| |||
VEČEŘE Liv Lawrence, Ogata Kenji, Coraline Spencer, Daniel Fletcher "Máte pravdu, dost sebelítosti!" pronesu a rázně bouchnu do stolu. "Musím najít kouzlo, které by uchovalo krásu Ingridek, abych je mohl přinést děvčatům na ples. Ne, zkusím najít nějakou jinou alternativu, jak vás ozdobit, aby ostatní koleje zezelenaly závistí. Jaké by se vám líbily barvy? Modré? Žluté? Rudé? Jaké vlastně budete mít šaty?" Otočím se na blízko sedící dívky. Ta myšlenka mě nadchne. Ne, to by byla hloupost. "Napadlo mě, že pokud by se to povedlo a měly jste vhodné šaty, mohli bychom vytvořit korunu z růží. Nebo vám vplést růže do vlasů." |
| |||
VečeřeDaniel, Kenji, Reece, CoralineDo rozhovoru mezi kluky se dál nepletu. Jen pokračuji v jídle. Stejně Reecovi už nemám moc, co říct. Všechno už slyšel a jen bych se opakovala. Daniel i Kenji ho každý tak nějak svým způsobem podpoří a to už k nám přichází Coraline. Když ji Daniel zdraví, málem mi vidličkou vypíchne oko. Stihnu uhnout před útokem vidličky a zamrkám. "Ahoj," pozdravím Coraline s úsměvem. Chci odpovědět na její otázku, ale Dan mě předběhne. Asi takhle bych jí odpověděla i já. Když Kenji zmíní myš, zarazím se. Měla bych něco od večeře ukradnout, abych to pak mohla odnést mojí myši, která je stále v mém pokoji zavřená v nějakém provizorním domečku, aby mi neutekla. Rozhlížím se po jídle, abych našla něco, co bych jí mohla pak dát. Nejlépe nějaký sýr... Ha! Támhle. Kousek od dortu, který jsem si předtím dávala, leží sýr. Natáhnu se pro něj a položím trochu na talíř. Uslyším Danielův hlas. "Já?" zeptám se a při tom přemýšlím, co mám v plánu. "Asi nic, proč se ptáš?" odpovím mu s úsměvem. Co plánuje? |
| |||
VEČEŘE -> kolej kdokoli chce, asi Chystám se Rebecce odpovědět, ale v tom můj pohled padne na hodiny. Je za pět minut šest. "Ale ne, nestihneme večeři! Musíme jít!" Můj kotník už vypadá úplně dobrý, tak hned vyrazím do hodovní síně, už se ani moc neopírám o stěny. Předpokládám, že Rebecca jde se mnou. Tentokrát si cestou dávám extra pozor na záludné schody. Už v hodovním sále sebou plesknu na nejbližší volnou židli u našeho stolu a pohlědnu na profesorský sbor. Zdá se, že tam jsou zase nějaké změny. Asi bych si měla začít psát, kdo co učí, zašklebím se. Naštěstí jsem tu včas, ale ani nemám čas se podívat, vedle koho to vlastně sedím, a Brumbál začne mluvit. Poslouchám a snažím se si zapamatovat všechny změny. Pak se nadšeně začnu cpát, není nad to mít na výběr. Po jídle se nenápadně vytratím a vrátím se na kolej. Kotník už je úplně v pořádku. Osprchuju se a zapadnu do postele, protože minulou noc jsem se skoro vůbec nevyspala. Musím se naučit zase chodit spát brzy a ne až kolem třetí ráno. |
| |||
VečeřeMlčky poslouchám co Reece říká. Ještě nikdy jsem neslyšel kluka takto mluvit. A už vůbec ne nikoho se takhle podceňovat. Zavrtím nad tím hlavou, ale při jeho zmínce o tom, že je šmejd, mi panenka v krku uvízne a já se rozkuckám. ,,Co- cože?" Snažím se popadnout dech. ,,Sakra chlape, slyšíš se co říkáš?" Zavrtím nad tím hlavou. Nejsem holka, abych mu říkal sladké řečičky. ,,Nejsi žádný šmejd. Jsi kouzelník, to bys na téhle škole nebyl. A co by se mělo chystat? Nikdo ti nic neudělá, Reeci. Nikdo si na mudlovské studenty nedovolí, dokud je tu Brumbál." Mávnu nad tím rukou a natáhnu pravou ruku po míse s bramborama. Mezitím začne mluvit o té nové dívce. Povzdychnu si. Měl bych si s ním pak asi promluvit. Tohle sebeponižování není zdravé. Trochu se k němu nakloním a pošeptám mu do ucha to, co uslyší jen on. ,,Chceš opravdovou radu Reeci? Nelituj se. Ne před holkama." Které dívce by přišla taková sebelítost atraktivní? Ženy chtějí po většinou muže, ochránce a i když chlap má někdy pochybnosti, před ženou by to neměl dát najevo. Spoléhají na nás. To už si ke stolu přisedne i Coraline. ,,Nazdárek!" Pozdravím ji s veselou a vidličkou, na které je napíchnutá brambora ji zamávám. Málem vypíchnu Liv oko. ,,Ale o ničem." Mávnu nad poslední debatou rukou. Nebudeme to vytahovat a alespoň před Coraline Reece začne znova. Ale to už zase prozměnu mluví Kenji. Nahlas se rozchechtám, když řekne, že hádanku nevyřešil. I přes slzy v očích se rozhodnu mlčet a nevykecat, že se na to prostě vysral. Povytáhnu obočí při zmínce o čaji. ,,Jaký?" Zajímám se. Pak se otočím znovu na Reece. Co chce vůbec na oplátku za všechny ty věci? Nic není přece zadarmo. Co mu za to Kenji dal? Mezitím, co se Kenji baví s Cor, otočím se na Liv. ,,Co máš v plánu po večeři?" Zajímám se. |
| |||
Den standartního učitele Dnešek byl náročný, leč produktivní. |
| |||
Stále v jídelněReece, Liv, Cor, Daniel Snažím se zorientovat a poskládat si dohromady to, co je u stolu průběžně řečeno. Sečteno podtrženo, Reece by potřeboval holku jako sůl. Ale ještě víc by se měl naučit si sám sebe vážit. „Podívej se, každý z nás je nějaký. Možná jsi mudla, ale to není důvod ke vzdávání se. Dělej to, co tě baví.“ Nejsem žádný psycholog, ale jedno vím jistě. Každý by měl dělat to, co ho naplňuje. Já sám se tímhle snažil vždycky řídit a ejhle, funguje to. „To je možnost volby. Tak to zkus.“ Poradím mu. Místo podceňování se by měl být na své přednosti hrdý. „A ty se cpeš kam?“ Podívám se na Daniela, který mě odstrčil. Je mi to jasné, chce být vedle Liv, ale stejně si do něj rýpnu. „Tady je moje druhá oblíbenkyně.“ Usměju se a vezmu Cor kolem ramen, když se vedle nás objeví. Bez ní a toho jejího optimismu by tu byla nuda. „Moc se omlouvám, hádanku jsem nevyřešil.“ Nasadím rádoby smutný výraz. Nemusí přeci vědět, že jsem se o to ani nepokusil. „Sežrala mi jí myš a pak jsem potkal Reece. Dal mi skvělý čaj. Danieli, musíš ho taky vyzkoušet.“ No jasně, ten čaj má riziko projímavých účinků. Jestli mám strávit večer na záchodě, tak rozhodně ne sám! „Abych nezapomněl, něco bych od tebe potřeboval Cor.“ s těmito slovy na ní mrknu a namotám si kus jejích vlasů na prst. „Věnuješ mi trochu svého času?“ Zní to sice všelijak, ale můj záměr je ve skutečnosti trochu jiný. Chci, aby měl Dan možnost Liv někam pozvat a být s ní alespoň na chvilku sám. |
doba vygenerování stránky: 0.90602803230286 sekund