| |||
VEČEŘE Liv Lawrence "Milý a pozorný ano, ale mudlovský šmejd, co se hrabe jen v hlíně a umí před dívkami mluvit jen o květinách," otočím se na ni a nejsem si jistý, co všechno vlastně cítím. Lítost, bolest, smutek. "Jak dlouho bude trvat, Liv, než se moje snaha pomáhat obrátí proti mně, protože jsem, kým jsem? Krev se mezi kouzelníky víc než cení a čisté já nemám ani kapku." Hořce se ušklíbnu. "Jmenuje se Izabell a je z Havraspáru. Potkal jsem ji teď před večeří, jak sedí bezradně na schodech. Je krásná. Ty jsi krásná. Coraline je krásná. Všechny jste tak krásné. Každá z vás může mít na každém prstu deset lepších. Zasloužily byste si, aby vás hladilo hedvábí a satén a ne tahle suchá hrubost. I kdybych vás celé zasypal růžemi, co zmůžu proti nim? Jsou krásní, mocní, bohatí. Já jsem jen chudák, mudlovský šmejd s hlínou na botách, co nemůže nabídnout víc než své srdce a duši." |
| |||
VEČEŘE Gabriel Roux, okrajově madame Renoire "Je mi jedno, jestli je to psychopat," zavrčím tiše nízko položeným hlasem a hněvivě si strhnu šátek z očí. Do citlivého zraku mě udeří světlo a já zakňourám. Slzy se mi rozkutálejí po tvářích, ale vidím! Vidím obrysy a barvy! Otočím hlavu, ale spíš vycítím, než poznám, že už tu není. "Jestli je tam, kde si myslím, že je, tak se za námi nedostaneš. U stolu sedí prošedivělý strhaný muž, Lupin. Nejsem si jistý, jestli jsi ho už viděl. Jestli bude problém, zburcuj jeho. On je náš kolejní vedoucí a dostane se za námi!" Vstanu, hrábnu po náramku a sehnu se Gabrielovi k uchu. "Ano, Pírko, protože jeho Avis je stejně krásný jako on." Překročím lavici a zamířím rychle pryč z Hlavní síně, než mě madame Renoire zastaví. Venku, stále víc slepý než vidící, zamířím nejkratší cestou na kolej. Cestou si nasadím Gabrielův náramek. Odpověď klepadlu štěknu víc než nelibě a s podupáváním nohou čekám, než se ta věc uráčí mě pustit dovnitř. Do společenské místnosti spíš vpadnu než vejdu slušnou formou. |
| |||
|
| |||
Jídelna Brácha, Iz Nelíbí se mi, jak Romi vyšiluje. A nelíbí se mi, co by se stalo, kdybych mu to dovolil. "Jak si chceš promluvit? Očividně je to psychopat." Vytáhl jsem z kapsy náramek, kterého se chtěl zbavit. "Vezmeš si tohle a jakmile se něco stane tak se za vámi vřítím a zabiju ho a je mi jedno jak." Chovám se jako blbec. Jako starší brácha blbec. "Pírko?" Pozvedl jsem jedno obočí. Jo, brácha je vážně gay a jo, neměl jsem mu tenkrát dohazovat tu druhačku. |
| |||
VečeřeReece, okrajově Daniel a KenjiAsi jsem ho tím objetím trošku rozhodila, což jsem opravdu nechtěla. Vykoktá ze sebe odpověď na moji otázku. Já to tušila, už předtím vypadal rozhozeně. Někoho potkal? To je skvělé. Musím se usmát nad jeho starostmi. "Reeci, tohle neříkej," řeknu tichým hlasem. Měla bych něco udělat s jeho sebevědomím. Vždyť je tak milý. "Vždyť jsi milý, pozorný a všem rád pomáháš. Takové vlastnosti se cení," pokračuji v mluvení. I když si nejspíš říká, že pro žádnou holku tady není dost dobrý, měla bych mu nějak dokázat, že se mýlí. Každou holku přeci potěší květiny. Reece je opravdu milý kluk a opravdu by potřeboval trochu dodat sebevědomí. Jen kdybych věděla jak. Cor by mi s tím mohla pomoct. Na chvíli se rozhlédnu po hlavní síni. S úsměvem mávnu na Daniela a Kenjiho, jestli mě vidí. Pak se obrátím zpět k Reeci. Snažím se si v hlavě zformulovat větu tak, abych něco ještě víc nezhoršila. "Jak se jmenuje? Ta holka, kterou jsi potkal?" začnu s otázkami. Snad nejsem moc dotěrná. |
| |||
Večeře... Všichni a nikdo... Představování začalo. Brumbál si jistě na okázalost proslovů potrpěl, ale já moc ne. Věděl sem ale že někteří žáci hledí na nové profesory dost rozpačitě, jak by také ne, vypadá to v našem složení na pěknou snůšku exotů. Ale všichni jsme nějácí, soudit knihu podle obalu je hloupost, stejně jako soudit někoho bez sebesoudu. S klidem sem lehce tleskal když měl být potlesk, ale spíš jen pro zúčastněnost, než pro nadšení, neznám tu nikoho, i když mezi studenty mě jeden chlapec zaujal, a já na chvíli asi jeho, je těžké si nevšimnout pohledů které jsou dost jinačí. S tím jak se věci vyvíjí a já vidím jak se studenti co nejrychleji snaží zmizet z velké síně se musím pousmát. Kdo uteče vyhraje... také vstanu, kývnutím na své kolegy se rozloučím, a vydám se také pryč, pevná rychlá chůze, jedna ruka zapřená o jílec meče a pohled upřený před sebe,nevšímám si již ničeho. Po chvíli dojdu na nádvoří, odstrojím svého koně, a zase opřu své čelo o jeho... Tady to bude zajímavé bratříčku, řekl bych že moc s některými... nějáko nemám náladu na víc než si odpočinou, přeci jen, cesta, nečekaný výlet...Vydám se do hradu, abych po chvíli vstanul na ochozu nejvyššího patra Astronomické věže, kde si s klidem zapálím jednu svou Sobranii a vychutnám si opojnou chuť silného tabáku, namodralý dým se vytráci s poryvem větru a já se dívám dolů na nádvoří kde se to hemží jako v mraveništi.... |
| |||
VEČEŘE Liv Lawrence Tak jestliže předtím existovala malá, byť jen mizivá šance, že jsem nebyl rudý, tak po jejím objetí mi tváře vzplanou. Co to dnes mají s tím objímáním? Já... Já... Co přesně jí na to mám říct? Ještě před chvílí bych věděl, byl jsem si takřka jistý odpovědí, aniž bych předem vlastně znal otázku, ale teď... |
| |||
Jídelna a pak to co sem neměla hotové- knihy Jedla jsem a pozorovala ty dva. Nevím co se deje , nebo naopak neděje s nimi. Mluví opět francouzský, tohle jsem u nich nesnášela, jak jim člověk ma pak rozumět. Jen sem nad tím pokrčilá ramena a dal nijak nerešila. Vzala jsem si trochu salátů a něco malo strcila Blue a pak jsem se z jablkem v píše vytratila, než sem vsak učinila. Linka jsem oba dva na licko a jen řekla Čauky zmizela jsem jak to rychlost šlo a snad i trochub nenapadne. Jak sem procházela chodbami určité jsem ji někde zahlédla. knihovna ” ahoj knihovní, s tebou pocitam ze budu často, sice mi to trvalo, než jsem tě našla, ale teď bude klid,nikdo tu nebude všichni jí. Asi jsem divná, ze si povídkám s knihovnou, ale jak jsem tam vešla, usmivala sem se jako sluníčko. Zatocila jsem se, když jsem tam vesla, az sem zapomněla na Blue, ta naštvaná ze po jídle tohle dělám vyskočila ven. ”promin zapomněla jsem,že te mám. Ale uznej je krásná. Začala jsem si broukat, když jsem procházela hlavni uličkou, pa jsem se zastavila a začala vytahovat rozvrh, abych viděla, jaké budu potřebovat plus ty dějiny školy. Proto jsem hodila tašku k nejbližší sedací stoličce a začala si nahlas broukat a hledat knihy. (PJ promin ze nejsou všude hacky a spol ale su na tabletu) |
doba vygenerování stránky: 0.8537380695343 sekund