| |||
|
| |||
Jídelna Rosalie a ostatní v jídelně Měla jsem radost z toho, že sestřička měla radost. Ráda jsem sledovala její rozradostněný obličej. Když mi pak připomněla večeři, zakručelo mi v břiše, až se mi ve tváři objevil stydlivý výraz. Začala se převlékat a já nebyla o moc pozadu. Je fakt, že mě to trvalo déle. Přeci jen, mé šatičky měly trochu více vrstev, vlasy taky potřebovaly upravit (viz obrázek) a musela jsem i trochu přemalovat a přepudrovat obličej. Sestra na mne, jako vždy, tlačila, ať si pospíším, ale stejně si tím nepomohla. Do jídelny jsme se nakonec dostaly včas, bodeť ne, to bylo vždy místo, kde jsem byla přesně na čas. A kolikrát i dříve. Vedla mne za ruku a nebýt toho, asi bych automaticky zamířila k Mrzimorskému stolu. Místo toho mne táhla stále dopředu a mě se jímal ten divný pocit, co jsem měla, když jsem byla u Brumbála. Pořád mi nedocházelo, že jsem vlastně učitelka, ne studentka. Už dlouho ne studentka. Usadily jsme se na volná místa a já se hladově začala rozhlížet po stole. Jasně, ředitelův proslov. Povzdechla jsem si a hodila zdrcený pohled na profesora Brumbála. Pak jsem se ohlédla na Rosí a uculila jsem se. "Pamatuješ, když jsme támhle odtud," neurčitě jsem ukázala na mrzimorský stůl, "koukaly sem?" Jediný způsob, jak z Rosí dostat nervozitu je odvést její pozornost jinam. A v tom jsem mistr. |
| |||
Jídelna Violet + Všichni Po příjemné chvilce a předání dárků - ze kterých jsem měla neuvěřitelnou radost a některé z nich mě i rozplakaly - jsem se převlékla do čistého oblečení. Vlastně je to to samé, co nosím pořád. Jen čisté. Vlasy do vysokého drdolu a obličej jsem si jen opláchla. Pro jistotu. Nerada bych šla na večeři s hlínou na tváři. Byla jsem hned hotová, jen Letý to trvalo. Jako vždy. Se všemi těmi vrstvami, co na sebe navlékala je až s podivem, že jsme večeři stihli. Přišly jsme pár minut před celou. Většina studentů tu už byla, takže jsme prošly uličkou rovnou ke stolu. Táhla jsem Letý za ruku. Jednak proto, že by určitě někam odběhla, kdybych to neudělala a jednak proto, že jsem neměla ráda tolik lidí na jednom místě. Vždycky jsem se cítila jako pod drobnohledem. Vyhlédla jsem dvě volná místa vedle sebe a usadila se. Kývnutím hlavy jsem pozdravila profesory a ředitele. Opřela jsem se v židli a stísněně si prohlédla celý sál. "Tolik lidí na jednom místě..." utrousím směrem k Letý a věnuji jí nervózní úsměv. |
| |||
VEČEŘE Pustila mě? Ona mě vážně pustila? Zachvěju se. Bylo správné vyslovit to takhle. Protože to byla skutečně pravda. A zároveň lež. Jsi slaboch. Ano, dosáhl jsi svého, ale za jakou cenu? Vezme mě kolem ramen, podepře mi ruku a vyrazíme. Cítím z jeho těla uklidňující teplo. Nevidím, ale s ním po boku jsem chráněný, byť na pár okamžiků, než ho moje slabost zažene. A ty jsi slabý. Nedokážeš ho ochránit. Musíš se stát silnějším. Za každou cenu. Pak se mi do uší zasekne ta píseň a já ztuhnu. Přesto moje tělo pokračuje automaticky dál. Slavík. Píseň. Pírko. Avis! Zpěv! Havrani! PÍRKO! Bože... Jsem jako v mlze, když se převléká a poté mě vede do jídelny. Posadí mě za stůl a odchází k tomu svému. Rozechvěju se znatelněji a sevřu dlaně v klíně. Pírko, co jsem ti udělal? Jsi slabý. To jsi udělal. Nezasloužíš si ho, nejsi ho hoden a on ti to dal najevo. Tak přestaň fňukat. Musíš ochránit alespoň Gabriela. Ne! DOST. "Pírko..." Zazní tichounký vzdech. Složím hlavu do dlaní. |
| |||
|
| |||
Večeřenikdo určitýPo dlouhém přemýšlení o úkolu stráveném v knihovně, se podívám na hodinky. Za chvíli bude večeře. Dopíšu poslední větu v úkolu, zavřu knihu a plánuju se vydat ještě do společenské místnosti, abych si tam odnesla věci. Zvednu se ze židle, protáhnu se a vyjdu ze dveří a zamířím do naší společenské místnosti. Úkol si schovám k učení a vydám se do jídelny. Teprve teď si uvědomím, jak velký mám hlad. Na oběd jsem toho moc nesnědla a byla jsem plná, ale zřejmě to nestačilo. Když vejdu do jídelny, všimnu si, že u učitelského stolu je už pár učitelů. Rozhlédnu se po jídelně. Většina lidí tu ještě není, ale prváci tu jsou nejspíše všichni. Pamatuju si, jak jsem byla nadšená z Bradavic já, když jsem byla v prvním ročníku. Posadím se k mrzimorskému stolu a vyčkávám. Po chvíli se už velká síň zaplní, dokonce i u učitelského stolu už jsou všichni. Kouknu se tam. Je tam pár tváří, které neznám, což znamená změny v předmětech. Jediný, kdo tu ještě není je Brumbál. Lokty se opřu o stůl a vyčkávám. |
| |||
|
| |||
Včeře Všichni Čas plynul jako voda, od nečekaného výletu do Prasinek uběhlo vše moc rychle, ani nevím jak ale stál sem u hlavního sálu a hodiny ukazovali pár minut do šesté... S výdechem sem upravil svou zbroj a hábit, vydal se ke stolu kde jsem zaujal stejné místo jako při obědě a začal se pořádně rozhlížet, věděl sem že nyní tu budou všichni.... Přestal sem vnímat křik a lomoz, a můj pohled hadích očí se míhal z tváře na tvář,studenti seděli za dlouhými stoly a dívali se a profesorský stůl stejně zvědavě jako naše nové profesorstvo do žactva. Nastal čas prvních dojmů a také brzkého představení. Ulil sem si pohár vína, napil se a prostě s klidem vyčkával... A tak to začíná... |
| |||
18:00 - VEČEŘE Studenti a profesořiKdyž se začne blížit 6 hodina, většina studentů se začne trousit do hlavní síně. Hlavně nižší ročníky, převážně prváci, sedí nakýblovaní v síni 15 minut předem. Stále naprosto vykulení a fascinovaní Bradavicemi a večerními hostinami. Ale pro vás, jako pro zkušené páťáky to už není nic nového, ale jen málokdo z vás, by se opovážil přijít na večeři pozdě. Zvlášť - když je to jediná doba ze dne, kdy se v hlavní síni sejdou skoro všichni. Jakmile dojdete do hlavní síně, u profesorského stolu uvidíte sedět už některé z učitelů jako madam Hoochovou nebo McGonagallovou s Hagridem a samosřejmě ředitel školy - Brumbál. A postupně se profesorský stůl zaplní celý. Vidíte dosud známé i dosud neznámé tváře. Což znamená jediné - další změny v předmětech a učebních plánech. Koho u stolu ale nemáte šanci vidět, je profesorka Thomsonová, Adams a Moody. Stoly jsou prozatím prázdné. Jen talíře, poháry, sklenice a příbory. Sál se začne plnit a s odbitím 18 hodiny jsou tu všichni. Brebentění, křik, smích a šum se nese celou místností. Poslušně se posadíte každý ke svému kolejnímu stolu a vyčkáváte na Brumbála. |
doba vygenerování stránky: 0.71070408821106 sekund