| |||
Kolej >> Prasinky >> Hračkářství >> Medový ráj Středa 14. října Deirdre „Medový ráj? Jako teď hned?“ zpozorním, když Dee navrhne výlet do Prasinek. Na to, že jsem před víc jak hodinou zvracel je to poněkud odvážný plán, ale malou svačinkou určitě nic nezkazím. Žaludek si to už nějak přebere, ostatně jako vždy a já alespoň doplním ztracené kalorie. Co kdybych náhodou zhubl deko, že. „V hračkářství?“ povytáhnu obočí nad Princezniným požadavkem. Moc dobře vím, jak jí leželo v žaludku to, jak jsem kdysi Jordyn koupil velkého plyšového medvěda. Doteď jsem nechápal, co jí na tom tak žere a proč mi kvůli tomu udělala tak hysterickou scénu, ale od čeho má proboha Alastora? Ať si řekne jemu, když tak moc touží po dárcích. Chodí přece s ním, ne se mnou. Zlatokopka jedna. „Nemůžeme už změnit téma? Prosím.“ zaúpím při jejích úvahách nad Wolframem a jeho pletky s čokoši. „Wolfram měl někdy styl? To jako fakt? Tím myslíš to jeho trapný zapisování do deníku? To dělaj holky možná tak v patnácti. A nebo můj děda, když měl Alzheimera a musel si psát, co všechno už udělal. Ale časem pak zapomněl i na to.“ ušklíbnu se. Wolfram byl příjemnej asi jako osina v prdeli. A ten jeho zápisník... Beztak byl šifrovaný jen proto, aby nikdo neviděl, jak si po večerech píše něco ve stylu: „Můj milý deníčku, dneska jsem dostal za výbornou z testu a získal naší koleji jeden bod, protože jsem se přihlásil. Xoxo, tvůj Wolfram.“ „Jojo, děda byl fajn. Dokud si mě teda ještě pamatoval. Občas za ním jezdíme do kouzelnickýho důchoďáku.“ zakončím své vyprávění. Aneb jak snadno se dá dostat od Wolframa k rodinným příslušníkům. Naštěstí ani u jednoho z nich déle nezůstaneme, jelikož se rozhovor pomalu ubírá ke sklípkanům. Mé oblíbené téma. „Napadla mě ještě Jája, ale myslím, že Kája zní fajn. Jakmile budou mladý na světě, tak ti řeknu. Budeš si moct vybrat.“ rozvášním se, celý nadšený zjištěním, že mé zájmy nejsou Princezně lhostejné. Jsem za to vážně rád, protože málokteré děvče se mnou bylo ochotné rozebírat pavouky. Kromě Dee to dokázala snad jen Acai, která mi kdysi pomohla vybrat první Máju. Jo, to byl zatraceně fajn den. Rád na něj vzpomínám. Kde je ta holka, když jí jeden potřebuje? „Asi jí tu psycholožku doporučím, ale poslední dobou je tam dost narváno. Chodí tam i ta praštěná jednorožčí holka, ale ta mi připadala na hlavu už před tou nehodou.“ pokrčím rameny. Nebylo žádným tajemstvím, že smrt spolužačky mě nijak nepoznamenala a troufám si tvrdit, že nikoho dalšího z naší koleje též ne. Nikdy jsem se s ní nebavil a jediný co jsem o ní věděl bylo to, že byla hodně dobrá ve famfrpále. Na koštěti se s nikým a ničím nemazlila. Možná dobře, že umřela, taky jsme kvůli ní nemuseli vyhrát zápas... „Jak to máš vlastně s Marií?“ zeptám se při zmínce o víře. „Dlouho sem tě s ní neviděl. Myslel jsem, že jste nejlepší kamarádky.“ I když myslet zpravidla znamená hovno vědět. Holčičí vztahy byly složité a jejich přátelství bylo kolikrát křehčí než porcelán. Stačilo málo a z nejlepších přítelkyň se rázem staly rivalky na život a na smrt. „Jo a to sem se chtěl zeptat... ty se kamarádíš s Christinou? Připadá mi, že proti mně něco má. Nemůžeš jí něco říct? Celkem mi to vadí.“ Ne, fakt mi není příjemný, že po mně hází během oběda sklenky s pitím a ustavičně na mě kouká, jakoby mě chtěla zabít. A to jsem jí chtěl prosím pěkně jen zachránit před chozením o žebrotě! „A jen abys věděla, nepoblil sem jí schválně. Prostě se tam přimotala. Nic z toho by se nestalo, nebejt toho zpropadenýho čokoše. Vlastně za to může on.“ hájím se, i když mám pocit, že zrovna Dee tohle vysvětlovat nemusím. Christina sice byla jednou z jejích ladynek, ale určitě chápala, že tohle se moc ovlivnit nedalo. Uběhne sotva chvíle a já jen nechápavě civím na to, jak Dee zakládá ruce na prsa a do toho se mračí jako čert. Tak ona se uráží? Uražený tu mám být přeci já! „Já, že za to můžu?!“ vyjedu po ní. Co mám do háje společnýho s její kleptomanií? Jenže ona pokračuje. „Nevím, proč tak hezky voníš... a vůbec...“ Překvapeně zamrkám. Naštvání v tu ránu vystřídá pobavený úsměv. „No, Princezno... nebudeš tomu věřit, ale říká se tomu sprcha, mýdlo a sprchový gel. To nejspíš bude ten důvod.“ odpovím na její otázku, krotíc přitom cukající se koutky. Ta holka taky neví, co říká. Nejdřív mi tvrdí, že smrdím zvratkama, teď zas ne... kdo se má v těch ženskejch vyznat? Na tohle bych potřeboval příručku, ale pochybuji, že by něco takového ve školní knihovně měli. A i kdyby ano, tak tam stejnak nechodím. Na můj vkus je tam moc šprtů. A pak se stane něco nevídaného. Princezna odejde a vrací se s komínkem oblečení. MÉHO oblečení! Nevěřícně sleduji, jak kousek po kousku úhledně skládá a rovná do skříně. „Nejsi nemocná, Dee?“ zeptám se a s obavami jí přiložím ruku na čelo. Teplotu ale nemá. „Uhm, děkuju... netušil jsem, že mi to vrátíš.“ zamumlám. Dál se k tomu raději nevyjadřuji, protože co kdyby si to náhodou rozmyslela a zase to všechno odnesla. U ní člověk nikdy neví. „Ježiš to je nechutný! Tvoje rodina je úplně na hlavu!“ vyjedu znovu, když mi začne popisovat, co jako malá našla v dědově skříni. Ne, fakt si nechci představovat ten komín vytahanejch babkovskejch spoďár, o kterých tu právě mluví. Ani se mi nechce věřit, že zrovna Dee je něčeho takového vůbec schopná. Před ostatními působí jako nevinné uhlazené děvče z dobré rodiny, kdežto ve skutečnosti je takový prase! A vesele v tom i pokračuje. Po prarodičích přijde řeč na otce a bratra. Ona má bráchu? Když se nakonec rozesměje, dojde mi, že si ze mě jen střílí. „Ty seš taková debilka.“ rozesměju se společně s ní. „Měl jsem za to, že děti hledaj ve skříních jenom dárky. Já je teda jako malej kluk hledal, jenže mi to bylo k prdu. Máma je zabezpečila kouzlem a já se nikam nedostal.“ Tenkrát jsem samozřejmě neměl hůlku a žádná kouzla neuměl, takže mi nezbylo nic jiného než s pláčem od skříně odejít a čekat na příchod Santa Clause. „Jo, jdem. Jen na sebe něco hodím a můžeme vyrazit.“ přikývnu a nechám Princeznu odběhnout, aby se mohla připravit. Sám na sebe v rychlosti navleču kalhoty a černou košili. Nevím, jak moc velká je venku zima, ale pro jistotu si beru kabát, do kterého strkám peněženku společně s hůlkou. Bez ní ani ránu. „To je od něj moc milé, vyřiď mu prosím, že ho také pozdravuji. Ten banket bude určitě super.“ rozpovídám se při cestě do Prasinek. Dee je již tradičně zavěšená do mě a já nenamítám. Jako správný gentleman musím mít nad takovými věcmi kontrolu, protože co kdyby slečna náhodou zavrávorala a upadla? To se nesmí stát. „Koukám, že máš tátu omotanýho kolem prstu. Totálně.“ šklebím se pobaveně. Deirdre možná vypadala nevinně, ale evidentně to byla ona, kdo v rodině tahal za nitky. „Sedzikowskou? Vždyť je to mudla. Pozvi radši lady Reginu.“ navrhnu. Zrovna hraběnku bych opravdu rád viděl i mimo školu a ani trochu by mi nevadilo s ní nezávazně prohodit víc, než několik zdvořilostních frází. Není pochyb o tom, že z týhle holky bude jednou výborná obchodnice, která to někam dotáhne. A pak už stojíme před branou do Prasinek. Dee na nic nečeká a táhne mě do nejbližšího hračkářství, kde se málem rozplyne štěstím. Děcko, fakt. Tohle, že má být moje budoucí žena? „Projdi si to tady, já se tu nejdřív po něčem podívám, ok?“ Automaticky se rozejdu uličkami pryč, dokud nenajdu to, co hledám. Zastavím až u regálu s kouzelným slizem, kde si naberu rovnou dvě balení. Potřebuji doplnit munici, protože už nemám o hodinách co házet po čokoších. A po Alastorovi. „Dobrý, mám co sem chtěl.“ vrátím se k Dee. „Co sis vybrala?“ V náruči drží velkého plyšového žraloka. Oči jí září jako malému děcku o Vánocích. „No tak si ho vezmi.“ řeknu nakonec, když se zdá, že to kýčovité zvíře už nedá z ruky. Netřeba říkat, že kromě dvou žraločích čepic platím celý nákup já. Strašný, ta holka mě jednou přivede na mizinu. ♫ Jsi moje zlato, moje zlatokopka... Moje zlatá kobka... ♫ Vyjdeme z obchodu ven, to už mi ale Dee naráží na hlavu tu otřesnou čepici. „Dej to dolů, je to trapný.“ zašklebím se, jenže ona na mě dělá ty svý oči, kterým těžko odolávám. Chci se dohadovat a taky se o to pokusím, jenže nakonec přeci jen vítězí nacistická Princezna. „Fajn, nechám si to, ale budeš se mnou večer spát!“ Určím si cenu, čapnu Dee za ruku a i s tou blbostí na hlavě se rozejdu do Medového ráje. Když už máme být za trapáky, tak ať to i za něco stojí. |
doba vygenerování stránky: 0.94189810752869 sekund