| |||
Nádvoří - Vyrušení z četbynáhodní kolemjdoucí a poté Wolfram Znovu jsem se pohroužila do četby. Svět kolem mě přestal existovat a to, kromě skvělého zážitku ze samotné četby, bylo jen dalším významným plusem mé záliby. Na chvíli zapomenout, že jsem součástí právě tohoto světa... Jenže svět si mě opět přivedl zpět a to v podobě zmijozelského studenta, který si ke mně bez vyzvání přisedl. Lekla jsem se, samozřejmě. Cukla jsem sebou, až jsem knížku bezděky zavřela. Kruci... Ještě štěstí, že používám záložku - stříbrnou útlou s rodovým znakem rodu prarodičů. Jediný dárek, který jsem opravdu ocenila. Prsty jsem zajela mezi stránky, kde jsem skončila, a pohlédla na vyrušitele. Wolframa jsem znala jako na pohled milého student, který nikdy neřekl nic nevhodného a vždy tak nějak uměl být ve správný čas na správném místě. A přesto se mi lehce zježily chloupky, když jsem v jeho hlase zaznamenala starost. "Ahoj," slušně jsem odpověděla. Netrvalo to dlouho, ale určitý odstup zde byl. "Ne," odpověděla jsem jednoslovně a na krátký moment jsem se lehce zamračila. To si vážně myslí, že bych mu to vyprávěla? V tu ránu bylo ale zachmuření z mé tváře pryč a opět se tam usídlil neutrální, možná trochu přísný výraz. Jeho nabídka mě ovšem zaskočila. Chvíli jsem mlčela a očima těkala po nádvoří, což byl jediný projev drobné duševní nestálosti. Většinou to bývá opačně. Já půjčuji zápisky ostatním. Ovšem zmijozelští si pro ně nechodí... Jenže toto je poprvé, kdy jsem chyběla. Neměla jsem příliš chuť využít Wolframovy nabídky a cítit jen špetku závazku vůči jeho osobě. Na druhou stranu se nemusím ptát nikoho jiného, když se on sám nabídl. Krátké zhodnocení situace mě donutilo souhlasně přikývnout: "To by si byl laskavý." Nejspíš trochu zvláštní spojení na mladého člověka, ale prarodiče mluvili též velmi zvláštně a já si jejich obstarožní slovník zčásti převzala i do angličtiny. Můj upřený pohled na zmijozelského spolužáka prozrazoval, že pokud nepoloží další otázku, nejspíš mě jen tak nedonutí mluvit dál, natož abych se zeptala, kde mi materiály předá. Většina mých spolužáků si ale na to už zvykla. A pro to mou společnost nevyhledávala... Tak proč tu sedí on? Proč nesedí... Třeba támhle s Kaylou? |
| |||
Areály zdejšího ústavu Čas je největší kolektivní halucinací v dějinách lidstva ♠ Zmijozelští studenti ♥ Mrzimorští studenti ♣ Havraspárští studenti ♦ Nebelvírští studenti • Učitelský personál Názory zdejších studentů na mudlovské téma mi způsobovaly bolesti hlavy. Z jejich povídání mi snad umírají mozkové buňky. Jediné pozitivum, které jsem nyní prožíval byly zajímavé poznámky ohledně jednání lidí. Systematicky jsem si zapisoval názory a jednání všech. 'Bude se mi to hodit. Čím víc budou mluvit, tím lépe budu vědět, jaké témata jim jsou nepříjemná.' Zazubil jsem se a pobaveně znovu pohlédl na Sinestru. Její otrávené grimasy z této hodiny jsou velice zábavné. Dokonce mne to donutí decentně zasmát. Domalovaný obrázek jejího výrazu jsem schoval, aby ho neviděla. 'Ještě by mi ho zničila...' Vypadá to, že se tuto hodinu skutečně trápí. Rozhodl jsem se ji opatrovnicky chytit za ruku. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se starostlivým hlasem, ale ve tváři jde vidět pobavení. Je jen otázka času, než se mé ruky s opovrhnutím zbaví. Aspoň tak nějak to čekám. Po zbytek hodiny si ji už nevšímám. Musím se soustředit na ostatní ve třídě. Po hodině se odehrál incident týkající se Nicolase a Kayly. Nic zvláštního. Nic co by mne extra zajímalo. 'Netrpělivý amatér.' pomyslel jsem si, když to udělal hned před učebnou. Měl by se naučit ovládat svůj testosteron. Ještě stále mám v hlavě to jeho ztrapnění v hodině a netřeba dodávat jeho pozdní příchod. 'Škoda slov. Doufám, že aspoň nebudou strhávat body. To by nám tak chybělo. Už ať je další dvouhodinovka se Snapem, ať si pojistíme vedení.' Jako mnozí další jsem se také nevydal na oběd. Neměl jsem nijak velký hlad. Již snídani jsem přehnal. Bude stačit, když se najím večer. Dostal jsem se do společenské místnosti Zmijozelu. Zapřemýšlel jsem, co budu dnes dále dělat. 'Coraline se vlastně chtěla pokusit získat pro mne kůži z hřímala. Heh... pochybuji, že se ji to podaří. Doufám, že aspoň nezmíní mé jméno. Jak vůbec pokročila? Měl bych se ji pak zeptat.' Převalím se na druhou stranu a protáhnu se. 'Měl bych začít vymýšlet plán, kdyby Cor neuspěla. Také bych měl zajistit trvanlivost bylin, které jsem již sehnal. „Verdammt!“ řekl jsem hlasitě pro sebe. Během toho se ke mne dostal Paul. „Co ty tady děláš?“ zeptal jsem se svého černého hada. „Neměl by jsi utíkat z pokoje. Ještě by si na tebe někdo stěžoval.“ Zvedl jsem se i s Paulem omotaném kolem mého krku a zbytku těla. Pomalu jsem ho klidnou chůzí donesl do svého pokoje. 'Vůbec jsem to nepromyslel, kdybych nesehnal kůži. Ostatní byliny mi uschnou. Měl bych zajít za slečnou Rosalii. Ještě můžu zkusit nabídnout obchod té nové studentce z Havraspáru Izabell.' Opustil jsem komnaty Zmijozelu a rozhodl jsem se procházet po škole. Na všechny jsem se zatím přátelsky usmíval, tak jako vždy. Nakonec jsem se rozhodl vydat na nádvoří. Zde jsem zahlédl hned dvě známé tváře ze třídy. Angelu a Kaylu. Rozhodoval jsem se chvíli, kterou z nich si vyberu jako oběť pro strávení svého času během obědové přestávky. Rozhodl jsem se pro Angelu. 'Nechci poslouchat jak by si Kayla mohla vylívat srdíčko.' Přisedl jsem tedy k ní. „Zdravím.“ řekl jsem s přátelským a trochu starostlivým hlasem a úsměvem. „Včera jsem tě tu nezahlédl. Doufám, že se ti nic nestalo.“ Nepřímě vyzvídám, co se ji pravděpodobně stalo, tak jako mnohým jiným, kteří tento školní rok přišli později. Je jich až překvapivě mnoho. „Měli jsme dvouhodinovku lektvarů. Pokud chceš, mohu ti nabídnout zápisy z hodiny, které jsem si poznamenal.“ Zmíním, když si uvědomí, že mi vlastně Reece zápisy již ráno vrátil. Jsem rád, že je na něj spolehnutí. Vzpomínky na něj mě přiměje rovnou k dalšímu zamyšlení. 'Dneska se vlastně choval jinak a já stále nepřišel na to, proč tomu tak je. Měl bych za ním také ještě dnes zajít.' |
| |||
Nádvoří - pauza na oběd bez obědastudenti kolem, ale přesto sama, poté na očích Kayla Chvíli jsem jen tak seděla na studeném kamenivu, které obehnalo staré nádvoří bradavické školy. Kolem tiše bzučel ruch polední pauzy, i když jeho centrum leželo dál ode mně, v síni, kde se právě obědvalo. Byla jsem opřená zády o chladivý kámen, pravou nohu přikrčenou k tělu jakoby napůl v tureckém sedu, levou nohu ovšem svěšenou k zemi. Zídka nebyla vysoká, ale to samé platilo o mě, takže se svými sto šedesáti šesti centimetry jsem špičkou nohy obkreslovala ve vzduchu kroužky těsně nad zemí. Chvíli jsem nechala oči zavřené a jen jsem zvolna dýchala. Rozhodně to pomáhalo. Když jsem znovu oči otevřela, připadalo mi, že se nic kolem mně nezměnilo, přestože tu nepostávali, ani tu neprocházeli ti stejní lidé. Ten bzukot zůstává... Sáhla jsem do tašky pro oblíbenou knihu. Četla jsem ji už po několikáté a vlastně téměř pokaždé, když jsem přišla po prázdninách do Bradavic. Titul nebyl vidět, knihu jsem totiž měla v ručně ušitém vaku, aby se desky příliš nepoškodily tím, jak často jsem ji tahala. V klidu jsem se začetla a zapomněla jsem na svět kolem sebe. Oči mi kmitaly z řádku na řádek a já se pohroužila do svého světa. Až po několika stránkách jsem znovu vzhlédla, snad spíš ze zvyku, než že by mě něco přímo přilákalo. Můj pohled padl Kaylu. Chvíli jsem se na ni dívala, jak si také čte. Vzpomněla jsem si na její "incident" s Nicolasem při Studiu mudlů. Chudák... Nevypadá jako někdo, kdo by podobné chvíle zažíval každý den. I když jsem si nebyla jistá, jak to celé na ni zapůsobilo, ale ten stud se nedal přehlédnout, odhadovala jsem, že štěstím bez sebe v tu chvíli nebyla. Raději jsem ale oči znovu sklopila. Nic mi do toho není. A tak to bylo vždy. Své problémy mi lidé svěřovali jen z vlastní vůle. |
doba vygenerování stránky: 0.8327808380127 sekund