| |||
Hagrid -> Skleník č. 4 -> okraj Zapovězeného lesa14.10. Angie a Amanda "Juchů!" povyskočím trochu a tlesknu si. "A ten Snape se skoro nepočítá! Protože je až za dlouho," poučím se smíchem Angelu. Amanda si bohužel ještě něco potřebuje zařídit. "Jé, to je škoda. Ale neva. Pak nás najdeš u Zapovězeného lesa, když od Hagridovy chatrče půjdeš pořád doprava. To nás už uvidíš," nasměruju ji předběžně. Taky by se do kouzelnického světa mohly dostat chytré telefony. Sdílení lokace mi skoro chybělo. Odevzdáme kbelíky. "Tak pojď," pobídnu Angie vesele, zatímco se vydávám skoro stejnou cestou zpět k lesu. Možná to beru trochu úhlopříčkou, abychom se k tomu mému vysněnému stromu dostaly rychleji. Ještě se ujistím, že v kapse u pláště mám tu lahvičku s afrodisiakem. "A tys už někdy jednorožce viděla?" zeptám se šeptem Angie, když už je strom nadosah. Jako bych se bála, že toho jednorožce vyplaším, i když očividně není nikde poblíž. Vytáhnu afrodisiakum, ale nejsem si úplně jistá...no, s dávkováním. "Kolik bych toho měla na ten strop nakapat, co myslíš?" otočím se k Angie se flakonkem mezi prsty. |
| |||
Před Třemi košťaty >> Hospoda >> Medový ráj Středa 14. října Christina, Patrick, Ruby, Domenico, Caylus, Deirdre Christině už se ani nenamáhám odpovědět, protože kde se vzal, tu se vzal Patrick. S jakýmsi prapodivným výrazem chvíli zírá na Christinin nedopalek, načež se evidentně vzpamatuje a začne mluvit. Jeho první slova, respektive slovo, patří mně. Oslovuje mě příjmením. "Andersone." oplatím mu chladný pozdrav, ze kterého je stejně jako z toho jeho slyšet naprostý nezájem. Patrickovo vychování a nacvičená zdvořilost by mu patrně nedovolila mě v takové situaci ignorovat, zvlášť, když tu stála Christina, ale ve skutečnosti bych byl celkem rád, kdyby to udělal. Nemám totiž chuť se s ním o čemkoliv bavit, nebo to dokonce předstírat. Jsem pořád jenom člověk a čeho je moc, toho je příliš. To platí i o přetvářce. "Přímo výtečně, příteli." opáčím na jeho otázku, ze které je naprosto jasné, že je úplně jedno, co odpovím. Ať už by to bylo cokoliv, zajímám ho asi tak, jako on zajímá mě. Neumím číst myšlenky, až tak dobrý nejsem, ale cítím napětí. Vzduch jakoby zhoustl a ne, opravdu to není těmi cigaretami, které jsme si s Christinou před chvílí dopřávali. Tohle je něco jiného. Tohle jde z něj. Svým příchodem jako mávnutím kouzelného proutku zničil veškerou pěknou atmosféru, která tu předtím, byť na krátký okamžik, byla. To je vážně otravné. Ne... On je vážně otravný. Pobal si svejch pět švestek, Kristýnu k tomu a vypadni už. "Nevěděl jsem, že kouříte." "Tak teď už to víš." odvětím, přemáhajíc se, abych mu zbytek dýmu nevydechl přímo do obličeje. Naštěstí se ovládnu, zakloním hlavu a obláček kouře vypustím mimo jeho dosah. "Netvař se, jako bych ti ukradl hračky, Patricku." promluvím k němu znenadání, když se výraz v jeho obličeji ani po chvíli nezmění. Ježiš, snad si nemyslí, že mu chci ukrást Christinu? Jí? Ze všech holek na škole zrovna jí? Hochu, tu bych ti dal klidně i zadarmo a ještě bych ti popřál hodně štěstí! "O lady se bát nemusíš, šla se jen nadýchat čerstvého vzduchu. Nemám v plánu ti lézt do zelí, neměj obavy." ujistím ho. "Já a Christina jsme si možná blízcí, ale spíš jako sourozenci. Beru jí skoro jako svou sestru." No to víš že jo, možná tak v jiný dimenzi. Na důkaz svých slov popojdu k Christině a opatrně jí vezmu kolem ramen. Cítím se přitom vážně divně. Ani ne tak kvůli tomu, že se nutím k fyzickému kontaktu zrovna s ní, jako spíš kvůli tomu, co jsem řekl předtím. Beru jí skoro jako svou sestru... Nesmysl. Vidět na jejím místě Mirvellu s tímhle šaškem, tak ho na místě zabiju. "Utíkej, než ti vystydne jídlo." promluvím k Christině jemně a lehkým tlakem jí popostrčím před sebe. Táhni už. "A buď milá, koukej, jak se snaží." dodám o něco tišeji, odhodím nedopalek a rozejdu se zpátky do hospody. Přímo tam, kde stále sedí dvě hrdlice. "Omlouvám se za zdržení, chtěl jsem vám nechat trochu soukromí." vysvětlím, tahajíc přitom z kapsy u kabátu peněženku. "Rád bych s vámi poseděl déle, ale prefektské povinnosti volají a vy určitě máte ještě spoustu témat, které můžete probrat i beze mě. Ruby," kývnu hlavou k Asiatce. "Jsem rád, že jsem tě poznal. Snad se nám ještě naskytne příležitost si popovídat. Budu se těšit." pousměji se, načež stočím pohled k Domenicovi. "My dva se uvidíme na koleji. Zatím se mějte." rozloučím se, na baru zaplatím za jídlo i pití a poté odejdu. Mé další kroky vedou do Medového ráje, před kterým spatřím zajímavou tabuli upozorňující na duhové hody. Na nic nečekám a vejdu dovnitř. Uvnitř je poměrně živo, dokonce tu vidím i pár lidí z ročníku, které pozdravím zdvořilým kývnutím. Postavím se do fronty u pokladny, když v tom mě zaujme zvláštně vypadající dvojice přede mnou. Protočím oči. Co to mají na hlavě? To utekli odněkaď z akvária nebo podmořskýho světa? Moment, vždyť je to Deirdre a Caylus! "Nový outfit na zimu?" zeptám se, nespouštějíc oči z té jejich příšernosti. Kolik jim je, pět? "Vidím, že je ti už mnohem líp." podotknu k Cayovi, který vrhá hladové pohledy na veškeré jídlo v dosahu. Tenhle sem rozhodně nepřišel okounět. A ani ona ne. Ti dva se sem přišli zprasit. Přesně tak, jak mají ve zvyku. "Nebylo by moudřejší si dát něco dietnějšího?" doporučím mu. "Před pár hodinami jsi zezvracel hraběnku. Tohle tvému žaludku ani trochu neprospěje, nemyslíš?" |
| |||
Přesun ke kabinetu Sagy středa 14. října, Saga Jakmile jsem vylezla z kabinetu profesorky Kearney, dost se mi ulevilo. Nejdřív mě napadlo, že půjdu na kolej. Že si prostě lehnu a všechny ty otravné pocity zaspím, pak půjdu na večeři a při famfrpálu přijdu na jiné myšlenky. Pak jsem si ale vzpomněla, že musím ještě za Sagou. Vůbec se mi tam nechtělo, takže jsem se loudala chodbami hradu a přemýšlela, jaký trest mi asi dá. Doufala jsem, že něco jako předtím Snape, to mě docela bavilo. Ale takové štěstí už asi podruhé mít nebudu. Během dne se mi už dostalo takového citového vypjetí, že jsem mi připadalo, jako by mě někdo zevnitř vydrhl drátěnkou. Vlastně mi bylo docela jedno, jaký mi dá Saga trest. Nemohlo to být horší, než to, co se mi už stalo. Nejradši bych byla, kdyby mi prostě všichni dali na chvíli pokoj. Bohužel, musela jsem zvednout ruku a zaklepat na dveře dalšího dospělého, který mě nikdy nepochopí. Tak trochu jsem doufala, že mi Saga neotevře, že tam není, ale bylo mi jasné, že bych se tomu rozhovoru stejně nemohla vyhnout. Akorát bych získala trochu času navíc, který by ale nic nezměnil. |
doba vygenerování stránky: 0.83281803131104 sekund