| |||
|
| |||
Ložnice Cítím, jak se potí, a strach mě sevře pevněji. Kolik toho vypil? Co vypil? "Ne, tohle ne. Tohle ti nedovolím," zavřu oči a pokusím se vybavit si vzpomínku z knihovny, kdy nám nad hlavou zpíval Avis. Sáhnu po hůlce, vytáhnu ji a zakřičím: "Expecto patronum!" Z hůlky vyběhne oslepující bílý jeřáb a rozběhne se do Hlavní síně k Lupinovi. Prosím, profesore, pomozte mi! Něco se děje. Něco je špatně. |
| |||
VečeřeLiv, Reece, Kenji, Daniel, Alex Dělám si úkol. Popravdě řečeno, myslela jsem, že bude těžší, ale nestěžuji si. Liv už odešla. Chvíli jen s prázdným výrazem civím na stránku přede mnou, ale nakonec se slimáčím tempem přesunu do pokoje, odložím knihy a jdu směrem k jídelně. Cor, Cor, takhle se nechová obvyklá Cor, jsi vždycky veselá. Napomene mě mé druhé já. Jo, bývám veselá, ale jsem teď jsem podrážděná a nemám chuť se radovat. Jak tělo bez duše vejdu do rušné jídelny a sesunu se k Mrzimorskému stolu. Čekám. Ani ne tak dlouho, když jsem byla celou dobu ponořena v mých chaotických myšlenkách. Brumbál přišel. Začal něco žvatlat a já se toužebně zadívala na jídlo. To jídlo, co budu mít za chvíli v žaludku, musí být tak dobré... Nakonec domluví a já se pustím do jablka. Je tak šťavnaté... Olízla jsem si rty. Nečekaně rychle jsem jablko spořádala. Měla bych jít z Liv, nesedí daleko ode mě. Asi si ještě myslí, že jsem v knihovně. Unaveně vstanu a šouravým krokem jdu za ní. Baví se s Reecem. Co si o mě bude myslet? Mám tam hodit? Co když se s mnou po tom incidentu přestane bavit? Sedí tam ještě Alex,Kenji a Daniel. Nakonec jsem se odvážila. "Ahoj" Pozdravila jsem. "O čem je řeč, o čem se bavíte?" Už mám zase tu veselou náladu, jako ta normání Cor. |
| |||
Hlavní síň - chodby Alex Tak nějak se snažím nevnímat šum kolem a věnovat se jen jídlu přede mnou. A že ho tu je. Sem tam pohled stočím zpátky k profesorskému stolu a uvnitř hlavy si tvořím první dojmy z nových profesorů. Ne, že by mě odchod Adamse jakkoli mrzel, ale on byl ten typ profesora, co rozdával body prakticky zadarmo a v jeho hodinách se nemuselo víceméně nic dělat. Každému všechno prošlo a za nekalosti byl málem ještě pochválen. Studium mudlů.. Proč předmět jako je tohle by měl být povinný?! Znechuceně na Violet pohlédnu. Hloupé oblečení a ke všemu i hloupý předmět. Jediné, co by mohlo být zajímavé je kouzelnický zeměpis. Cestování mě vždycky bavilo. Byla jsem v různých koutech světa, ale jen do jedné země mě to vždy táhlo nazpět víc, než do jakýchkoli jiných. Španělsko. Když opomenu draky - Španělsko bylo nádherné samo o sobě. Vždyt jsem tam víceméně vyrostla. Ze vzpomínek mě vytrhne Alexin hlas a do donutu, který strčí přede mě, div nezabořím nos. A to jsem zrovna natahovala ruce po dortu. Zamyšlený výraz je brzy vystřídán hladovým. ,,Víš jak na mě!" Zazubím se a otočím se na ni. ,,Jdeš si pro druhou část plánu?" Nakloním hlavu na stranu. Venku jsme vše probrat nestihly a já rozhovor utla v té nejzajímavější části. Není divu, že je zvědavá. ,,Probereme to jinde." Ukážu prstem směrem ke dveřím, kdyby mě přes ten šum nebylo slyšet. Nebylo by příliš rozumné rozebírat něco takového v hlavní síni. Za prvé - je tu příliš lidí a za druhé - nejde tu zrovna moc šeptat. Když se o to člověk pokusí, ten druhý ho beztak neslyší. Zvednu se od stolu a už už se chystám rozejít, když se v poslední chvíli ještě otočím a vezmu do ruky celý dort i s podtácem. ,,Nebudeš ho postrádat, že ne?" Zeptám se Barbary, která se stále pihňala v jídle. ,,Kdyžtak ho vezmu na kolej." Věnuji ji milý úsměv. Je zváštní, jak vymýšlení špinavostí mi dokáže zvednout náladu. Seberu ze stolu ještě dvě vidličky a i s celým obrovským dortem v ruce se rozejdu k východu. Může se jídlo vynášet že? A i kdyby ne - je tu dost pro všechny, takže huš! Jakmile se za námi dveře od jídelny zavřou, úlevně si oddychnu. Buď je to jen těmi masivními dveřmi, nebo je v to mi nějaké kouzlo, co tlumí zvuk. Ale tady prostě nešlo z jídelny nic slyšet. ,,Docela rozdíl." Konstatuji. ,,No-" otočím se na místě. ,,Kam půjdeme? Nebudeme to probírat na chodbě, ne? A navíc -" Ukážu špičkou prstu zeshora na dort. |
| |||
Mrzimorský stůlDaniel, Kenji, Reece, Alex"Reeci, oni nemůžou nabídnout to, co ty," řeknu jen Reecovi, než k nám přijde Kenji. Usměju se na něj. "Tady je vždycky volno," řeknu a pak se i chystám odpovědět na další Kenjiho otázku, když mě ale předběhne Alex. Naprosto s ní souhlasím. "No, vlastně jsem se jen Reece potřebovala na něco zeptat," odpovím Kenjimu a pak poslouchám, co říká Alex. "Alex má pravdu," řeknu Reecovi. "Nikdy by je nenapadlo dát holce kytku, třeba jen, aby ji viděli se usmát. To tě od nich odlišuje," pokračuji v mluvení a kývnu směrem ke zmijozelskému stolu. V té chvíli se k nám přidá ještě Daniel. Vmáčkne se mezi mě a Kenjiho. Věnuji mu úsměv a nabodnu bramboru na vidličku. U mrzimorského stolu je dnes nějak narváno, ale nevadí mi to. Naopak, čím víc lidí, tím líp. Rychle dojím svoji porci, když si všimnu dortu ležícího kousek ode mě. Jo, dnes si dopřeju i zákusek. Natáhnu se pro kousek a dál pokračuji v jídle. Když Reece zmíní růže na plese, představím si, jak krásně by to vypadalo. Vlastně když už se mluví o plese, měla bych si sehnat šaty. Raději s tímhle nebudu spoléhat na rodinu. Matka by mi žádné ve svém stavu nevybrala a o babičce ani nemluvě. "Reeci, byl jsi nervózní, to se stává, ale nesmíš být tak moc sebekritický," řeknu, když Reece domluví. Když dojím kousek dortu, naberu si další. Nejde o to, že bych měla takový hlad, ale mám spíš chuť. Čekám jen, kdy se k nám připojí Coraline. To tu bude ještě víc plno. |
| |||
Večeře Rosalie a Brumbál "Hm, hm," prudce přikývnu hlavou, se zamyšleným úsměvem. Musí je mít. Teprve pak si všimnu, že sestři krájí maso a mám co dělat abych se nerozesmála. Tak moc mi to připomíná staré časy. "Tak tam po večeři skočíme," vyhrknu bez přemýšlení a uculím se. Nikdy jsem moc nepřemýšlela o tom, co dělám. Prostě jsem šla a udělala to. Kdybych o tom přemýšlela, neudělala bych to. Asi. Kdo ví. Pak zmíní, že jsem chtěla ještě mluvit s profesorem a já opět ztěžka polknu. "No jo," plácnu se do čela. Naštěstí před tím odložím vidličku, na které jsem měla bramborovou kaši. Nebylo by hezké, kdybych jí měla ve vlasech. Znovu polknu, podívám se na ředitele a pak se podívám na jídlo. Nepřemýšlela jsem. Opět. Prostě jsem se zvedla, za zády ostatních profesorů udělala pár nesmělých krůčků k ředitelovo zádům a nepatrně si odkašlala. Vypadalo to zvláštně. Já, vcelku prcek, jsem šla za zády ostatních a věřím, že ze studentských míst mě teď šlo asi špatně vidět. "Ehm, ehm... pane profesore, promiňte, že vás ruším, ale... nu... já..." znervózněla jsem, když jsem promluvila na Brumbála. Teprve teď se do mé ztřeštěné hlavinky dostala myšlenka, že teď asi není vhodná doba ptát se ho na ubytování. |
doba vygenerování stránky: 0.82063817977905 sekund