| |||
Okraj zapovězeného lesa středa 14. října, odpoledne Naira Amanda se od nás nakonec musela odpojit kvůli jiným povinnostem, ale Naiře ke štěstí jsem očividně stačila já sama. Byl to zvláštní, vcelku nový pocit. A nad jejím až dětským nadšením jsem se musela pousmát. |
| |||
Caylus, Richard, okrajově Becca , Kenji, Seb Středa 14.října "Ne, otec si Marii přímo vyžádal. V dopisech se o ní dost zajímal..." Zbytek už nedořeknu a věnuji Caylusovi významný pohled. Určitě musel pochopit, proč si ji chce táta pozvat. "Ale máš pravdu, lady Regina tam nesmí chybět. Čím víc šlechty, tím líp," usměju se. Třeba se o naší párty bude psát i v Denním věštci a budeme slavní! Nakonec odcházím z hračkářství se žralokem a čepicemi. Nemůžu být šťastnější. "Fajn, platí," automaticky na Cowlusův požadavek kývnu. Proč bych taky říkala ne? Proč bych mu tu čepici jinak kupovala? Spokojeně musím uznat, že oba vypadáme jako trapáci, kteří právě vylezli z Vodního světa. Ale je to roztomilé! Princ mě vezme za ruku a rozejdeme se k Medovému ráji. V druhé ruce v podpaží svírám žraloka. Nejeden kolemjdoucí se zastaví a s vykulenýma očima nás pozoruje. Musíme nejspíš vypadat jako bychom utekli z cirkusu. Všem jen věnuji povýšený pohled a úsměv. Vykračuji si jako nějaká královna, které leží celý svět u nohou. Jakmile dorazíme k Medovému ráji, moje nadšení se ztrojnásobí. Nadšeně vykřiknu a ukážu na ceduli, která nabízí Duhové hody. "To je bomba! Jdeme!" Nemusím ani dodávat, že se mi už sbíhají sliny a přemýšlím, co všechno si objednám. Zatáhnu Cowluse dovnitř a automaticky zamíříme k výloze do fronty, která je už úctihodná. U stolů zahlédnu i pár povědomých tváří a spolužáků, jmenovitě Seb, který sedí u stolu s Beccou. Netušila jsem, že se kamarádí, ale asi by mě to nemělo překvapovat. Pokud si nás Seb náhodou všiml, mávnu mu na pozdrav a svou pozornost obrátím k frontě před námi. Zahlédnu i Kenjiho, který čeká pár lidí před náma. Daniela nikde nevidím. Zklamaně se zamračím. Kde je sakra Danji? To se pohádali? Nebo mu zahýbá s Rebeccou? Hovadina. Ogata je přece gay... Raději se otočím zpátky na Cayluse. "Tak co si dáš? Ty cupcaky vypadaj božsky, nemyslíš?" S otevřenou pusou se očima vpíjím do všech těch dobrot, které září barvami duhy. A co, že mě čeká večeře. Tohle je důležitější. Mezitím k nám došel i Richard, kterého jsem tu úplně nečekala. Z jeho pohledu je mi jasné, co si myslí o našich čepicích. No a co! Posměšně se ušklíbnu a kývnu, "Přesně tak. Nejnovější móda. Nechceš si taky pořídit jeden? Určitě bys v něm vypadal jako model," dodám se smíchem. Fakt doufám, že se Richard neurazí a nebude nás brát úplně vážně. "Co tě sem zavedlo? Honí tě mlsná? Nebo snad dárek pro Helen?" zeptám se a nechám Cayluse, aby si s Ríšou zatím pokecal. Poznámky o dietě nijak nekomentuju, Princ má svůj rozum a určitě se narve k prasknutí! Vypadá přece už mnohem líp! Mezitím se konečně dostaneme na řadu. Mile se na prodavačku usměju. "Budu platit za nás oba," ukážu na Cayluse a zhluboka se nadechnu. Žranice začíná. "Poprosila bych jedny duhové waffle, duhovou ledovou tříšť, pak dva duhové cupcaky... Hmm... Kousek té duhové rolády a ještě ten zapékaný toustík. S sebou do tašky bych pak poprosila čtyři tabulky duhové čokolády, pět duhových cookies... To by zatím bylo vše. Děkuji," usměju se a trochu ustoupím stranou, aby si mohl objednat i Princ. No a co, že jsem koupila celé menu. Vždyť je to levný! "Zdržíš se?" zeptám se při čekání Richarda. Pokud nám odpoví kladně, počkáme, až si doobjedná a se žralokem a taškou s čokoládami a cookies se nám vydat najít volné místo. I když je tu poměrně plno, jedno zapadlé místečko v koutě jsem našla. Žraloka opatrně opřu o zeď vedle své židle spolu s taškou se sladkostmi. Žraločí čepici si nechám na hlavě, k dotvoření atmosféry. Posadím se a počkám, až se usadí i Caylus, případně Richard. Počkám, až nám obsluha donese objednané sladkosti. Nečekám a okamžitě se pouštím do wafflí, které voní přímo božsky. Skoro mi ukápla slina. Prakticky zasténám rozkoší. TO. JE. TAK. DOBRÝ. Netrvá dlouho a mám pusu umatlanou od šlehačky. "Tohle je nejlepší den mého života." |
| |||
14. října Můj kabinet --> Před kabinetem McGonagallové Acai, Rosalie ,,Chvíli s vámi ještě zůstat může, ale pomalu jí začněte zvykat na pobyt venku. Zpočátku jen na chvíli, aby nebyla zbytečně vystresovaná, pak dobu postupně prodlužujte." poradím studentce, jak se sovičkou naložit. Neubráním se zasmání, když zmíní, že sova bude jednou nosit na zádech jí samotnou. ,,Abyste se nedivila. V Mahoutokoru, kde jsem pár let studoval se k přepravě místo pegasů a testrálů používají obrovští buřňáčci. Jsou tak velcí, že unesou jak studenta, tak dospělého. Je to obrovský zážitek, těžko srovnatelný s létáním na koštěti." Především je to obrovský adrenalin. A i když na to možná nevypadám, tak adrenalin miluji. Je jedno, jestli se mi ho dostává rychlou jízdou v mudlovských autech, létáním na okřídlených koních, nebo péčí o nebezpečné draky. ,,Čas je nejlepším lékem, to máte pravdu. Je dobře, že má oporu ve vás a ostatních přátelích." Zrovna v případě Coraline jsem si naprosto jistý, že jí její blízcí nenechají na holičkách. Co si pamatuji, tak byla před tou nehodou velmi společenská a otevřená, což je ideální kombinace k tvorbě nových přátelství. Teď se má alespoň o koho opřít. ,,Nemáte vůbec zač. Kdybyste si s čímkoliv nevěděla rady, zastavte se." věnuji Acai úsměv. Zdá se, že už se má k odchodu a tak jí pomalým krokem dojdu vyprovodit ke dveřím, kde se málem srazí s Rosalie. Překvapeně zamrkám. Copak naše sličná kolegyňka potřebuje? ,,Zdravím, jen pojďte." vyzvu jí a počkám, až vstoupí. Jen, co se za ní zavřou dveře, spustí. Mluví o výletu. ,,To zní jako výborný nápad." odpovídám bez váhání. V mém hlase je nepochybně slyšet nadšení. A taky, že tomu tak skutečně je. V Příčné ulici jsem byl už nespočetněkrát a vím, že tam nic moc nového kromě obchodů se stálou nabídkou nenajdu, ale i tak jsem rád v pohybu. Výletem rozhodně nepohrnu a ženskou společností už vůbec ne. Takže je to jasné. Jede se do Londýna! ,,Můžete se mnou počítat. Žádnou hodinu už dneska nemám, takže si jen pobalím pár věcí a můžeme vyrazit. Deset minut mi bude bohatě stačit." Jen co Rosalie odejde, převleču se z hábitu do něčeho pohodlnějšího, tj. do košile, džín a tenisek. To celé doplním krémovým baloňákem. Ve městě není potřeba dodržovat dress code jako ve škole, tudíž takové oblečení uvítám. Studenti přeci nejsou jediní, kdo může chodit v teniskách, žeano. ,,Na chvíli si schrupni Luno, budu brzo zpátky." houknu k obřímu psisku, které stále okupuje gauč. Nevypadá, že by měla v nejbližší dobře v plánu ho opustit, což mi vyhovuje. Alespoň vím, že tu můžu fenku s klidným svědomím nechat, aniž bych se bál, jak to tu bude po mém návratu vypadat. Ještě než kabinet opustím, vezmu ze stolu svou hůlku. Pak už mi nic nebrání místnost opustit. Ze čtvrtého patra se rozejdu do prvního, přímo před kabinet profesorky McGonagallové. K nevíře, když si vzpomenu, že mě ještě před několika lety učila. Šílenost, jak ten čas letí... |
doba vygenerování stránky: 2.4371681213379 sekund