| |||
Jídelna Bratr odešel. Sledoval jsem jeho záda dokud nezmizel venku ze síně a stěží odolával pokušení jít za ním. Brácha už je velký, musím ho nechat dělat věci samotného. S povzdechem jsem si z krku sundal svůj náhrdelník a začal ho hypnotizovat, mezitím co jím. Nic se ale neděje. Ani deset minut, ani dvacet. Už jsem nacpaný k prasknutí a nic se neděje. S povzdechem jsem se rozhlédl. Potřebuji někoho, kdo by mě dovedl na pokoj, protože sám netuším, kde to je. |
| |||
Před ošetřovnou Kenji Velice lituji svého nerozvážného rozhodnutí se s Kenjim někam vydat. Kenji zastaví před ošetřovnou. Vím že se k něčemu chystá. V očích se mu zlomyslně poskakují jiskřičky. Cor, chystej se na útěk! Než ale začnu řvát "Pomóóóóc!" A dám se na útěk, tak přijde Kenjiho vražedná taktika ze mě něco dostat. Že já jsem mu minulý rok říkala, že jsem lechtivá. "Jsi ztělesněním špatných želvích mláďátek! Nezabíjej mě!" "Já...já..." Snažím se něco přes hysterický záchvat smíchu dostat nějaká slova. "Řeknu ti to, ale musíš mě přestat lechtat!" Z hluboka jsem se nadechla, jakmile mě přestal Kenji lechtat. Zlomyslně jsem se zašklebila. Musím se pomstít. "Muhahahaha!" Snažila jsem se napodobit zlomyslný smích (docela mizerně). Nevěděla jsem, zda je Kenji lechtivý, tak jsem ho místo toho začala dloubat ukazováčkem do tváře. "Potřebuju tu kůži někomu dát...na experimentování" poslední slovo jsem vyslovila s takovou hořkostí, že to překvapilo i mě samotnou. "Pomůžeš mi se získáním?" Zvedna jsem ze země ten nechutný nevinně vypadající koláček, který se na mě v jídelně tak usmíval. Snad tam bude ošetřovatelka. |
| |||
Pryč z jídelnyLiv + Daniel a poté hlavně Cor Než s Cor odejdu z místnosti pryč, podívám se na Daniela, kterého zaujal můj čaj, o kterém jsem tak básnil. „Je úplně na všechno, musíš si ho dát, fakt.“ Přesvědčuju ho. Reece už tu není, takže to díkybohu neslyší. „Tak pojďme, drahá.“ Zažertuju a nechám se Cor odtáhnout. Docela by mě zajímalo, co mi chce říct, ale nedivil bych se, kdyby se mnou chtěla rozebrat ty dvě hrdlice u stolu. „Hřímalova kůže? K čemu jí potřebuješ?“ Překvapeně na ní pohlédnu, když mě odvede na chodbu. „Jak bych si toho mohl nevšimnout.“ Zakřením se a prstem do ní lehce šťouchnu, abych jí trochu pozlobil. Bavilo mě se s kamarády škádlit. Co na tom, že je to dětinské. Hlavní je, že je sranda. A když není? Uděláme! „Myslím, že jí po večeři někam pozve.“ Podrbu se na hlavě. Snad Daniel bral můj vzkaz vážně. „Líbí se mu, to vím jistě. Znám Dana už ňákej ten pátek.“ Ujistím Cor a vydám se s ní na ošetřovnu, přesně jak chtěla. Stále mi ale není jasné, k čemu potřebuje hřímalovu kůži. Chce udělat nějaký lektvar? Nestačilo jí to o hodině se Snapem? „A teď mi řekni, o co jde.“ Zastavím jí a začnu jí lechtat. Myslím, že si na tohle za ty roky u mě už zvykla. „Chystáš snad pro někoho nápoj lásky? Nebo něco škodolibého? Chci být součástí ďábelského plánu!“ V očích mi pobaveně zajiskří. Byl jsem pro každou špatnost, což pro studenty z Nebelvíru nebylo nic neobvyklého. |
doba vygenerování stránky: 0.85798406600952 sekund