| |||
Procházka, zatím jen u knihovny Rebecca, Izabell "Chodila a věř mi, byla jsem pořádný éro," zasměji se, když naváže na můj nezvyk na vykání mé osobě. Pousměji se, když mi řekne, že má Bradavice ráda. Cítím to stejně jako ona, by možná ne tak silně. Ovšem je pravda, že já jsem všude doma, když je tam i má sestra. "Ou... promiň. To víš, vždycky musí být někdo první, no ne?" zasměju se a mrknu na mě, když mne opraví nad oslovováním. Zastavíme na krátko před knihovnou a já si koutkem všimnu, že ta dívka, jež šla před tím proti nám, zabrána v knize, se nyní otočila, knihu schovala a jde naším směrem. Usměju se jejím směrem a pak se podívám zpět na Becu. "Jen se ptej," uculím se a pak se zamyslím, jakže se ty předměty jmenovali, "učím Studium mudlů a Čarodějný zeměpis." Dívka k nám mezitím dojde a k mému údivu se rozpovídá. Všimnu si, že obě mají uniformu stejné barvy, havraspárské a znova se na dívku s úsměvem uculím. "Havraspárská kolej je, pokud se nemýlím... v západní věži. Ty otázky, co to klepadlo říká jsou otřesné," culím se na nově příchozí dívku. Vychrlila jsem to na ní ještě dříve, než si stihla uvědomit, že nejsem studentka. Když si to uvědomí a já spatřím omluvný výraz v jejím obličeji, musím se zasmát. "Nic se neděje, holka. I já mám problémy uvědomovat si, že už nejsem studentka, ale profesorka," položím jí ruku na rameno, což není tak obtížné, vzhledem k tomu, že je zhruba stejně velká jako sestra. Ale pořád větší jak já. Meh... tohle mě trochu drbe, být menší, než všichni ostatní. "Zrovna jsme byly na procházce... nebo tedy aspoň já, nevím jak Beca tady... nechceš se připojit? Určitě půjdeme směrem k vaší koleji," mrknu na ní. Pak se zarazím, jen na chvilku, než se zase rozesměju. Jo, to občas dělávám. "Ještě nás nikdo nepředstavil. Já jsem Violet, tohle Rebecca, tvá spolužačka z koleje," mrknu na ní a představím jak sebe, tak i Becu. Pak se na chvilku zamyslím, rozhlédnu se kolem a trochu spiklenecky se ušklíbnu. "Víte co, holky? Byla bych mnohem radši, kdybyste mi tykaly, co vy na to? Když mi někdo vyká, cejtím se jak stará panna," zasměju se. "Věřím, že stará kočka to bere, moje skoro seschlá sestřička asi taky, ale já? Vždyť nejsem zas tak stará, no ne?" |
| |||
CHODBA U KNIHOVNY? Rebecca,VioletNějak jsem nemohla najít směr a nakonec jsem se tedy rozhodla, že bych se mohla vrátit stejnou cestou a zeptat se těch dvou co stáli u knihovny na směr, není to ostuda, že člověk neví kam, ale to je celkem jedno. Během chvíle jsem opět tam, naštěstí se ani nehnuli a já je došla, knihu jsem hodila do tašky a šlo to i cítit, že mi tam jedna přibila. Usmívala jsem se, jako sluníčko. color=royalblue]Rebecca,[/font] a Violet mě už mohli zahlédnout, jak jsem vylezla z poza rohu. ”Ahojky, omlouvám se, že vás vyrušuji, ale jsem tady nová a nějak nevím, kde je moje kolej. Vlastně nějak nevím, nic kde je. Jediné co sem našla byla knihovna, zbytek když mi to tu jeden klučina Reece ukazoval, asi sem malo dávala pozot a teď nevím kudy tudy.” Rozpovídala jsem se více, než jsem sama chtěla, ale co nadělám, občas se zapomínam. Když jsem si je obě pořádně prohlédla, zjistila jsem, že jedna z nich je profesorka. ” Prominte slečno profesorko, nějak jsem vás hned nepoznala.” Omluvně na ní kouknu a hladím Blue(fretku) po srsti. |
| |||
Večeře, společenka Nikdo konkrétní Znáte to, když máte rozdělanou práci a někdo vám ji překazí v průběhu? Je to jedna z nejhorších věcí běžného života co znám. Má práce na domácích úkolech je sice už ve chvíli kdy začnou hodiny odbíjet čas večeře hotová, ale narazila jsem na další velmi zajímavé téma. Už ani nevím, jak jsem se od lektvarů dostala k hůlkám, ale mám zajímavé výpisky a to co jsem chtěla jsem ještě nedočetla. Pro jednou ignoruju své hladové břicho a rychle si dočtu pár stránek knihy, občas udělám nějaké poznámky na pergamen. Když se konečně zvednu a uklidím po sobě, zjistím, že od začátku večeře uplynula skoro hodina. Když sebou hodím ještě se stihnu najíst. Vyběhnu z knihovny po ještě víceméně prázdných chodbách, ale ze síně už se trousí studenti, takže se lehce vmísím do davu a protože nikde nevidím známé tváře, sednu si na kraj našeho stolu. Naházím do sebe pár soust než se rozhlédnu kolem sebe, mimojiné i k učitelskému stolu, kde si všimnu několika nových tváří. Brumbál je určitě představil, budu si od někoho muset zjistit co vlastně učí. Po jídle se zvednu a pomalým tempem zamířím do společenky. Ve svém pokoji si vezmu knížku a přemýšlím že se vrátím mezi lidi, ale nakonec se rozhodnu zůstat kde jsem a číst si. |
| |||
Večeře - procházka Liv Ještě se naposledy podezřívavě otočím směrem, kudy právě odešel Kenji s Coraline. Co má ten japonec za lubem?! Nepochybně to bylo něco, v čem jsem byl zahrnut i já samotný. Nevidím totiž jinak jediný důvod, aby mě z nějakých plánů vynechával. To mu nebylo podobné. Jakmile Liv odpoví, okamžitě se otočím zpátky ke stolu, dohltnu poslední kapku v poháru a přikývnu. ,,Jdem!" Plácnu rukama do stolu a následně se zvednu. Počkám, až se zvedne i ona a bok po boku vyjdeme z hlavní síně. ,,Tak," zářivě se na ni usměju. ,,Kam by se madam Olivia ráda vydala?" Rozhodím rukama do stran, čímž ji dávám na výběr nějakou z chodeb. Sám se rozhlédnu kolem sebe - ,,Co jít ven?" Navrhnu. Čerstvý vzduch po vydýchaném kyslíku v jídelně nikomu neuškodí a navíc se mi moc nechtělo courat se po hradu. Teď zrovna byla hodina, kdy všichni dojídají a vydávají se na svoj obchůzky. ,,Neboj, do Zapovězeného lesa nepůjdeme. Leda, že by se ti chtělo." S rošťáckým úsměvem do ni jemně dloubnu. Nebo bude chtít sledovat Kenjiho s Cor. Špionážní mise v bradavickém podání. |
| |||
Procházka Violet Divila jsem se, že na mě Violet takhle zapůsobila. Smála se. Ne! Přímo zářila, když viděla, jak si ji s úsměvem prohlížím. ,,Musí to být pro Vás určitě těžké, jestli jste sem před tím chodila a hlavně, když jste ještě mladá. Kdybych byla ve vaší kůži, taky bych brala volbu tykání.“ Odpověděla jsem jí šeptem a culila se. Asi to fakt není tak snadné. Neřeknu, kdyby byla starší. To už by se to i hodilo. Pousměji se před ní a zamyšleně začnu civět do oken. Zajímalo by mě, jestli jsou ty její vlasy přírodní nebo si je barví. Protože ta barva je praštěně pěkná. ,,To zvládnete, nebojte!“ Utěšila jsem jí. ,,Jinak Bradavice mám strašně ráda! Jsou můj domov.“ Nahodím snahu o úsměv, ale spíš se mi jen zakřiví ústa a podívám se smutně dolů. ,,Jo a jinak Bec, když už zkráceně. Ale jste kreativní! Reb mi ještě nikdo nikdy neřekl!“ Začala jsem se nahlas smát. Je to zvláštní učitelka. Škoda, že jí nemám na nějaké předměty a nebo ano?! ,,Promiňte, že se ptám.“ Odmlčela jsem se na chvilku. ,,Ale co vlastně učíte?! Ještě jsem si to nijak nezjišťovala..“ Snad jí to neurazí, ale vypadá, že ne. |
doba vygenerování stránky: 0.89403295516968 sekund