| |||
Studium mudlů Všichni studenti Studentíci se pomalu courali do třídy, usazovali se do lavic a já se mezitím vrátila od první lavice ke katedře. Stála jsem tam, culila se na ně a najednou jsem si uvědomila, že mě začíná pojímat nervozita. No, první učitelská štace, dalo se to čekat. Naštěstí jsem to ze sebe rychle dostala a rozhlédla se po třídě, zdálo se, že tu jsou všichni. "Inu, dobrý dopoledne, děcka. Většina z vás mě zná už z ředitelova proslovu, ale i tak. Mé jméno je Violet Maria Primrose a budu vás mít na Studium mudlů. Nejspíš vás napadá otázka, co se v tomhle předmětu budete učit," začnu mluvit, zatímco pohledem přeskakuji z jednoho studenta na druhého a vesele se usmívám, "podle osnov bych vám měla říct něco o mudlech, o fungování jejich světa a o tom, jak mezi ně nejlépe zapadnou. Určitě bych vám měla říci i něco o historii mudlů a čarodějů a hlavně vztazích, které nás zahnali na okraj společnosti a přinutili se skrývat. Inu, historie nikdy nebyla růžová." Při promluvě zamířím pomalým krokem před katedru o kterou se opřu, čelem ke třídě. "Než vám začnu ale vyprávět něco, co mnozí z vás," můj pohled nyní přejíždí obzvláště po Zmijozelských studentech, "ohodnotí jako nudné, nezáživné a nepotřebné, ráda bych se vás zeptala, co vy sami o mudlech víte." |
| |||
Studium mudlů (N62) Gabriel Roux, Angela Silverlin, Violet Maria Primrose Zaslechnu bratrův hlas a otočím se na něj. Lehce sklopím oči, nejistý, jak bych měl vlastně odpovědět. Já... měním zvyky. Proč vlastně? Protože tu nebyl a já chci začít žít, nebo právě protože tu je a já nechci myslet na naše konflikty? |
| |||
ZG82 na N62 aneb Studium mudlůpřítomní ve třídě N62, především kolem Romaina Hodina psioniky dospěla ke svému konci. Trochu jsem byla překvapená, ale neměla jsem žádnou časomíru u sebe, takže jsem jen mohla odhadovat, že jsme skončili dřív. I tak stihl hodinu narušit ještě jeden ospalec. Dnes se s nimi roztrhl pytel... Profesor ještě oznámil místo konání příští hodiny a odešel. Jezero? Na moment jsem dala najevo překvapení. Meditace...? Pokud to bude teatrální jako dnes, nevím, jak budu schopná meditovat. Sbalila jsem si své věci a vyrazila do vedlejší třídy. Jen jsem hodila věci pod stůl u jedné ze zadních lavic a zmizela ze třídy. Potřebovala jsem se nějak... Sebrat. Nevím co. Přišlo mi, že stále nemůžu chytit tu správnou náladu pro studium a vůbec pro to všechno. Jakoby mě přítomnost ostatních tížila více než jindy. Zadní lavici jsem zvolila i z jiného důvodu. Nepotřebuji, abych já, dcera motáků, byla jako šprt vpředu na studiu mudlů. Je celkem jasné, že o jejich životě vím dost, když jsem v lidském světě vyrůstala... Sice mě různá přízviska nemohla plně urazit, ale nebyla jsem zase tak statečná, abych tyto konflikty dobrovolně vyhledávala a rozněcovala. K mému úkrytu dokonale postačily dívčí umývárky, kde byl kupodivu zatím klid. Opláchla jsem se, vyvětrala hlavu v otevřeném oknu a usmála se na svět, protože ten mi můj úsměv nemůže vzít. Asi jsem se zdržela déle, než jsem si myslela. Když jsem se vrátila do třídy, už tam pár lidí bylo a v mé lavici seděl Nicolas. No, dobře, "mé"... Toho batohu pod stolem si možná dost dobře ani nevšiml... Na tváři jsem ale svou blahosklonnost k jeho chování rozhodně nehodlala dávat najevo. Před takovými, jako je on, jsem si obzvlášť dávala pozor. Už jsem se chtěla přesunout k lavici a tak trochu nedobrovolně se posadit vedle Nicolase, protože by mi bylo trapnější přesouvat se jinam, když mou pozornost zaujal Romain a cosi v jeho náručí. Kočka? Bezděčně a velmi krátce jsem se pousmála, poté opět přišel můj soustředěný, až napjatý výraz, ale v očích mi bylo znát, že pro tato zvířata mám jasnou slabost. K mým uším dolehla Romainova slova. Trochu drze jsem přistoupila blíž k jeho lavici, kde stála i naše profesorka. "Slyšela jsem tě mluvit... Jestli chceš, můžu ti s ním," kývla jsem na drobka v jeho náručí, "poradit. Sama kočku mám." Kdekdo by si myslel, že to dělám snad z povinnosti, ze slušnosti nebo z jiné nutnosti. Asi tak můj hlas zněl. Lépe to nedovedu... Ale toho drobátka je mi líto... Zvířata mě obvykle velmi dobře snáší, ale zde jsem prozatím po malém drobečku ruku nestahovala, zdálo se už tak dost vyplašené, i když momentálně uklidněné Romainovou náručí. "Líbíš se mu," dodala jsem potišeji a koutky úst se mi kmitly v kraťounkém náznaku úsměvu. |
| |||
G82 až N62 Isaac, Romain, profesorka Hodina psioniky mi jednoznačně znechutila den. Na druhou stranu studium mudlů bylo něco nového na co jsem se učil a jednoznačně jsem se těšil. Přestože jsem myslel, že ve zdejším hradu nebude těžké se vyznat, bylo to těžší, než jsem myslel a do učebny jsem dorazil až po příchodu profesorky. Rozhlédl jsem se, kam bych složil své unavené tělo. |
| |||
|
| |||
Studium mudlů (N62) Violet Maria Primrose Kotě opatrně vrní, ale stále se nepřestává chvět. Nemám kočky rád pro jejich otravnost, přílišnou mazlivost a tendenci krást si pozornost ostatních pro sebe, ale kočičí přítomnost v náručí je podivně uklidňující. Není to tak, že bych při nejbližší možné příležitosti běžel do zvěřince pro vlastní, ale... Člověk by nezůstal sám. |
| |||
Studium mudlů (N62) Zatím přítomní Vystřelila jsem ze skleníku jako blesk, v hlavně jsem lovila vzpomínku na označení učebny, zatímco jsem se proplétala mezi studentíky, kterým právě skončila hodina. "En šedesát dva," vzpomenu si s nadšeným výrazem a vyrazím přímo tam. Dobře, už ne tak rychle, trochu zpomalím, abych se vydýchala a snad i trochu upravila. Tedy ne, že by to bylo nějak třeba. Pak jsem si uvědomila, že s sebou vlastně nic nemám, proto jsem se zničeho nic zastavila na místě, otočila se na patě a vystřelila do svého kabinetu. Tedy ne, že bych něco potřebovala ale... jo, dobře, potřebovala jsem. Minimálně docházkové listy bych si asi mohla vzít a možná i něco... kdo ví co. Vběhla jsem do svého kabinetu, prolétla ho jako tornádo na Manhattanu, posbírala jsem, co jsem potřebovala a už jsem si to zase mířila zpět do třídy. Ani jsem se nestihla podívat na hodiny. Tak jako tak, schody jsem brala po dvou, mnohdy i po třech, jen abych stihla přijít včas. A i tak jsem to nestihla. Když jsem konečně uviděla dveře třídy, hodiny na konci chodby už ukazovaly pět minut po jedenácté. Vlétla jsem do třídy jako bělomodrofialové tornádo, které se zarazilo jen kousek za dveřmi. "Oh... vás tu teda je," podívala jsem se po třech přítomných studentech. Trochu jsem zvědavě zdvihla obočí, posunula si rudé brýle výše na nos a už normálním krokem jsem zamířila ke katedře. Odložila jsem na ně papíry a desky, které jsem držela, načež jsem zarazila tužku, jež se mi snažila utéci. "No, dáme jim ještě trochu času, asi nemůžou najít učebnu," nadhodím s úsměvem a opřu se o hranu katedry, čelem ke třídě. Teprve teď si všimnu čičinky choulící se v náručí dlouhovlasého chlapce v přední lavici. "Jůůů ta je roztomilá," zamrkám a tvář se mi rozzáří jako malé holčičce, co právě dostala své první kotě. Zlehka se odrazím od katedry a přejdu k lavici chlapce. "Mohu?" zeptám se ho, s lehce pokrčenou pravačkou, jestli si mohu čičku pohladit. |
| |||
Studium mudlů (N62) Romain Roux, Nicolas Hook, okrajově Isaac Meadows, Wolfram von Wittelsbach Jsem příliš roztěkaný, než abych mi naplno docházelo, co se vlastně v hodině děje, takže když profesor zadá úkol, jen zamrkám a snažím se, aby mi nevyklouzlo z paměti, co mám vlastně dělat. Svět se pro mě stává náhle poněkud matoucím a není to jen Isaacovou přítomností vedle mě. |
| |||
Studium mudlů aneb pozdní příchod Romain Roux Právě se odehrávala velká bítva kouzelníků, kde já letěl na koštěti a křičel rozkazy po spolužácích, když jsem najednou ucítil nepříjemné škrábíní na tváři. Pustil jsem koště a sáhl si na tvář. V tu chvíli jsem už na koštěti neletěl. držel jsem svou kočku za packu, a když jsem otevřel oči, nechápavě se na mě dívala. "Nazdar Katy" pozdravil jsem jí a kouknul se na budík. Nijak mě netížilo, že už je druhá vyučovací hodina a pomalu jsem se vysoukal z postele. V místnosti už nikdo nebyl, všichni ostatní jsou vzorní a chodí na hodiny včas. Pomalým tempem s rukou u pusy při zívání jsem došel do koupelny, kde jsem si vyčistil zuby. Vlezl jsem si do sprchy, kde jsem si s koupelí dal na čas. Když jsem vylezl ven, půlka druhé hodiny už byla pryč. Osušil jsem se a došel k zrcadlu, kde jsem se velice pečlivě učesal, abych nevypadal úplně marně. Došel jsem zpátky do pokoje a zatímco katy sledovala, jak hezké je venku počasí, ustrojil jsem se a do batohu naházel všechno potřebné učení. Když jsem vyšel ven z koleje, bylo těsně před koncem hodiny a já se vůbec neobtěžoval s tím, že bych se šel omluvit z prvních dvou hodin a zamířil jsem si to přímo na učebnu N62, kde měla probíhat další hodina. Když jsem konečně dorazil, právě začínala přestávka. Při příchodu jsem ještě zívl a zamával všem přítomným. "čau všichni" Pozdravil jsem je jen a sedl si do poslední lavice přímo křížem ke katedře. Batoh jsem položil vedle lavice a téměř nepřítomně pozoroval dveře učebny. |
doba vygenerování stránky: 0.81974411010742 sekund