| |||
Procházka Rebecca Culila jsem se jako sluníčko, když pozdravila a prohlížela si mě. Viděla jsem ten její úžas, možná překvapení. Kdo ví, z čeho a nějak mě to ani netrápilo. Byla jsem na to zvyklá. Buď to byly užaslé pohledy, nebo pohoršené pohledy. Byla jsem zvyklá na oboje. A kupodivu mě to těšilo. Mám ráda pozornost, snad i proto jsem takový třeštidlo. Trochu mě zarazilo, jak mne oslovila, když se představovala. Pak jsem se musela rozesmát. "Tak na tohle si nikdy nezvyknu," směju se a podívám se na Reb. Není to pro mě moc velká změna, koukat nahoru. Většinu svého života jsem koukala nahoru. "Jen mezi námi Reb - můžu ti říkat Reb, že jo - kdyby to bylo na mě, radši bych byla, kdyby mi všichni tykali," zakřením se na ní šibalsky a rozhlédnu se, jestli není kolem nějaký jiný profesor. Není. "No, to se teprve dozvím," zasměju se, "bude to výzva, to ti povím." A velká, abych byla upřímná. Nikdy jsem moc dlouho nevydržela na jednom místě a teď... teď tu budu bůh ví, jak dlouho. Ale co bych pro to, abych byla se sestřičkou, neudělala, no ne? "Líbí se ti tu, Reb?" zeptám se jí znenadání, zatímco spolu jdeme chodbou. |
doba vygenerování stránky: 2.1021339893341 sekund