| |||
Večeře Violet Trochu pozvednu obočí a skloním hlavu tak, abych na ni viděl mimo brýle na nose. ,,Ach jistě.." Jednou rukou si naliji do číše bílé víno. ,,Váš kabinet je zároveň vaším pokojem. Najdete ho v druhém patře, vpravo od schodiště. Třetí dveře od mohutné sochy doleva. Místnost je rozdělena nejdříve na kabinet a v samotném rohu jsou pak dveře do vašeho pokoje." Napiji se z číše. ,,Ještě nějaké dotazy, Violet?" Znovu upřímný úsměv. |
| |||
Někde venku Okolí + Alacazar Violet odběhla k řediteli a já na místě osaměla. Měla jsem dojedeno a nechtělo se mi posedávat na místě a čekat. Vstala jsem. Mám ještě nějakou práci. Schválně jsem si ji nechala na večer. Můj plán ovšem nezahrnoval Violet. Proto jsem na ní sykla a beze slov ji naznačila, že se jdu projít ven, ať si mě pak najde. Ona ví, kde budu. Vyšla jsem z hlavní síně a zamířila nejdříve do skleníků. Dnes to nebudou žádné kouzelné květiny ani bylinky. Ale obyčejné, volně rostoucí sedmikrásky. Sbírám je takhle navečer jen kvůli tomu, že jsou pro můj osobní prospěch. Do mé kosmetiky, do čajů, sirupů. Mají mnoho využití. Vezmu si větší proutěnou ošatku, vyzuji boty a vylezu ven směrem k lesu. Ráda se po trávě procházím bosa a to i když je venku chladněji. Zatím jsem nemocná nebyla. Lesu jsem se nikdy nebála, ačkoli bych měla. Možná je to také tím, že jsem nikdy nebyla v něm. Zatím jsem se nepříblížila více, než bylo nezbytně nutné. Nejsem lehkomyslná, takže bez důvodu bych tam nešla. Vylezu na menší plácek, abych zjistila, že tu nejsem jediná. Všimnu si muže na dece, kouřícího dýmku. Svraštím obočí. Pan Zmijozel, jestli se pamatuji. Je to zdravé? Nejspíš ne. Začnu sbírat okvětní lístky a prozatím si ho nevšímám. Až po několika minutách, když je ošatka skoro plná, mi to nedá. Nejistým krokem dojdu k němu. "To asi nebude nejzdravější, že?" zeptám se tiše a věnuji mu zvědavý úsměv. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem dýmku nekouřila. Vlastně jsem nikdy nekouřila.. ani nepila. Sestra by teď šílela, že jsem nudná. |
| |||
Jídelna Profesor Brumbál Jeho vlídný úsměv mi na dodá na jistotě a ve tváři se mi objeví nadšený výraz. Vždycky mne udivovala jeho trpělivost. A zvláště se mnou. I když i káravé pohledy jsem spatřila, ale vždy tu ta trpělivost byla. Nikdy jsem nepochopila, jak je toho schopný. Snad proto má můj nehynoucí respekt. "Uhm... já... zapomněla jsem se vás zeptat, před tím, v pracovně, na pokoj," i přes to, kolik mi je a jak dlouho jsem už ze školy, je v mém hlase stále ta posvátná nesmělost, která mne zachvátila vždy, když jsem s ním mluvila. Trochu provinile jsem zamrkala, že jsem si na to nevzpomněla dříve a otravuji ho s tím teď, u večeře. |
doba vygenerování stránky: 0.92063617706299 sekund