| |||
VEČEŘE Liv Lawrence, Ogata Kenji, Alexandra Scottmayers, Daniel Fletcher "Moje maminka pěstuje růže. Té odrůdě se říká Ingrid Bergman. Mají velké rudé květy a krásně omamně voní. Když jsem v létě trhal pár květů mamince do vázy, představil jsem si, jak jste všechny místo šperků ozdobené těmi růžemi na školní ples. Chtěl jsem je pro vás uchovat, ale pak jsem si uvědomil, že nesmím mimo školu kouzlit a že ještě takové kouzlo neznám," zabořím oči do talíře a ruce složím do klína. "Mám strach, že to nebude stačit, že se něco chystá a oni v tom mají prsty. Jsem šmejd a všichni to ví. Kdy se to proti mně obrátí?" |
| |||
Vzhůru na pozemky Z věže sem zamířil rovnou do svého nového domova, vybalit si věci, převléci se ze zbroje,do něčeho víc pohodlného, přesto stále nic co by bylo dle poslední módy,staré roztrhné černé rifle,s pár plackami metalových kapel, černou tuniku se šněrováím na rukávech a do půlky hrudi. Chvíli se hrabu ve svých věcech než najdu vše co chci,vezmu si sebou starou deku která vypadá že už zažila až moc festivalů,dvě knížky, a menší černou brašnu,hodím na sebe křívák a na krk černo-zelenou palestinu a vydám se z hradu ven, mé kroky mě vedou k lesu. Hůlku mám samozřejmě u sebe, bez té moc nevycházím... Dojdu tak na padesát metrů od lesa, hodím deku na zem, na ní knížky a začnu rozepínat brašnu, ze které po chvíli poskládám svou dýmku odkaz a místo vody do vázy naliji trochu vína a mléka,vydechnu a spokojeně začnu kouřit, užívajíc si svůj klid... |
| |||
|
| |||
Večeře Volnou hodinu jsem strávil pak už na pokoji, kam o chvíli později i s myší přišel Kenji. Skopnu z postele bordel a rozvalím se na ni. ,,Kdes byl?" Tázavě na něho pohlédnu. ,,Snad si nezačal balit zdejší holky. Ty." Ušklíbnu se. Ještě jsem ho za celých pět let neviděl pořádně s nějakou dívkou. To jsou japonci tak zdrženliví? ,,Nebo kluky.." Rozchechtám se. Vím, jak je pokaždé vytočený, když si ho s něčím takovým dobírám. To už mě ale z myšlenek vytrhne Kenjiho nasraný hlas a já nestihnu nic víc, než sebou jen cuknout. Rychle se na něj otočím a když vidím, že příčina zvýšeného hlasu je ten nevinný papírek, nahlas se pobaveně rozchechtám. Tak to vypadá, že její hru nedokončil. ,,Nebude Cor zklamaná, že jsi se na tu hru vykašlal?" Pozvednu obočí a nespouštím z něj oči. Normálně se na to vyhulil. Jakmile dojde čas večeře, nikdo mě nemusí pořádně popohánět. Pro jídlo si najdu čas vždycky. Vždycky. Dojdu do síně a usadím se k nebelvírskému stolu vedle Kenjiho a Olivera. Pozorně si vyslechnu celý Brumbálův proslov a zvědavě se zakloním od stolu, abych přes ostatní viděl k profesorskému stolu. Psycholožka se zdravotnicí vypadaly dobře. Více než dobře. A nevím proč, ale mám radost z toho, že Adamsovo místo zaujala Rosalie. Mám tu ženskou rád. Ne příliš nadšený pohled věnuji Zmijozelovi který se stejn po chvíli zvedne a odejde. Takže zmijozel.. Jakoby ti, co tu máme nestačili. ,,Hm?" Otočím se na Kenjiho, když ucítím šťouchnutí. ,,Já nevím, ale vypadá to na docela zábavný rok." Uchechtnu se. Tolik profesorů se nám tu za jeden den ještě nevystřídalo. Zvědavě papírek od vietnamce rozbalím a když zjistím jeho obsah, jen se ušklíbnu. Zrovna ty mi radíš co s holkama? Papírek strčím do kapsy a vydám se za ním k mrzimorskému stolu. Kenjiho od Liv odstrčím a sednu si na jeho místa já. Věnuji ji zubatý úsměv. ,,Přišel jsem o něco?" Zeptám se, jakobych patřil k mrzimoru odjakživa a taky podle toho se začnu ládovat jídlem od jejich stolu. ,,Nazdar Reeci, kdes byl?" Věnuji mu krátký pohled a pak už se stejně zajímám jen o panenku. Asi už ho to musí chudáka otravovat, odpovídat každému zvlášť. Zaslechnu Kenjiho dotaz. ,,Kdo je Izabel?" |
| |||
Večeřééé Sestřička a okolí Ztěžka jsem polkla sousto, když mi Rosí potvrdila mé podezření a můj pohled opět sklouzl k Brumbálovi. Znovu jsem polkla, tentokrát naprázdno, protože jsem měla pocit, že se na mě právě zkoumavě podíval. Prudce jsem otočila hlavu k jídlu, až oba dva culíky vytvořily téměř dokonalý půlkruh a s vytřeštěnýma a snad i trochu vystrašenýma očima jsem se podívala na jídlo. Teď jsem už jedla spořádaně. Přece jsem si nemohla dovolit, abych byla pokárána už při večeři. Po druhé. Jednou stačilo. "Myslíš, že ty věci pořád má?" rozzáří se mi očka, když zmíní Filche a na talíři ubude polovina z naloženého jídla. Bylo by super, kdyby ty věci pořád měl. Teď už bych si pro ně mohla dojít. Nikdy mi je nechtěl vrátit, ani když skončil školní rok. Vlastně jsem věřila tomu, že vše spálil. Znovu jsem se pustila do jídla, ještě před tím jsem se ale pořádně napila z číše. "Pořád vaří božsky," rozplývám se nad jídlem. |
| |||
Zo vzduchu --> do izby --> a jedálne Sin, Liv, Reece a Kenji Keď zabudneš, že si na metle a nie stoličke, okamžite ťa relfexne schmatnem jednou rukou za nadlaktie, ale našťastie to ustojíš aj sama. Dúfam, že budú naštvaný. Chcem si uchovať každú spomienku na to, ako vyzerá nasraná tekvica. V očiach mám snáď až zasnívaný pohľad a vlasy mi začnú tmavnú do rebelsky červenej, dokonca okolo očí sa mi začne tvoriť čierna linka. Je to ako mejkap, len sa to nerozmaže. Aj napriek svojej krásnej vízii o našich budúcich špinavostiach si všimnem, keď kukneš na hodinky. Už je toľko? Prekvapene zamrkám. Fuuu...toto bude musieť byť rýchla sprcha. Prikývnem. Máme po večeri ešte kopu času, v jedálni sa zase sčuchneme. Zletíme zase dole, ochotne prijmem jej pomoc so sprataním všetkých vecí, prezlečiem sa z dresu zase do oblečenia a zamierime do hradu. Cestou väčšinou nahlas snívam o tom, aké to bude skvelé keď to spustíme a vyberám ďalšie obete, zatiaľ čo sa mi postupne samé rozpletajú dredy na hlave a moja tvár sa znova trochu mení, akoby bola z plastelíny, a tesne pred tým ako sa rozlúčime ju stiahnem do prekvapujúceho objatia. Vedela som že sa môžem na teba spoľahnúť na zábavný začiatok školského roka Sin. Chýýbala si mi cez leto. Vidíme sa v jedálni! Vyštebocem, zlá nálada ta-tam, akoby nikdy neexistovala a polobehom sa rozkokošene vydám k mojej klubovni. Nových profesorov si povšímam, jedna má dosť ujeté oblečenie, čím si zapíše u mňa body navyše. Teda, nie že by sa mi to páčilo a nikdy by som si to neobliekla, ale vymyká sa zo štandardu. A to sa vždy cení. Sedím tesne vedľa Liv a Reeca a ládujem sa čímsi, čo vyzerá ako veľmi hustý tmavý puding. Tesne pred tým, ako chcem ísť za Sin, si vypočujem ich rozhovor a otvorím ústa, ale vtom sa pripletie Kenji. Okamžite sa ujmem odpovede. Reece si myslí, že je niečo menej ako Slizolinská "elita." Pokrútim neveriacky hlavou, v hlave jasný sarkazmus. Natiahnem ruku a postrapatím Reecovi vlasy. Počúvaj, ak myslíš tých čistokrvných a väčšinou zelených....tým idiotom by ani nenapadlo zasypať dievča ružami, čo je mimochodom, dosť super nápad a stavím, sa, že by to bolo účinné. Okrem toho, každý vedia, že sú to egocentrický kreténi. Fakt sa čudujem že sa necháš zneistiť niekým takým. Všetci ako tu sedíme sme od nich lepší. Okrem toho...veď im tie koruny z hlayy spadnú. O to sa postarám. Mrknem tmavo orámovanými očai, v hlave stále môj a Sinestrin šupa plán. Nemala som pôvodne v pláne sa zapájať do neplánovane vypočutého rozhovoru, ale...nakoniec, prečo nie. Sme fakulta, držíme pri sebe. Schmatnem veľkú servítku, nahádžem tam asi osem veľkých donutiek a balansujúc s nimi v ruke vstanem, vyhľadajúc Sinestru očami. Ja idem utužovať medzifakultné vzťahy s tou inteligentnou časťou Slizolinu. Majte sa. Usmejem sa na nich a prepletiem sa medzi stolami až k môjmu cieľu. Strčím jej donutku pred oči. Mám pre teba darček! Nie že by si toho nemala aj na svojom stole dosť, ale nechcela som prísť s prázdnymi rukami. Zazubím sa. |
| |||
Před večeříReece mi podá váček s bylinkami a usměje se. S krátkým kývnutím a slovy „Dōmo arigatō.“ si ho vezmu. Už se chystám k odchodu, když pokračuje v tom, jak mám čaj připravit a nezapomene dodat i negativní účinky. „Jasně, dám si na to pozor.“ zazubím se na něj. Bezva, při nejhorším se prostě poseru. Tak to ten čaj dám i Danielovi. Koutkem oka pohlédnu na Iz. Nevím, jestli je zrovna nejvhodnější tu před ní probírat moje případné zažívací potíže. „Jen běžte vy dva, však se uvidíme na večeři.“ Rozloučím se s nimi a pak jim zamávám. „Tak se snaž, kámo.“ Promluvím naposledy k Reecemu, i když těžko říct, jestli to slyšel. Původně jsem měl v plánu si před večeří udělat úkoly, ale jako obvykle jsem nic nestihl. Došel jsem na pokoj, kde byl již tradičně pořádný bordel a aby toho nebylo málo, nějaký chytrák mi položil na noční stolek kus papíru, který byl vlastně kus toaleťáku s básničkou. Je mi jasné, čí práce to je. ,,Fletchere, asi tě zabiju!" zanadávám nahlas. Pak si uvědomím, že stále držím v dlani ukradeného myšáka. Z nudy mi okusuje prsty a taky mě šimrá vousky. „Hm, kam s tebou?“ Nemám žádnou klec, kam bych ho dal. Dočasné útočiště by mohlo poskytnout terárium mého chameleona, ale nebyl jsem to zrovna já, kdo se Danovi vysmál, že tyhle dvě zvířata k sobě za žádnou cenu nedám? „To je fuk, chvilku to tady spolu přežijte.“ Pustím hlodavce do terárka a nechám ho, aby se rozkoukal. „A teď ještě večeře…“ Hlavní síňDo jídelny dorazím včas. Jako první má proslov Brumbál, kterého tentokrát pozorně poslouchám. Zajímalo mě, jaké nové tváře nás budou učit. Pohled mi spočine na děvčeti, které představil jako poslední. Vypadá spíš jako studentka, nejvíc mě ale překvapí její oděv. Podobné kousky nosily dívky u nás. Tam je výstřednost normální. Ale tady? Jsme ve škole a ona je profesorka. Ten káravý pohled, který jí věnoval Brumbál nejde přehlédnout. „Co si o tom myslíš?“ šťouchnu do Daniela a kývnu hlavou k učitelskému stolu. Zajímal mě jeho názor. Ať už mi odpoví cokoliv, jakmile ředitele domluví, zvednu se a rozejdu se k mrzimorskému stolu. Ještě předtím vtisknu Danovi do ruky papírek s vlastnoruční kresbou a krátkým vzkazem. „Má tu moje okouzlující kamarádka i dnes volno?“ usměju se na Liv a vmáčknu se mezi ní. Všimnu si, že vedle sedí Reece. Skvělá příležitost se zeptat, jak to dopadlo při prohlídce s novou spolužačkou. „Tak co Reece, ukázal jsi Izabel školu?“ zeptám se a pohledem zabloudím k havraspárskému stolu. „Stalo se něco? Tváříte se tak upjatě. To nerad vidím. A proč vlastně nesedíš Liv vedle Cor?“ |
| |||
Jídelna Violet a okolí Je jako malá. Vrhla se na jídlo, jako kdyby nejedla týdny a naložila si porci, kterou já bych měla na čtyři dny nejméně. K tomu neustále kontroluje, jestli se Brumbál nedívá. Musím se tomu zasmát. Odložím pohárek s vodou a sama si naložím kousek masa a pár brambor. Stačí mi to. Nahodím nechápavý škleb, když na mě něco zahuhlá a setři si z oblečení kousky jídla, co na mě vyprskla. Je to spíš automatika. Jsem na to zvyklá. S ní aby člověk chodil jíst v pláštěnce. "Protože budeš." přitakám jí. Obě budeme. "Co jiného se dá čekat. Na to, co jsi tu prováděla se zapomenout nedá." zasměju se a polknu sousto. "Vsadím se, že Filch má někde tvojí fotku vystavenou na zdi a v ní desítky šipek. Plus všechny věci, co ti kdy zabavil." rozhlédnu se po sále, jestli ho tam někde náhodou neuvidím. To by bylo nepříjemné. Pár lidí z místnosti odešlo hned po proslovu, což mi paradoxně ulevilo. Čím míň lidí tu je, tím lépe se cítím. |
doba vygenerování stránky: 1.0458660125732 sekund