Angela Silverlin • Zbytek nádvoří Koutkem očka jsem ji pozoroval. Jak se chová, jak se tváří, co ji vadí a co je pro ni uklidňující... Musel jsem svádět silný vnitřní boj, abych nezačal o slečně Silverlin okamžitě zapisovat poznámky do svého experimentálního zápisníku. 'Jak úžasné ovládání! Dělá to záměrně? Nebo je prostě taková?' Už mnoha lidem, kteří mne delší dobu znají, došlo, že rád zaznamenávám chování lidí a jejich reakce. Obzvlášť v situacích, které jsou pro ně neobvyklé. Jak očekávám, pro Angelu je i tato situace neobvyklá, a přesto se tak geniálně ovládá a neukáže na tváři téměř žádnou změnu. Raději jsem ji přestal na chvíli sledovat, ať ji zbytečně neznervózňuji a do poznámek jsem se zadíval také. „Má nabídka je čistě jednostranná. Nemusíš mě podezřívat z toho, že bych na oplátku něco mohl chtít. Jen rád pomáhám.“ Snažil jsem se ji ujistit vlídným hlasem, že nemám žádné vedlejší plány, aby se popřípadě kvůli těmto myšlenkám nezdráhala nabídku přijmout. „Pokud to nebude vadit, tak bych se tě na něco rád zeptal, klidně odmítni odpovědět, pokud ti to bude nepříjemné.“ Hloubka mého hlasu se najednou zdála o dost výraznější a chladnost podání těchto slov i výraz tváře dokazovalo, že tu otázku myslím skutečně vážně. „Jak sama pohlížíš na takovéto svoje chování? Chování s odstupem a vykazující nevraživost?“ vyklopil jsem svou zvědavost na rovinu. „Považuješ to za svou vadu? Jsi na to hrdá? Neřešíš to a považuješ to prostě jako součást sebe? Nebo snad něco jiného?“ Pokračoval jsem se zvědavostí. |
| |||
Nádvoří - On stále ještě neodešel...Wolfram Jeho vtip i jeho úsměv sálaly klidem a pohodou. Snad i nehranou přívětivostí. Všechny ty pocity tloukly před branami mých vlastních myšlenek ve snaze vykřesat jiskřičku reakce. Jenže na to nestačily. Tvář mi při jeho úsměvu zůstala nehnutá, snad jen oči mohly bystrému pozorovateli prozradit zaujetí, ovšem spíš vědeckého rázu. Aha... Zápisník rovnou zde. Výborně, nemusíme se setkávat vícekrát, jen až zápisník vrátím. Třeba ještě dnes večer... Nejpozději zítra ráno. Wolfram začal klidným, až ležérním tónem popisovat uplynulý den. Hned první zmínka mě ale znepokojila. Snažila jsem se zachovat klid, když se zmínil o bubákovi, ale toho svého jsem reálně viděla před nedávnem, takže vše bylo příliš živé. A na rozloučenou mi nevěnoval žádná přívětivá slova... Dlaně pevněji sevřely knihu, až mi kloubky zbělely. Rty jsem stáhla do ještě užší čárky a nosem se zhluboka nadechla, abych se ovládla. Wolfram pokračoval dál. Snad si ničeho nevšiml, snad to nechal bez poznámek vědomě, což bylo jedině dobře. Pár vteřin mi stačilo a díky jeho klidnému hlasu jsem se soustředila dál. Ah... Lektvary. Můj další strašák, ovšem vedle tohoto jde o maličkost. Wolfram mi znovu nabídl pomoc, jako by mi snad dovedl číst myšlenky. Opět jsem se na moment zamračila. Snad bych měla cítit potěšení z jeho zájmu, ale ve mně spíš vzrůstalo podezření. "Lektvary nejsou zrovna má parketa," přiznala jsem potichu. Kdybych uměla lépe formulovat, co si přesně myslím, možná bych byla i vtipná, ale musím si stačit se schopností pouhého konstatování skutečnosti. Nehrozilo, že bych se nadšeně vrhla po jeho nabídce. Vlastně jsem nějak nedokázala najít slova, jak na ni zareagovat. Tušila jsem ale, že když budu lektvar cvičit sama, hrozí menší výbuch. Raději jsem přestala sledovat spolužáka, který svými změnami ve tváři vypadal zajímavě, a očima sklouzla na recept lektvaru. Už to mi stačilo, abych věděla, že to bude opravdový oříšek. |
| |||
Nádvoří Krok za krokem ♦ Angela Silverlin • Zbytek nádvoří 'Ještě že tak...' Ulevil jsem si potichu. 'Přece jen se Angela nezměnila za tu krátkou dobu, co jsem ji neviděl.' Jsem za to tak trochu rád. Koneckonců se všichni nyní vyskytujeme v době, kdy se psychicky nejvíce měníme a nabíráme nové pohledy a názory. Dle jejího chování jde poznat, že jsem ji vyrušil a nebude stát o mou pozornost. Naštěstí jsem zmínil své poznámky z hodin. Teď, když přijala mou nabídku, již by bylo z její strany velmi nezdvořilé mne odehnat. 'Doufám, že se ji ale skutečně nic nestalo.' Ne že bych měl nějaké přehnané starosti o ni samotnou, ale rozhodně bych nechtěl, ať je dosud nejtajemnější spolužačka nějak psychicky narušená. 'Měl bych ji více prozkoumat.' „Už jsem se bál, že mou nabídku odmítneš, když jsem ze Zmijozelu.“ Prohlásil jsem s nadšením a vřele se usmál. Z brašny táhnoucí s sebou jsem vytáhl zápisník, který mi dnes ráno Reece vrátil. „Co se týče včerejšího dne, nic důležitého jsi nezmeškala.“ řekl jsem suverénně na ten lhostejný den. „Ztráta času... v první hodině se střetávalo s bubákem...No dopadlo to, jak to dopadlo, nemyslím, že by bylo třeba to z mé strany komentovat...“ otevřel jsem sešit a začal v něm listovat. „Zápis z dějin máš zde.“ otočil jsem o pár listů dál, kde již byl zápis dějin a dal tam barevnou papírovou záložku. „A nakonec zde máš popsaný návod a potřebné ingredience k vytvoření lektvaru z včerejšího učení profesora Snapea.“ Znovu jsem prolistoval sešitem a opět tam vsunul barevnou záložku, poté jsem ji sešit podal do rukou. „Pokud bys s tímto lektvarem nebo celkově lektvary potřebovala pomoct, klidně se na mě můžeš obrátit. Rád pomohu.“ řekl jsem a znovu se přátelsky usmál. |
| |||
OBĚD-poté Kayla Všichni přítomniVnímala jsem je opravdu, jak sem jen dokázala a dloubnutí od Beccy jen nakloním hlavu, když začne něco šeptat, trochu svráštím čelo, ne jako že bych byla naštvaná, nebo něco takového, ale šeptat a vyzvídat něco o někom co sedí zrovna vedle nás není moc slušné a tak se na ní otočím a mile se usměji. Promin Bacc, nejsem zrovna ten typ co šíří věcí dál, věřím že pokud bude chtít o tomKayla mluvit, tak se rozhodne to někomu povědět. Ale takto se to nehodí.” Omluvně se kouknu, že nehodlám být její drbna, ale to už Káčko odchází a bere si sebou sladké pryč. Podívám se na Baccku.”Promin půjdu za ní a omluvím se-” Na to se zvednu a rozběhnu se za ní. Dohnala jsem jí venku na nádvoří bude prdel pak trefit zpět do tříd, ale tak snad mi ona nikam neuteče. Scházím pomalu schody a všimnu si dalších dvou osob. Jednu slečnu a pak on (Wolf). Trochu jsem se zarazila, ale pak jako by nic jsem pokračovala za ní. Jemně sem jí chytla za rameno a pak obešla. ”Promiň, nechtěla jsem tě tam urazit nebo přivést do ne příjemné situace, která tam nastala díky mé rychlejší puse, než mozku. Jsi dost zaražená, asi to nebylo plánované co, aspoň z tvé stranky. Chodíš zde od prvního ročníku?” Nenápadně okukuju ty dva. |
doba vygenerování stránky: 0.92052793502808 sekund