| |||
Procházka po Bradavicích Rebecca Toulky po škole jsem měla ráda. Vždycky se při tom dobře vymýšlelo, co provedu. Teda, většinou to přišlo samo od sebe, nebo jsem se k něčemu nachomýtla, ale i tak. Měla jsem ty procházky ráda. Díky tomu jsem tehdy znala školu lépe, než kdokoliv jiný. A teď? Teď... teď si to musím obnovit. Přeci se mi nesmí stát, abych někde zabloudila ne? Mě, která vždy našla místnost, kterou hledala. Dostala jsem se až do chodby směřující ke knihovně, když jsem tam spatřila nějakou dívku. Podle toho, jak šla pomalu, podle stylu jejího kroku, mi došlo, že se taky prochází. Nebyla to ta sebevědomá, cílená chůze. Tohle byla rozvláčná, pomalá chůze, jež vyznačovala, že neví kam jít, ale do pokoje se jí nechce. Znala jsem tu chůzi. Sama jsem tak šla. Nepřidávala jsem do kroku, ani na ní nevolala. Prostě se nějak stalo, že jsem jí došla. "Aaahoj," pozdravila jsem ji protáhle a vykouzlila široký úsměv. Byl to vtipný pohled. Ona, vcelku vysoká a ve školní uniformě, vypadající spíše jako učitelka, než studentka a já, malý prcek v nezvyklých šatech a s nezvyklou barvou vlasů, vypadající spíše jako studentka, než učitelka. |
| |||
Večeře Někdo někde. Když jsme se s Kaylou bavili o knihách, zjistila, kolik je hodin. Sakra! Tak jo, sice jsem si říkala, že večeři vynechám, ale už je mi líp, tak snad to bude v pohodě, když nesním zase něco špatného. ,,Neboj, jsme tam hned!“ Mrkla jsem na ní a začala se rychle zvedat z postele. Vyběhli jsme spolu na schody. I když jdu spíš za ní. Nechci riskovat její pád rovnou na záda. Chudinka moc jí ta chůze nejde.. No budu doufat, že se jí ten kotník brzy uzdraví. Když jsme dorazili do jídelny, neměla jsem o ni už takoví strach, protože si sedla hned na první židli, kterou měla před sebou. ,,Tak jo.." Řeknu si a zasednu vedle ní. ,,Uhh konečně jídlo!" S úžasem si začnu nabírat stehýnka v těstíčku. Když sním asi čtvrté, dojde mi, že bych se neměla cpát, nebo zase skončím na ošetřovně. Ještě mi chybí nějaká super přezdívka.. Umm co třeba přežíravka Rebecca?! Ne to ne.. Snad mě tak ani nikdo nenazve. Když domluvil Brumbál, rozhodla jsem se opustit jídelnu. Fakt to nechci přehánět. Vyrazila jsem na chodbu. Co teď? Na pokoj se mi ještě moc nechce. Rozhodla jsem se procházet po škole. Asi se zastavím cestou i do knihovny, abych si půjčila nějakou knihu, sedla si na někde na klidné místo a mohla si číst. |
doba vygenerování stránky: 0.69030404090881 sekund