| |||
Ošetřovna Nevím co se děje, je mi to jedno. Chci jenom zaspat tu strašnou bolest hlavy a už konečně nebýt těsně po celkové otravě organismu. To se mi taky brzo povedlo. Konečně moje tělo dělá to co chci. Propadl jsem se do nížin bezesného spánku, který je mi milejší než cokoli jiného. |
| |||
Hodina - G82 Oznančení O psionice už něco vím, ale kdo je nejznámější... Pokud se to bere i na mudly tak Houdini byl dost dobrý. Teď je mi to ale jedno, snažím se srovnat s faktem, že tady učí Zmijozel. Proč mám dojem, že to tady bude úplně stejné jako v Kruvalu? Začal jsem si hrát s tužkou, když hůlku nemám. Celý jeho proslov byl dost na nic, vůbec mi nepomohl uklidnit se a dojít k jinému závěru, než jsem došel. Zhluboka jsem se nadechl a narovnal. S pohledem upřeným před sebe. Uvnitř mi ale létá tisícovka myšlenek, většina z nich na to, jak tohohle profesora zvládne bratr. |
| |||
Konec dne, snídaně, hodina první, hodina druháDokončení dne Kenji, Paní ošetřovatelka, Romain, Thomas Ne! Musí žít! Nesmí mě zase opustit! Přiběhnu k lůžku, na kterém pokojně odpočívá Thomasovo bezvládné tělo. Chytnu ho za ruku, je celá zmrzlá, jako by už byl hodiny po smrti. Ne, neopouštěj mě! Co matka a otec? Neumírej, ne, ne, ne, ne... "Ne!" Zakřičím a otevřu oči. Stejně bílý pokoj, jako byl tam....snad neumírá, nebyl to jen sen...rozhlédnu se, jestli neuvidím ty mudly v bílých hábitech se smutným výrazem ve tváři, říkající mi, že Thomas odešel, že je v lepším místě a že to bude dobré. Ne, nic nebude dobré! "Kde jsem?" Konečně se něco dostane přes mé sevřené hrdlo. Odeechnu si, úleva jasně viditelná v mém výrazu. Uvidím Kenjiho a paní ošetřovatelku. "Musím jít spát, zítra je dlouhý den." Omluvně pohlédnu na Kenjiho, on se kvůli mě snažil a já ho teď nechám v mém problému s tou pitomou kůží. Pokud chce Wolfram změnit podobu, bude si ty ingredience muset získat sám, tady končím. Musím se dostat z flashbacku o bratrovi. "Mějte se krásně po zbytek dne" tiše pronesu a vyjdu ze dveří. Rozběhnu se k pokojům a okamžitě zelezu pod přikrývky, kde mě přivítá Mr. Sweetie. Uvelebí se na mém břichu a spokojeně zamručí a okamžitě usne. Nesmím usnout, co když se mi o něm zase bude zdát? Neusínej, mysli na jednorožce, neusínej, jednorožci....jednorožci, jednorožci, mrkvorožci.....ZZZzzz Ráno na snídani Nikdo konkrétní "Ještě chvíli, opravdu, jen pár minut!" Žadoním, vím ale, že už stejně neusnu. Kouknu se na, v této chvíli mého úhlavního nepřítele, co si mě dovolil probudit. "Ty jeden!" Zpražím Mr. Sweetieho pohledem, který jasně říká, že mě rozhodně neměl budit. "Kolik vůbec je?" Zajímám se, neměla bych už být na snídani? Ještě stíhám, tak je to v pohodě, ale příště bych si na to měla dát větší pozor. Oblečená do školní uniformy jsem vrazila udýchaná do jídelny, které se, jako vždy, prohýbaly pod vahou jídla na nich. Usedla jsem k mrzimorskému stolu. Usmívala jsem se na všechny strany. Byl nový, krásný den, který jsem byla připravena si plně užít. Jedla jsem, co mi zrovna přišlo pod ruku, momentálně jsem v ruce svírala lžičku a ujídala jahodový puding. Bylo mi ho líto, taková dobrá věc si zaslouží žít, mít podobu nějakého člověka, který by se v zápětí stal mým kamarádem a já bych se chlubila, že mám tak dobrého kamaráda, ale jelikož už zmizel v mém žaludku, nemohl se tento plán uskutečnit. Po jídle, které jsem, ani nevím jak, spořaldala, vydala jsem se na první hodinu Starodávné runy. Hodina první Nikdo konkrétní První hodina bude určitě zajímavá. Snažil se mě povzbudit mozek, který věděl, že mě tyto hodiny nikdy moc nenadchly. Od té chvíle, co učitelka vešla do dveří a začala mluvit, pozorně jsem studovala texturu stolu a z jakého dřeva asi bude. Přejela jsem po stole rukou a zamyslela se nad životem. Tohle téma mě zanedlouho omrzelo a začala jsem sledovat každý pohyb malých, černých ručiček, pomalu se posouvajících, jak ubíhal čas. Říkala něco o úkolech? Cože to bylo? Koukla jsem se k sousedovi a zapamatovala si: Napsat si písmo Futhark na příště No, nebylo to tak hrozné, jak jsem si říkala. Přestávka Nikdo konkrétní Vstala jsem a protáhla se. Mám úplně ztuhlé končetiny, ale zase jsem se posadila s blokem a začala jsem si kreslit jednorožce. Mít něco v hlavě a přenést to do bloku, byly dvě rozdílné věci. Mé dílo vypadalo jako abstraktní králík s chobotnicí zavěšený na oprátce. "Mělo to tak být!" Přesvědčuji sama sebe. Už je skoro další hodina, měla bych se přesunout do další učebny. Hodina druhá Prof. Zmijozel, Catty Potom, co profeor Zmijozel vstoupil do třídy, upnula jsem na něj všechnu svou pozornost. Řekl, že nestrpí povídání ve výuce, začala jsem být ostražitá, co když je to masový vrah převlečený za učitele a tak řekl v nějakém kódu, že si nemůžeme sdělit podezření? Jakmile nám ale zmizely hůlky, začala jsem panikařit, co když to není jen masový vrah, ale požírač jednorožců! Jsem si jistá, že některé hůlky jsou z jednorožcích žíní a dalších podobných věcí z jednorožce. Koukla jsem po Catty, abych zjistila, jestli je taky tak vyvedená z míry, jako já. Dívala jsem se na něj s přivřenýma očima. Chce mě zavraždit? Přisunula jsem si židli ke Catty. Bylo to tak pomalu, že ten posun židle po zemi nevydal nejmenší zvuk. Ostražitě jsem se koukla po třídě. Pan profesor začal mluvit a pak si strčil do pusy podivnou tyčinku, ze které neskutečně páchlo. Jsou v té malé tyčince žíně jednorožce? Ten jednorožpožírač! "vrah!" Zašeptala jsem Catty do ucha. |
| |||
Astronomická veža- posteľ (predošlý deň) + ráno - Runy - psionika Sin, Reece a ostat ný Zatvárim sa trochu neisto, ale pritom odhodlane. Nenapadá ma, ako inak to spraviť rýchlo a na istotku. Vysvetlím a čakám či to úplne zavrhne, viditeľne sa ale poteším, keď mi to viac mene schváli. Chytím jej obe ruky a zatlieskam nimi. Vedela som že tvoja čierna duša to bude vidieť pozitívne. Zasmejem sa a očividne to mal byť podľa tónu hlasu kompliment. Keď sa ospravedlníš, len hodím rukou, akože sa nič nestalo. "Prevlek" bol aj tak teraz väčší problém. Na chvíľu si predstavím Sin, ako v klobúku podľa najnovšej módy a koženných rukavičkách brakuje knižnicu. Porušiť pravidlá? Jedine so štýlom. Myslím že tá kapucňa by bola asi najlepší nápad. Zívnem tesne na konci vety a lenivo si dám pred ústa ruku až vtedy, keď už zatváram ústa. Kopa dobrého jedla v bruchu a tma naokolo začali účinkovať. Bodaj by aj nie keď sa už blíži večierka. Súhlasne vstanem a zo zvyku si oprášim zadok. Máš pravdu. Aspoň sa nám to uleží v hlave a možno zajtra budeme mať aj nejaké ďalšie nápady. Pozriem na zvyšné, dokatované kúsky torty s ĺútosťou, že ich nevládzem dojesť, ale nechám to tak. Škriatkovia to upracú. Zbehneme schody z astrnomky a na prízemí sa dostaneme na rázcestie, keď sa každá musí vydať inokade. Keď ma Sin objíme, stisnem ju. Dobrú noc. A tresni ráno do budíka aj za mňa, ja sa asi so zlepenými očami netrafím, tak nech mám dobrý pocit že to spravil niekto za mňa. Mávnem jej ešte a potom sa už len s klipkajúcimi očami, ale spokojným úsmevom že plánujem špatnosti poberiem k sebe do spoločenky, kde takmer v polo spánku polo eufórii preberiem od Reeca zásielku a na znak vďačnosti mu vycapím dokonca pusu na líco. nerobila som to bežne, ale akurát som mala jednu zo svojich najlepších nálad. Prejdem do kúpeľne, kde si hodím ešte rýchlu sprchu a potom ako mŕtva padnem do postele. posun na druhý deň- prítomnosť Bohužial, ako som zaspatá išla spať, tak sa zaspatá aj zobudím. Školský rok som teda ani jeden deň nezačala s návalom energie do dňa, ale u mňa človek nikdy nevie. Namiesto po budíku, ktorý mi zvonil na stolíku som tresla do sušienok ktoré som tam mala položené a spravila z nich drobky. Keď sa postavím pred zrkadlo, vidím, že moje vlasy tiež vyzerajú, akoby snívajú kdesi na obláčiku. Po ramená sivastobiele, a ako jemné páperká z vankúša mi odstávali na všetky strany. Pri každom pohybe sa mäkko hýbali. Kvôli rannej letargii som sa nevedela sústrediť dostatočne na to, aby som ich nejako skrotila, a tak som ich jednoducho strčila do gumičky. Trochu ma pri raňajkách zobudí, keď mi Achilles donesie denného proroka a začne sa ku mne lísať hlavou ako mačka. Jeden prvák, dosť odvážny jedinec, natiahne k sove ruku bez slova, asi sa chce tiež maznať, Achilles sa naježí a skoro mu odcvakne ruku z toho tenkého jedenásťročného zápästia. Pobavená výkrikom, ktorý nasledoval, dám výrovi zožrať polku opečenej slaniny čo mám na tanieri. Toto prebudenie však zmizne okamžite, ako si sadnem na hodinu rún. Toto bola úprimne, celkom zaujímavá hodina, to rozprávanie malo príbeh a bolo to ako rozprávka, ale rozprávky s kombináciou skorej rannej hodiny... ...skončila so snívajúca s otvorenými očami a brkom odkvapkávajúcim tesne nad pergamenom. Ani som si nevšimla, vedľa koho sedím. Zadanie úlohy ma akosi obišlo a cestou preč mi ešte aj zakývalo. Tak nejak s prúdom som sa dostala až do učebne na hodinu s novým profesorom, psioniku. Tam ma začne z pospánkového stavu konečne dostávať pár vecí. Najskôr príchod Sin, ktorá si sadne dozadu vedľa mňa a ja jej nastavím päsť, nech si so mnou ťukne. Celé presadzovanie vnímam skôr akoby cez nejaký opar a to, že máme vytiahnuť prútiky, zaregistrujem až keď Sinestra ten svoj položí na lavicu. Zopakujem to po nej, snáď dúfajúc, že ideme čarovať. V momente, keď mi prútik spredo mňa odletí kamsi do neznáma dopredu, začnem z okolia vnímať aj zvuky, najskôr len smutne pozerajúc na miesto, kde bol pred chvíľou môj obľúbený kus dreva. Zrak dvihnem až k profákovi, ktorého si hádam po prvý krát poriadne obzriem. Do môjho zívajceho mozgu najskôr doľahne len očný vnem. Nebyť tých kožených gatí spred tridsiatich rokov, bol by aj celkom k svetu. Začnem sledovať aj to, čo počúva, a vytiahnem tento predmet z koša, kam som ho zaradila po prečítaní si jeho názvu, keď začujem slová ako "telepatia, pyrokinézia a telekinézia" Dokonca sa trocha vystriem a otvorím oči viac ako na polovicu, pomaly prichádzajúc k zobudenému stavu, čomu svedčia aj tmavé pruhy vlasov, ktoré sa mi zjavia od korienkov. Pyrokinézia? Ako že by som mohla hocikoho zapáliť len tak? Frázu "Pohľad zabíja" by som asi previedla do veľmi reálnej skutočnosti. Obliznem si vyschnuté pery, ktoré stmavnú do tmavej rubínovej farby a zrazu mám pocit, akoby všetko okolo začalo mať jasné obrysy. Veľmi živo sa pomrvím. Práve ma dokázal zobudiť. Otočím sa na Sinestru. Predstav si ten chaos čo by sa dal spraviť na elixíroch keby ovládať oheň len tak lusknutím prstov. Zašepkám jej. Otázky spolužiakov nie sú pre mňa nejako zlomové, skôr sa pozerám, či niekto zareaguje keď sa pýta na ovládanie niektorej z tých vecí. Fajčenie mi tiež žily netrhá, len pri hlase v hlave zostanem trochu mimo, ale neprekáža mi to nejako veľmi. Aj tak som bola otvorená kniha, každý vedel čo si myslím, nebolo mi na to treba pozerať do lebky. Ako mám tušiť či mám na to nadanie? Chcem len niečo zapáliť. Alebo opak...proste niečo spraviť. Pri tom ohni ma niečo napadne, tak dvihnem ruku a bez obalu sa spýtam prvú vec čo mi došla na rozum. Ak sa dá niečo zapáliť, šlo by to aj so zmrazením? Nadhodím zvedavo, príliš nepremýšľajúc nad tým, či by to fakt šlo alebo či sa pýtam na hovadinu. V lete na tej pláži by bolo ohromné, keby mám stále studené Daikiri. Vyzerám byť celkom nadšená z výpočtu toho, čo sa tu budeme učiť, aj keď môj výraz trocha povädne, keď sa spomenie meditácia. Prinajhoršom to znamená, že si hodím ďalšieho šlofíka. |
doba vygenerování stránky: 0.83331990242004 sekund