| |||
Někde venku Okolí + Alacazar Violet odběhla k řediteli a já na místě osaměla. Měla jsem dojedeno a nechtělo se mi posedávat na místě a čekat. Vstala jsem. Mám ještě nějakou práci. Schválně jsem si ji nechala na večer. Můj plán ovšem nezahrnoval Violet. Proto jsem na ní sykla a beze slov ji naznačila, že se jdu projít ven, ať si mě pak najde. Ona ví, kde budu. Vyšla jsem z hlavní síně a zamířila nejdříve do skleníků. Dnes to nebudou žádné kouzelné květiny ani bylinky. Ale obyčejné, volně rostoucí sedmikrásky. Sbírám je takhle navečer jen kvůli tomu, že jsou pro můj osobní prospěch. Do mé kosmetiky, do čajů, sirupů. Mají mnoho využití. Vezmu si větší proutěnou ošatku, vyzuji boty a vylezu ven směrem k lesu. Ráda se po trávě procházím bosa a to i když je venku chladněji. Zatím jsem nemocná nebyla. Lesu jsem se nikdy nebála, ačkoli bych měla. Možná je to také tím, že jsem nikdy nebyla v něm. Zatím jsem se nepříblížila více, než bylo nezbytně nutné. Nejsem lehkomyslná, takže bez důvodu bych tam nešla. Vylezu na menší plácek, abych zjistila, že tu nejsem jediná. Všimnu si muže na dece, kouřícího dýmku. Svraštím obočí. Pan Zmijozel, jestli se pamatuji. Je to zdravé? Nejspíš ne. Začnu sbírat okvětní lístky a prozatím si ho nevšímám. Až po několika minutách, když je ošatka skoro plná, mi to nedá. Nejistým krokem dojdu k němu. "To asi nebude nejzdravější, že?" zeptám se tiše a věnuji mu zvědavý úsměv. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem dýmku nekouřila. Vlastně jsem nikdy nekouřila.. ani nepila. Sestra by teď šílela, že jsem nudná. |
| |||
Jídelna Profesor Brumbál Jeho vlídný úsměv mi na dodá na jistotě a ve tváři se mi objeví nadšený výraz. Vždycky mne udivovala jeho trpělivost. A zvláště se mnou. I když i káravé pohledy jsem spatřila, ale vždy tu ta trpělivost byla. Nikdy jsem nepochopila, jak je toho schopný. Snad proto má můj nehynoucí respekt. "Uhm... já... zapomněla jsem se vás zeptat, před tím, v pracovně, na pokoj," i přes to, kolik mi je a jak dlouho jsem už ze školy, je v mém hlase stále ta posvátná nesmělost, která mne zachvátila vždy, když jsem s ním mluvila. Trochu provinile jsem zamrkala, že jsem si na to nevzpomněla dříve a otravuji ho s tím teď, u večeře. |
| |||
Jídelna Violet Po úspěšném představení nových sil, jsem se vrátil zpět ke stolu vedle Minervy. ,,Nezvykle hektický a zamotaný školní rok, viď Minervo." Pousměji se a naložím si na talíř bramborovou kaši. Sem tam hodím očkem po ostatních profesorech, jinak převážně sleduji ládující se studenty. Hlavně prváky. Prvních pár měsíců to tu pro ně vše ještě bude neuvěřitelné a naprostá fantazie. Hlavně až se začnou učit první kouzla. Z myšlenek mě vyruší něco odkašlání a pisklavý hlásek. Položím příbor na talíř a otočím se za sebe. ,,Violet," na mé tváři se okamžitě objeví vlídný úsměv. ,,Mohu ti s něčím pomoci?" Většina profesorů a žáků si zvykla brzy na mé tykání, proto si jsem jist, že ani u Violet to nebude jiné. |
doba vygenerování stránky: 1.5049340724945 sekund