| |||
OšetřovnaGabriel, Romain, Liv Moc jsem mu nevěřila, když říkal, že to byl jen malý úraz, ale nechala jsem to plavat. Pokud to chce říct, řekne to. "Tak ok, stavím se po večeři. Snad se to spraví" Obavy o Romaina jdou jasně vyčíst z mého tónu. Umím vyčarovat nějakou hadru? Ne. Ale...mohla bych přivolat můj světle azurový šátek, krerý mám furt v kufru. Vypadá to, že nakonec nemusím, není potřeba. "Dobře" Řeknu směrem ke Gabrielovi. Určitě jsme jim skočily, respektive já jsem skočila do konverzace a nejsme tu zrovna vítáni. Úplně to chápu, kdyby někdo přišel do společenky při mém rozhovoru s Liv, nebyla bych zrovna nejmilejší. S letmým úsměvem jsem opustila ošetřovnu. Pořebuji tu kůži. Naštvaně jsem kopla do zdi. "ÁÁÁrgh" To bolí. Moje noha! A je to jenom kvůli té blbé kůži! Naštvaně jsem dopajdala ke knihovně. Ještě si potřebuji dodělat úkoly. |
| |||
Ošetřovna "Merci, Gabriel," zašeptám tichounce a zhluboka se nadechnu. Krásně voní, stejně jako ten mech v lese. |
| |||
Ošetřovna Divné holky, Romain "Vlastně jsme se viděli na lektvarech." Odtušil jsem s hranou milostí a otočil se na brášku, který začal vysvětlovat. Je vidět, že se zdejšími nemá tak špatné vztahy jak jsem myslel. Určitě netrpěl jako já. Ne stejně jako já. Na druhou stranu - překvapuje mě, že se za ten rok nenaučil nic užitečného. Namířil jsem na jeho oči hůlku a řekl první kouzlo, co mě naučili. "Ferula." Z hůlky vylezl hedvábný obvaz a omotal mému bratru oči. Voní po uklidňující mateřídoušce. Přesně vím na co myslí a na co chce obvaz. Neschvaluji, že by chtěl někam jít, ovšem to je jeho volba. S rozhodováním za něj jsem skončil, už je velký. Ovšem přesto bude vždycky můj malý bráška. "Jak Romain řekl, bylo by lepší přijít po večeři." Otočil jsem se k dívkám s dalším hraným úsměvem. |
| |||
Moje království Violet Při zmínce o jídle mi zakručí v břiše. Připomene mi to, že jsem od snídaně nedejedla vůbec nic. Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení s tím vším, co jsem se dneska dozvěděla. Ale teď, když jsem uklidněná, spokojená a šťastná... mám tak strašný hlad. Jenže můj hlad skončil po menší porci salátu a kousku ovoce s čajem. Nikdy jsem neměla moc velký apetit. Narozdíl od své sestry, která byla schopná sníst tuny. Do teď jsem nepochopila, kde se u mě ten přebytečný tuk v horní části vzal, když jsem ho neměla kde nastřádat. Její tuk se zase neusazoval nikde. Malé porce ovšem neznamenají, že nevím co jíst. Moje chutě zahrnují vše od mexického jídla po japonské. Jediné, co nemusím, je hmyz. Čekala jsem, co mi řekne na pokoj. Sice jsem prohlásila, že tu mám bordel, ale moje představa bordelu leží v podobě pletené deky na kraji postele. Jinak mám pokoj jako klícku. Na zemi menší huňatý koberec a světlá dřevěná podlaha nez jediného smítka. Žádný prach, umytá okna a všudy přítomná vůně magnolie. "To víš.. do skleníku by se mi všechny ty tvoje pohledy a dopisy nevešly." vypláznu na ní jazyk. Nebudu nahlas říkat, že mě už několikrát napadlo. Jeden by si ušetřil námahu a vstával by rovnou v práci. |
| |||
Ošetřovna "Měl jsem drobnou nehodu," zalžu bez okolků, aniž by se mi jakkoli pohnula tvář nebo hlas, "ale dostal jsem lektvar a teď čekám, než zabere. Bratr mi tu zatím dělá společnost, než se madam Renoire vrátí." Odmlčím se. "Nevím, na co potřebuješ tu kůži, ale možná by bylo lepší, kdybys počkala po večeři. Nevím, kolik je přesně hodin, ale věřím, že po ní bude mít madame Renoire větší klid, aby se vám mohla věnovat. Navíc si netroufám odhadnout, jak dlouho se může u profesora Lupina zdržet." Zaváhám. "Mohl bych vás požádat, neznáte prosím nějaké kouzlo, které by vyčarovalo šátek nebo dostatečně velkou látku?" |
doba vygenerování stránky: 0.88823199272156 sekund