| |||
Oběd Rebecca, Izabell a Nicolas (-.-") Becky úplně zazdí můj pokus odvézt řeč jinam. Proč mě to nepřekvapuje. V duchu si povzdechnu. "Víš moc dobře, že poznám, když je něco jinak. Řekni mi, co se stalo. Všimla jsem, jak si znervóznila," chytne mě za ruku a usměje se na mne, mě se ale vůbec neuleví. Zatraceně. Jistěže si všimla, že jsem mimo. Jak jsem mohla doufat, že jí oblafnu? Co jí mám ale říct? Nejsem připravená se svěřit, ale lhát jí nebudu. A jak se na mě dívá. Ta se nenechá jen tak setřást. Znovu si v duchu povzdechnu. Ještě než stihnu promluvit, tak se ale začne rozhlížet, po kom jsem to vlastně koukala. A zřejmě jí dojde, že to byl Nicolas a zamračí se na mne. Sakra. Zrudnu. "No dobře. Něco se stalo. Ale vážně o tom teď nechci mluvit, nejdřív si potřebuju sama uklidit v hlavě," tentokrát si povzdechnu nahlas, "řeknu ti to večer, ano? Třeba z toho tou dobou budu mít rozum. Pojďme teď mluvit o něčem jiném." Že si myslím, že je to dost nepravděpodobné, už nedodám. Aspoň získám nějaký čas na to si rozmyslet, co jí vlastně řeknu. A něco jí říct musím, jinak nedá pokoj. Prosím, ať to prozatím vezme. Vrátím se pohledem k Izabell. Byla jsem tak ponořená do vlastních myšlenek, že jsem si jí pořádně ani nevšimla. "Omlouvám se. Já jsem Kayla. Přestoupila jsi sem?" Usměju se. Líbí se mi její vlasy. |
| |||
Oběd Rosalie, okrajově Rebecca Pousměji se na Beccu, přikývnu a jakmile se objeví jídlo, začnu si nakládat. Jako obvykle, o dost více, než by se zdálo, že sním. Když dívky odešly, sestra se konečně pustila do jídla, načež pronesla otázku, kterou jsem očekávala od chvíle, co jsem se objevila v jídelně. "Asi jako každá," zakřením se, šoupnu do úst sousto a začnu žvýkat. "Zapojilo se více studentů, než jsem čekala," zasměju se a pokračuji v jídle, "spousta dalších tedy spala, nebo dělala něco jiného, ale to se dalo čekat." Na chvilku se opět odmlčím, abych se mohla naládovat dalšími sousty. "Ale překvapilo mne, že se nikdo nerozhodl sepsat esej, místo chození na hodiny," pronesu po chvilce překvapeně, než se zase začnu ládovat. |
| |||
Konec hodinyDan, KenjiNapsat esej? Hm...ne, to se mi nechce. Mám tuhle hodinu ráda, takže ne. Jakmile hodina skončí, skoro všichni vyjdou ze třídy. Musím vyjít nějak dramaticky, abych ukázala, že nehodlám napsat esej. Mám začít skákat po jedné noze? To by byl dramatický odchod, ale ne tak dramatický, jak jsem chtěla. Mohla bych skákat jako žába! Ne, žába je tady Kenji...ne on je želva. Vyšla jsem z učebny ještě dřív, než jsem si stačila promyslet, co to za dramatický odchod vlastně předvedu. Co teď? Mám jít do zahrady? Ne, teď se půjdu naobědvat. Už jsem vykročila, když mě někdo chytl za rameno. Sice to bylo jemně, ale stejně jsem nadskočila a vyjekla. Stál tam Livin lovebird a želvička. Zmateně jsem se na ně podívala. Co to kují za pikle? "Vyspala jsem se..." Nevím, pokud se mi spalo dobře, tak jedině s jednorožcem! A toho jsem neměla, zato jsem ale měla Mr. Sweetieho, který mi ležel na břiše, tak nevím... "Byla jsem nervózní, ale to jen z té učitelky" pousměji se a poskočím. "A ne, nechrápou, ale Liv mluvila ze spaní" lhala jsem, nemluvila, ale to nepotřebuje nikdo vědět. Mrkla jsem na Kenjiho. "Mumlala si něco o tobě" šibalsky se usměju. Liv mě asi zabije... |
| |||
Oběd Kay, Bella a ten ze Zmijozelu Dívala jsem se na Kay, jak nezvykle znervóznila. Bohužel mě neodradí. A měla by už vědět, že když mě něco zajímá, tak nedám pokoj. Takže jsem její poslední otázku úplně zazdila. Vyhýbat se tématu rozhodně nebude. ,,Víš moc dobře, že poznám, když je něco jinak. Řekni mi, co se stalo. Všimla jsem, jak si znervóznila.“ Chytla jsem ji za ruku a nepatrně se usmála. Nemohla jsem si ale nevšimnout, že stejně tak jako Bella Kay také někoho pozoruje. Sakra a já mezi nimi musím sedět. Tak koho?! A začnu se dívat směrem, kterým ona. Po chvilce jsem asi objevila cíl. Že by to byl Nicolas?! Ze Zmijozelu.. No Kay.. Líp sis fakt vybrat nemohla. Zamračeně se na ní podívám. Počkám si až mi to řekne sama, ale stejně jí nedám pokoj. Mrknu se na druhou stranu Bella je furt stejně nevrlá jako před tím. Koho hledá?! Ach jo, proč zrovna já musím mezi nimi sedět?! Chtěla bych si normálně povídat a né se koukat na tyhle obličeje. Třeba bych se mohla rychle najíst a zdrhnout na pokoj ne?! To by nebyl úplně špatný nápad. |
| |||
Na obědě Robert "Jedou?" podívám se na něj zkoumavě. "A na tos přišel jak? A vůbec, ať si jedou, co já s tím? Nebo se snad snažíš flirtovat?" zasměju se. "Tak pozor, aby ses nespálil," blýskne mi zlověstně v očích. "A vážně je Aran doma. Tady by se mu ani nelíbilo, je tu hrozně moc lidí. Leda by byl v lese, ale tam zas máme zakázáno chodit my, takže bychom se stejně moc nevídali. Navíc kdo ví, co by mu tam co udělalo, nikdo neví, kdo nebo co tam vlastně žije za potvůrky. A Aran není rváč, na to je moc vznešený," zasměju se pobaveně při vzpomínce na jeho hrdý pohled. "A na bratra taky nežárlím. Vždyť já vím, že je lepší než já. To my se máme rádi, jen se občas trochu pošťuchujeme. A naši by se hlavně chtěli dožít toho, až si někoho najdu, založím rodinu a tak. Ale měn se nechce Vždyť je ještě dost času, tak proč to řešit," mávnu rukou. |
| |||
Na obědě Robert "V Egyptě na pláži? K čemu to je? Nebyla to nuda?" zeptám se a nabídnu si taky ještě kousek kuřete. "A zapomenout opravit střechu? To mu tam neteklo?" zasměju se. "Ale jinak fakt závidim. Co bych za to dala, flákat se doma o něco dýl. Ale to ne, to by nešlo. Možná tak, kdybych se naučila vařit nebo občas mamce pomohla, ale... ne, ani tak by to nešlo," ušklíbnu se. "Brácha taky nikdy nemeškal, tak proč bych měla já, že jo. Ale brácha jel dokonalej," zašklebím se zase. Při poslední otázce mi zaskočí a chvíli trvá, než popadnu dech. Pak se šíleně rozesměju. "Já? Našla?! No to se ti povedlo!" snažím se přestat smát. Až po chvíli mě napadne, že tu otázku možná vážně myslel zcela vážně. Trochu si odkašlu. "Ehm... Proč bych si měla někoho hledat? Co s tím všichni máte? Naši taky. V tvým věku už měl Jimmy dávno přítelkyni," zašklebím se. "No a? Já nikoho nechci. A nikdo by stejně nechtěl mě. A moje největší láska je stejně Aran," utnu to zmínkou o svém věrném vlkovi. O tomhle se nechci moc bavit. Je to moje věc. A vůbec, k čemu to je? Akorát to pak člověka bolí, když zůstane zase sám... |
| |||
Studium mudlů - k hlavní síni Liv, Cor, Ianto, Kenji Ušklíbnu se k jeho odpovědi na mou otázku. Samozřejmě, že jsem zvědavej. Jseš kámoš. Někdy debilní, ale furt kámoš." Mile se usměju. ,,A navíc - je podezřelý, že ses jen tak s Cor vypařil. Cos po ní chtěl? Mluv." Dloubnu do něj, abych ho přemluvil. Nebyl jsem zvyklý na tajnosti. Když konečně spustí, mlčky ho vyslechnu. Problém? Ajej. To není dobrý. Coraline je přeborník v dostávání se do problému. Co je to tentokrát? Poslední věta mě trochu vyděsí. ,,Vydírá? Kdo?" Vytřeštím oči. Proč by někdo chtěl vydírat naši Cor? A hlavně kdo? Chvíli usilovně přemýšlím a to tak, že naprosto a zcela vypouštím vše, co se v hodině děje. ,,Měli bychom si z ní znova promluvit. Odchytnout si ji." Prohlásím rozhodně. Tohle není sranda. ,,Tentokrát se z toho nevykroutí." Přikývnu hlavou, abych dodal důraz na svá slova. Při zmínce o Liv jen zakroutím hlavou. ,,Ne, neřekla mi nic. Ani nevypadala, že by něco pochytila nebo věděla." Pokrčím rameny. Možná ví a já jsem jen špatný pozorovatel. Kdo ví. Lišácky se zazubím, když začne prozměnu vyzvídat on. ,,Jsi nějakej zvědavej, ne?" Zopakuji větu, kterou na mě předtím použil on a nasadím stejný tajemný výraz. ,,Vlastně to bylo fajn. Šli jsme se projít na nádvoří." Trochu ztlumím hlas, abych nerušil hodinu. ,,Povídali jsme si. O všem." Odpovím raději dřív, abych mu ušetřil práci se zeptat o čem? Chystám se pokračovat v konverzaci, když nás profesorka napomene a mně nezbyde nic jiného, než pusu zase zavřít. Alespoň dočasně. Chvilku jsme opravdu byli zticha, nechtěl jsem připravit kolej o další body. Ale při pohledu na nervózní, nohou poklepávající Cor mi to nedalo. Otočím se na ni a ramenem šťouchnu do Kenjiho. ,,Hele," kývnu hlavou ke Cor ,,je nějaká nervózní. Možná se vážně něco děje." Zašeptám. Do konce hodiny jsem víceméně potichu. Ne že by mě předmět nebavil, naopak. Profesorka měla příjemný hlas a velice poutavý způsob vedení hodiny, ale já měl stále hlavu plnou otázek ohledně Coraline. Během hodiny přátelsky mávnu na Ianta, pokud si mne všiml. Milej kluk a dobrej sportovec. Na tělocviku jsem s ním rád v týmu při jakýchkoli hrách. Jakmile hodina skončí, sbalím si věci, naházím do tašky a nešetrně chytnu Kenjiho za rameno a otočím ho směrem k východu. ,,Jdem!" Ještě než odejdu, na profesorku se mile usměju a zavrtím hlavou. Mudlové mi nevadí, stejně tak tahle hodina. Lepší než lektvary. Tak proč psát esej? Rozhodným krokem se rozejdu za Cor na chodbu. Otočím se, abych se ujistil, že mi je japončík v patách a naši milou, rusovlasou kamarádku doběhnu. Opatrně ji chytnu za předloktí a donutím ji zastavit. ,,Hej, Cor, počkej." Vydechnu. Jakmile mi věnuje celou svou pozornost - přátelsky ji vezmu kolem ramen. ,,Jak se naše drahá kamarádka vyspala?" Zeptám se z ničeho nic a jdu s ní k hlavní síni. I kdyby původně měla namířeno jinam, tak teď už má smůlu. Nechci ji hned vyděsit otázkami na hlavní téma, tak to beru opatrně oklikou. ,,Všiml jsem si, že jsi byla na hodině nějaká nervózní, tak jsi se asi moc nevyspala co? Liv nebo Alex chrápe?" Uchechtnu se. |
| |||
Učebna N62 -> Velká síň Všichni, koho potkám, Robert Hodina už končí? To jako vážně? Ani bych neřekla, že to uteklo tak děsně rychle. Nebyla to tak šílená nuda jako třeba bylinkářství. Brrr… Svým způsobem to bylo i dost zajímavé, tak se rozhodnu, že esej psát nebudu a na hodiny se dokopu chodit a dávat pozor. Ono kterej blázen by psal pětistránkovou esej, že jo… Tak si sbalím zase věci a celkem hladová se vydám na oběd. Cestou zaznamenám jakýsi líbací incident Nicolase a Kayly. No… když je to baví, proč ne? Tohle mi asi jen tak nehrozí. Zaprvé by někdo musel mít zájem o mě, zadruhé bych já musel mít zájem o někoho, a to zatím teda rozhodně nemám. V síni se posadím ke stolu a pustím se do jídla. Výborné jako vždy. To už se snad ani nemusí poznamenávat. Užívám si své jídlo, když se objeví Robert. Trochu se ušklíbnu. “No nazdar! Přijít pozdě na hodinu, to děláme všichni. Ale přijít pozdě do školy o pár dní? Tomu se říká umění!“ šťouchnu si do něj celkem pobaveně. “Tak co? Jaks užíval prázdniny? A kde ses nám vlastně zapomněl?“ vyzvídám. |
| |||
N62 --> jedáleň (kde inde?) Violet, okrajovo Will Will mi povie, že na tvári nič nemám. Prestanem sa ohmatávať a pár sekúnd si ho premeriavam priamym pohľadom, ako sa poťuťlene usmieva a vyberá si veci. Cítim, ako sa mi vnútorný kompas nálady otáča o stoosemdesiat stupňov. Prečo sa tak škerí? Na sto percent je so mnou niečo v neporiadku a on sa teraz teší z toho, že o tom neviem. Zvraštím obočie a stisnem k sebe nahnevane pery, ktoré stmavnú ešte viac, až sú skôr čierne ako bordové. Že som sa vôbec pýtala. Odfrknem a s docela hlasným škripotom sa odsuniem na stoličke ďalej od neho, vlasy začnú nebezpečne tmavnúť, ako sa vo mne prebúdza hnev. A stále sa culí ako idiot. Škodoradosť najlepšia radosť čo, Raven? A just teraz nevytiahnem zrkadlo a neskontrolujem si to. Či už mám niekde po sebe roztrúsené omrvinky alebo nie, skontrolujem to až keď ma nebude vidieť, nech si nemyslí o sebe bohviečo. S posledným nahnevaným zafunením stratia vlasy všetku svoju nadýchanosť a zladia sa s farbou mojich úst. Prekrížim si ruky a do konca hodiny tvrdohlavo pozerám len na profesorku a nechávam poznámky ostatných k hodine len tak plynúť okolo. Violet sa však aj cez moju búrkové mraky zapíše ako sympoška, hlavne keď na mňa mrkne pri zmienke alkoholu. Žeby bola....vyzerá fakt veľmi, veľmi mlado, a keď jej odpustím tie šaty... hej, mohla by byť benevolentnejšia. Musím o nej zistiť viac. Ešte b s ňou mohla byť sranda. V podstate keby nesedí pri profesorskom stole, splietla by som si ju so študentkou. Nápad s esejou zavrhnem ešte pred tým, ako ho začnem zvažovať. 1. 5 strán? Nope. 2. Už len slovo esej vo mne vyvolávalo zívanie. 3. Na tom festivale sa ma stále pýtali, ako sa volám na fejsbuku. Chcem vedieť, čo je to fejsbuk. Takže sa rozhodnem chodiť na hodiny aj naďalej. Keď máme rozchod, chmatnem svoju tašku, prehodím si ju cez plece a bez pohľadu na svojho spolusediaceho si to s vysoko dvihnutou bradou odkráčam nezvyčajne medzi prvými preč. Kráčam pomerne rýchlo a keď sa dostanem za roh, strčím sa do tajnej chodby za gobelínom, aby som sa vyhla návalu na obed. Akonáhle som preč z dohľadu, vytiahnem z tašky zrkadielko. Vždy som ho mala pri sebe, občas som totižtto potrebovala pozerať sa na seba, keď som chcela zmeniť svoj vzhľad proti vôli mojej schopnosti, ktorá bola ako moje druhé ja a robila si, čo sa jej zachce. Keď zbadám čierne pery a čierne vlasy, podvihnem obočie. Zvykla som si síce, že takmer zakaždým vidím v zrkadle inú osobu, ale aj tak to bolo vždy ako malé prekvapenie ktoré som dala sama sebe. Ale veď na tvári fakt nič nemám. Ani vo vlasoch. Ani na oblečení. Tak čo mu teda vliezlo do hlavy? Chcel ma vyprovokovať aby som si MYSLELA že niečo na mne je čudné? Strčím zrkadielko naspäť do tašky. Sakra, to je zákerák. Do veľkej siene napochodujem dupúc nohami kamsi do stredu Bifľomorského stola, stoličku odtiahnem s poriadnym rachotom a pritiahnem si k sebe krvavý stejk, ktorý začnem zúrivo rezať, akoby ma naštval on, s radosťou sledujúc červenú tekutinu, ktorá z neho ešte občas vytečie, predstavujúc si tam Ravenovu hlavu. |
doba vygenerování stránky: 0.90244889259338 sekund