| |||
Chodba Letý mě představí. Ráda bych řekla, že to úplně není nutné, ale sotva si pamatuji tváře svých kolegů, natož studentů. Takže si je jen změřím s přívětivým úsměvem. Snažím se vypadat autoritativně, ale dost pochybuji, že se mi to povede. "Rosalie Primrose." opravím sestru. Snad je to dostatečný náznak toho, aby dívky nezapomínaly, že jsme obě profesorky. Nechci si hrát na netykavku, ale jinak to nejspíš nejde.. Vzhledem k tomu, že Rebecca nazvala sestru jménem. "Bella a Becca.." zopakuji a tázavě se na sestru podívám. To už jim stihla zkrátit jména? Co jsem propásla? Neměli by si vykat? Tak je to ve školní řádě, pokud si pamatuji... "Jistě." pokrčím rameny a následuji je, ať už jdou kamkoli. Snažím se potlačit úsměv při zmínce o našem nejoblíbenějším profesorovi. "Snapa přeco miluje každý.. je to takový přístupný, milý a vstřícný člověk." řeknu snad přehnaně teatrálně. Při zmínce o párty jen protočím oči. Proč mě to nepřekvapuje. Co mě ale překvapí, je označení Sestra. S pozdvihnutým jedním obočím si dívku změřím. Nicméně to nekomentuji. Zatím. Její záchvat smíchu mě ale přesvědčím o tom, že ta dívka si nejspíš žije ve vlastním světě. Místo toho, aby mě její bezprostřednost rozčilovala, ji spíš polituji a zasměju se. Minimálně z povinnosti. Musíme podporovat studenty, ať jsou jakkoli praštění. |
| |||
A jdeme dál holky Violet, Bella, Rosalie Když přišla paní profesorka Rosalie, celkem jsem zírala na to, jaký mají mezi sebou vztah s Violet. Není se čemu divit, jsou to sestry jedna báseň. Violet je přesný opak Rosalie. ,,U mě představování asi nebylo potřeba Violet.“ Mrknu na ní. A pak se vrátím k Belle. ,,Souhlasím s tvým názorem na Bradavice. Jsem ráda, že jsi ze stejné koleje. Pokud budeš mít stejné přednášky, můžeme se scházet a chodit společně.“ Usměju se. ,,Jinak Snape je známý asi všude. Máš se na co těšit! Já třeba lektvary miluju, ale Snapa moc ne.“ Zasměju se. ,,Ale nechci ti kazit iluze samozřejmě.“ Odvětím. Pak se otočím k Violet. ,,Jop. To zní jako skvělý plán. A nebude to vadit tady tvojí sestře?“ Podívám se s úsměvem na Rosalie. Violet po celou dobu neustále s úsměvem na tváři. ,,Určitě nás můžete doprovodit. Ukážeme to tu Belle pořádně.“ Zasměju se, protože už v podstatě všechno viděla. Každý roh Bradavic je zajímavý, ale v podstatě jsou všechny stejné. ,,Párty?! Hah.. Ráda bych na nějakou, ale o žádné jsem neslyšela.“ Podívám se smutně směrem k zemi, pak ale zvednu zase hlavu. ,,Můžeme si uspořádat svou vlastní. Třeba v chroptící chýši nebo kousek od ní s naší milovanou vrbou, která si nenechá nic líbit.“ A pokračuji ve smíchu. Věřím, že se mnou holky budou sdílet smích. Protože, i kdyby se nesmáli tomu vtipu, smáli by se mě. Vybouchla jsem smíchy na celou chodbu. Takový ten pocit, když se smějete sami sobě a té situaci, kterou si neustále připomínáte a smějete se dál. Až jsem zrudla. ,,Ahhh bože fakt to nejde zastavit.“ Utrousila jsem do větru a držela jsem si bolavé břicho. |
| |||
Sovinecsovy a Isaac Klid, který se na mě padal jako poztrácená a k zemi pomalu padající pírka sov, musel být narušen. Ten hlas jsem poznala ihned. Isaac Nebylo to poprvé, co jsme se tu potkali. A nikdy jsem tato setkání neměla v oblibě, stejně jako jeho chuť věštit mi budoucnost. Měla jsem být připravenější, přesto mě vždy dokázal překvapit. Vtrhl do sovince jako velká voda. Někteří z ptáků poplašeně vzlétli a začali si stěžovat. Odložila jsem flétnu a ohlédla se. Už tam stál, svou sovu na rameni. Jak jsem slyšela jeho nabídku, měla jsem hned vstát a utéct, ale Isaac byl rychlejší. Vždy dokázal být v tomto ohledu rychlejší. Nechápu to... V jednu chvíli stál kousek ode mě a v druhou už svíral mou dlaň ve své. Neubránila jsem se a vykulila jsem na moment oči. Začal cosi vykládat, ale příliš jsem ho nevnímala, dokud nedošel k tomu, že bych se neměla bránit kontaktu. To už jsem to nevydržela. Vytrhla jsem se mu a o krok ustoupila: „Neboj se, pozor si dávám,“ ucedila jsem mezi zuby, ale pak do mé tváře opět vstoupil nečitelný klid. Nemusíš mi říkat, že si mám dávat pozor. Nejlepší je mít zavřeno. Kde je zavřeno, nikdo nic neukradne. Chce to jen dobře hlídat. Isaac se nejspíš ale jen tak nenechá odradit mým přístupem. Při jeho nápadu jsem si slabě povzdechla. [/i]Budu muset vyklidit prostor.../ „To nebude nutné,“ odpověděla jsem nenuceně. „Stejně už jsem na odchodu.“ V tu chvíli jsem se obrátila a zamířila pryč ze sovince. A pokud mě důsledně nezastaví, nehodlám se ani jednou otočit. |
| |||
Večeře a sovinec Angela, zmínka Miettinena a řídi. Moje pocity z opětovného příjezdu do Bradavic byly podobné jako vždy. Na jednu stranu jsem se přijel učit něco nového a to mne velice těšilo, ale pravda je, že s rodiči mám velmi dobrý vztah a zase je opouštět, to se mi tak nějak příčí. Nehledě na to, že mne babička nedoučila tu techniku jasnovidectví skr promlouvání se zesnulými. V Bradavicích je vidno spoustu duchů, ale ne každý vám vše poví. A tenhle způsob by měl dle všeho pomoci. Je však třeba být připraven, že s nimi nebudete zrovna kamarádi. "Knihu sebou mám, takže se to kdyžtak otestuje a nějak to půjde.." Nicméně jsem byl celý den trochu nevrlý a vyjukaný, takže jsem moc nedával pozor. Kromě jasnovidectví, ale tam mi to šlo pěkně od ruky, takže nebyl nijaký zvláštní problém. Co se týče lektvarů, tak jsem hrál mrtvého brouka. Lektvary mi nevadí. Ale mám zvláštní talent vše udělat přesně naopak, než se má. Alespoň v rámci hodin lektvarů tomu tak je. Jakmile hodiny skončily, tak jsem chytil jakýsi druhý dech. Běžel jsem na kolej, tam jsem se přivítal se svojí koulí a ostatními potřebami k věštění. "Chyběli jste mi.." Řeknu spokojeně a pohladím i Byrona. Věnuji mu zamyšlený pohled. "Bylo by fajn zajít pro Lenorru. Teď už však musím rychle na večeři! Poté se vrátím už s ní, slibuju!" Mrknu na kocoura a pomalu napochoduju až do síně, kde se postupně všichni scházeli. Přišel jsem snad mezi pár posledníma a tak už nebylo tolik místa. Nacpal jsem se tedy někde na okraj a snažil se dávat pozor během toho, co ředitel říkal. "Chudáček Lenorra, určitě se jí stýská.." Smýšlel jsem velice empaticky a poslouchal jsem. Létání a famfrpál mne nezajímal. "Strčte si ten blbkošťák někam. Létání se přeceňuje." Pomyslel jsem si kysele. A rozhodně ne z důvodu toho, že doteď neumím létat na koštěti. Z nadcházejících mne již zaujalo pouze jasnovidectví. Přirozeně. Ale ani ne tak jeho obsazení, jako ta informace, že se s jasnovidectvím něco děje. A dále mne zaujal pan Miettinen. Ale za to už nemohly jeho kompetence, nýbrž jeho zevnějšek. "Měl bych zvážit nastoupení do kroužku mentální přípravy. Nejsem si však jist efektivitou mé účasti. Potřeboval bych mentální přípravu na účast v kroužku mentální přípravy, kterou vede příčina mé potřeby mentální přípravy na tento kroužek.." Po proslovu jsem zatleskal a rychlými hlty jsem se nacpal nějakým kuřetem a kaší se zeleninou. Následně jsem vyběhnul pryč z jídelny a zaplul na WC. Z kapsy jsem vytasil mezizubní kartáček a vydrhnul si své zubiska, jak nejrychleji to šlo. "Už jdu, Lenorro!" Se značnou dramatizací v hlase jsem vyrazil do sovince. Ačkoliv jsem spěchal, asi metr před vstupem jsem se zastavil a zaposlouchal se do zvuku nástroje. "Už zase ty?" Řekl jsem hlasitě a vstoupil jsem. Okamžitě jsem našel Lenorru a dal si ji na rameno. "Chvilku s tím pískáním ještě počkej, vyvěštím ti něco na nadcházející rok!" Zaculil jsem se a bez zeptání jsem popadnul její ruku a začal nad ní kroužit amuletem od bábi. Snažil jsem se pozorovat čáry na dlani a jejich linii osvětlit září z amuletu. Mělo by to celý proces jen ulehčit. Po chvíli jsem se zatvářil zmateně a spustil jsem. "Z nějakého důvodu jsem neměl jasný obraz, protože přeci jen se jedná o jednu z nejzákladnějších technik, ale dle všeho by se ti mělo dostát více kontaktu se světem okolo tebe, s ostatními lidmi. Stačí tomu trošku napomoct. Dávej si však pozor, aby jsi se nespálila." Zaculil jsem se a mrknul na divnou pískající holku. "Kdybych tady tak měl moji kouli, mohl bych ti poskytnout spolehlivější předpověď.." Pohladil jsem Lenorru po bříšku. "Faktem zůstává, že by se mi taky hodil kontakt se světem a osud mi to dával celé prázdniny jasně najevo.." Poznamenal jsem pro sebe v hlavě a vzdychnul jsem si hluboce. |
| |||
Toulky školou Rebecca, Izabell, Rosí Ťapkáme si to chodbami, já se culím jako sluníčko a ještě více, když Becca souhlasí s mou nabídkou tykání. "Neboj, když mi nebudete tykat před jinými profesory, nebo studenty, nevadí," mrknu na Beccu a tak i na Bellu. "Neboj Bell, brzo se tu zorientuješ, zjistíš, jak nejrychleji kam a vůbec. Mě samotné to trvalo zhruba dva měsíce," mrknu na ní. Pak najednou za námi zaslechnu nějaké loudavé a upjaté cupitání a tak se otočím. Jak jinak. A hele, ona sestřička. Zbrkle jí zamávám a zazubím se. "Asi jí znáte, ale tohle je moje upjatá sestřička Rosí," zazubím se na holky a ukážu na sestru. "Ségra, tohle je Bella a tady Becca. Hu... Bella, Becca... to je dobrý," zakřením se a zazubím se na sestru. Chvilku capkáme dál, zatímco mě se v hlavě přehraje otázka, se kterou sestřička přiběhla. "Euhhh... jop. Ale nejdříve se trochu projdeme s holkama. Nebo je aspoň doprovodíme k jejich koleji a pak tam půjdem, jo?" zakřením se na sestřičku a dál si to ťapkám. "Vy, holky... nějaký párty v nejbližší době?" zeptám se najednou a mrknu na všechny tři. |
| |||
CHODBA Rebecca,Violet a slečna RosKdyž se mi obě holky představili usmála jsem se na nich, konečně tu znám další lidi a hlavně oni budou moje záchrana, protože jinak bych asi aj prošvihla večerku. ”Těší mě, a jak se mi tady zatím líbí. Studentů jsem moc zatím nepoznala, jednoho hodného, trochu sice plachého, ale ochotného. Pak dva spolužáky z bývalé školy a pak tam v knihovně, nějakého, velmi milého kluka. Sice hezký, ale nos asi nahoru, škoda vypadal dobře. Jinak škola je jako budova a vše v ní uplně nepopsatelné, je to jakoby oživla celá historie.” Zasměju se a jdu pomalu s něma, ani nevím kam, ale potěšilo, už jen to, že Becca je ze stejné koleje, takže když se jí budu držet, jako klíště, dojdu tam aj včas. Ještě kukám kudy jdeme a nejrději bych si nakreslila si mapu, ale tak můžu jen doufat, že budu tady Beccu často otravovat a ptát se kudy tudy, jak se říká. Tak snad jí to nebude moc vadit. Moje orientace, někde kde to neznám je celkem síla, ale to se časem poddá. Pustím Blue na zem a ta jde za náma, pěkně poslušně, jako hodná fretuška. ”Už se těším hodně na chod hodin, myslím si že to bude velmi jiné než v Krásnohůlách, ale tak nevadí. Dost jsem zvědavá na vašeho profesora Snape byl známí i u nás.” Najednou zaslechnu další kroky, podívam se tím směrem a je to další profesorka, láká Violet, aby za někým šla a tak zatím čekáme co bude dál. (holky promiňte že je to tak krátké, ale nechci zdržovat) :) |
| |||
Večeře, představení nových profesorů --> přes nebelvírskou kolej --> do sovincevšichni přítomní ve Velké síni a pak doufám nikdo, jen sovy Tak jako každý rok... Za těch pět let se nic nezměnilo. Prázdniny, tedy letní noční můra by se spíš hodilo říci, byly za mnou. Po celou tu dobu jsem se musela zdržovat v rodinném sídle matčiny rodiny Nixé. Dědeček nešetřil hrubými výrazy na adresu mého otce a mě neustále přezkušoval ze všeho, co jsme se stihli v Bradavicích naučit. Za pochybení následovaly různé tresty – noční studium, drhnutí celého domu, přepisování stohů různých odborných kouzelnických spisů. Nechápu, že v kouzelnickém světe se nešetří týrání mladistvých... Ano, mohla jsem možná podniknout jakýsi odpor, ale neviděla jsem v tom žádný smysl. Neměla jsem kam jít, neměla jsem žádné prostředky a můj sen byl trochu jiný, než se schovávat jako čarodějka na útěku před zákony Ministerstva. Mohla jsem ale něco jiného. Mohla jsem se snažit přivodit svému dědečkovi infarkt. Trochu jsem se pousmála nad vzpomínkou jeho nabíhající žíly, když nemohl pochopit, že na jeho výhrůžky a urážky nereaguji. Jestli jsem normálně mlčenlivá, přísahám, že za letní prázdniny jsem řekla asi pět souvislých vět. Můj vlastní hlas mi už zněl cize. Dnes ale po mě také nikdo nechtěl sáhodlouhé projevy a já za to byla vděčná. Už dost sil mě stálo, že musím sedět mezi tolika lidmi. Promnula jsem si unaveně čelo. Z tolika hlasů, křiku a jásotu mě začínala bolet hlava. Byl tu ovšem někdo, kdo tomu dokázal učinit přítrž. Ředitel Albus Brumbál. Úlevně jsem vydechla. Jeho hlas byl po té změti ukvičených studentů, kteří byli po dlouhém volnu plní energie, úlevným balzámem na duši. Otočila jsem svou tvář ke stolu pro učitele a sledovala učitelský sbor, který se ředitel rozhodl představit. Snape? Bezva... Jakoby vadilo, že jsem v některém předmětu byla dobrá... Další změny jsem poslouchala bez zájmu, dokud nepřišlo na nové učitele. Každého jmenovaného jsem si pečlivě prohlédla, i když jsem věděla, že nic nezjistím. Tak nějak jsem si ale chtěla jejich obličeje vrýt do paměti. Proslov byl u konce a před námi se objevilo jídlo. Nejbližším spolusedícím jsem popřála dobrou chuť, vychování ještě mám... a rozhodla jsem si naložit trochu masa a horu zeleniny. Hlad jsem měla a francouzská kuchyně není zrovna nic pro mě, obzvlášť v podání babičky. S pár spolužáky jsem prohodila několik zdvořilých vět, vždy šlo ale o jejich iniciativu. Ta jednoduchá otázka „Jak ses měla o prázdninách?“ byla pro mě trochu pekelná. Přesto jsem si zachovala tvář, ani lehký úšklebek se na ni neobjevil. „Fajn. U prarodičů ve Francii.“ Občas přišlo pousmání, občas závistivé vzdychnutí, nejspíš mě viděli celý den na pláži, to by bylo super s mou pletí..., nebo v Paříži po kavárnách. Jo, o tom jsem si mohla nechat zdát. Dojedla jsem, rozloučila se s ostatními a rychle jsem zamířila do nebelvírské ložnice, kde se potloukalo jen velmi málo studentů. Přeci jen, čas večeře teprve před chvíli začal. Mé kroky ale mířily ke kufru, odkud jsem vytáhla flétnu. Hudba nebyla v domě rodiny Nixé příliš trpěna... Nyní jsem se pousmála, nikým neviděna. Znovu jsem se vydala na cestu. Tentokrát jsem zamířila do sovince. Eliz už bude zajisté na svém místě. Nikdy necestovala se mnou v kleci, na to byla příliš nespoutaná. Věděla jsem, že sovinec bude klidné místo, kde mě zaručeně nikdo nebude rušit. Možná se tóny flétny roznesou dolů na nádvoří, ale těžko náhodní kolemjdoucí odhadnou, odkud se linou. Sovy ale na mě nebudou mluvit, nebudou se ptát, co jsem dělala o prázdninách a budou jen poslouchat, pleskat křídly, dřímat a nebo tiše houkat. Už jsou na mě zvyklé. Rozhodně zde nehraji poprvé... |
doba vygenerování stránky: 0.80317902565002 sekund