Povídání

Gybriel, Romain, Liv, popř. někdo jiný

Ugh. Ups! Nevinně se usměju, hned, co jsem promluvila, zjistila jsem, že ošetřovatelka není v místnosti.
"Ahoj jsem Coraline" Pozdravila jsem a představila se, když se představila Liv.
"Co se vám stalo?" Přistoupila jsem blíž. Právě se můj mozek přepnul na: člověk v nesnázi, okamžitá pomoc
"Snad ne něco vážného" Starostlivě jsem nakrčila obočí. Mohla bych si tu kůži eventuelně vzít, pokus se ošetřovatelka neukáže. Ale raději ne, mohla bych se dostat do nějakého maléru, těch už mám dost pro dnešek. Dneska byl dlouhý den, ještě si potřebuji udělat úkoly a sehnat tu zatracenou kůži.

Na chodbách

Izabell Mckhal

"Havraspárská věž se nachází na západní straně hradu," zamířím chodbami k točitému schodišti, které vede nahoru do pátého patra, kde se nachází vstup. "Trvalo mi celý první rok, než jsem se tu pořádně zorientoval. Hodně ti pomůže i kniha Dějiny bradavické školy. Ze začátku bude nejlepší, když se cestou na hodiny chytneš kolejních spolužaček. Párkrát si to zažiješ a brzy zjistíš, že se tu pohybuješ jako ryba ve vodě. Pokud budeš chtít, můžu tě zítra doprovázet na hodiny, než si najdeš kamarádku."
Netrvá dlouho a jsme u paty točitého schodiště. Pomalu zamířím k jeho vrcholu.
"Vaše dveře nemají rukojeť ani klíčovou dírku. Jako vstup vám slouží bronzové klepadlo, ale konvenční hesla od něj nečekej. Slyšel jsem, že se ptá na otázky a v případě, že odpovíš správně, složí ti kompliment a vpustí tě dovnitř. Nikdy jsem se to ale neviděl na vlastní oči, tak nevím. My zase klepeme na sudy ve správném rytmu. Uvnitř to bude pravděpodobně fungovat jako na všech ostatních kolejích. Objevíš se ve společenské místnosti, odkud míří dveře na dvě strany - do chlapecké a dívčí části. Pokoje jsou podle ročníků společné, takže se nemusíš bát, že bys byla sama. Víc ti bohužel nedokážu říct."
V příští chvíli stojíme před havraspárským klepadlem.
"Páni, to je poprvé, co ho vidím.!

Tak ukaž, kde bydlíš

Rosalie

Uculila jsem se na ní s výrazem: "No co, znáš mě", vzala krosnu, co jsem u ní nechala a čekala, co z ní vypadne. Když navrhla, že si zatím mohu nechat věci u ní v pokoji a na večeři se zeptat Brumbála na spaní, nadšeně jsem přikývla.
"Večeřééé, mám hlad jak vlk... ani nevíš, jak jsem se na bradavický večeře těšila.... uáááá, už aby bylo šest," ano, vše, krom slov večeře a šest hodin, šlo mimo. Začaly se mi sbíhat sliny a ve tváři se mi usadil ten výraz, co jsem mívala vždycky, když jsem si něco představovala. A že jsem si představovala. Hory jídla a řeky nápojů. Zemi zaslíbenou všem jedlíkům. Sice jsem na to nevypadala, ale byla jsem jak kyselina. A k úžasu všem, nikde se mi to neusazovalo. Miluju jídlo, stejně jako mangu a anime, stejně jako kulturu všemožných zemí. Ne, jídlo miluju víc. Jídlo o tom, kdo jej připravil vypovídá hodně. No fakt.

Teprve až její varování mne dostalo zpět do reality. Byl to bleskový předěl, mezi výrazem, když si něco představuji a výrazem "To říkáš ty mě?". To už jsme stály před jejím pokojem a mě v hlavě právě dohrávaly poslední melodie božské hostiny. Sakra, jak já se těšila na jídlo.
"Žjůůůů, kytky..." úžasem se mi rozšíří očka, zatímco sestřička odkládá můj kufřík u sofa. Sundám batoh, položím ho u kufříku a teprve teď se začnu rozhlížet a otáčet kolem své osy, abych viděla celý pokoj.
"Ty, ségra? Proč nežiješ rovnou ve skleníku?" nedá mi si nerýpnout a ve tváři se mi objeví škádlivý úsměv.

CESTA K PROFESORCE

Reece

Jen se usměji na jeho omluvu nakloním hlavu.” Za to se přece nemusíš omlouvat, vždyť jsi moje záchrana, bych tu seděla nevím jak dlouho, asi jo nakonec bych se vydala do budovy, ale kde bych skončila to ví jen ten nahoře.” Usměju se a následuji ho. Po cestě k profesorce se rohlížím, abych věděla, kde co tak zhruba je, ale nemyslím si že mi to k něčemu bude, mám hroznej orientační smysl.
”No i když bych tu něco vykoukala, možná když tu půjdu ještě tak 4x tak si myslím, že si to zapamtuju. Snad tu bude aj nějaká mapa, aspoň pro začátek, jinak nedojdu na hodiny vůbec včas, nebo taky vůbec. Ale toho si nevšímej, to se časem podá. Kdo vlastně učí obranu?” Sleduju chodby, jedna, druhá, vlevo, v pravo a jsem v pr…..

Došli jsme k ní a otočím se k němu, podal mi rozvrh hodin a já se usmála. “ Moc děkuju, fakt tu počkáš ty si baječny. Myslim si,že to bude rychlé snad mě nebude zdržovat vyptáváním, proč jsem přešla a podobně.” Rychle jsem vlezla do kabinetu a nebyla tam opravdu dlouho, během chvílky jsem byla venku a v ruce držela uniformu. Vypadala líp než v Krásnohůlkách. Dneska mám opravdu dobrou náladu a hodím si ho do tašky a aj rozvrh. Zaháknu se mu kolem paže a usměju se. Snad ho ta nervozita opadne.

”Veďme zachránče.”

Do mého pokoje

Violet

Čekala jsem na chodbě jen chvilku. Během několika minut byla Violet zase venku. Když vylezla, zvedla jsem se na nohy. Nejsem tak těžká, aby její rozkošný kufřík utrpěl větší poškození, ale stejně se na ní provinile uculím. Co kdyby náhodou.
"Tak si zatím věci můžeš hodit ke mně. V šest má být večeře a zeptat se ho můžeš při ní." navrhnu s lehkým zakroucením hlavy. Proč mě to vůbec nepřekvapuje. Změřím si jí láskyplním pohledem a povzdychnu si.
"Ale varuji tě, mám v pokoji bordel." pokrčím rameny a vydám se směrem do svého pokoje.
Můj pokoj není nijak velký ani luxusní. Má čisté bílé stěny z cihel, které z větší části pokrývají rostliny. Prostředku pokoje kraluje velká, měkká postel povčená do čistě bílé s krémovým přehozem a pletenou dekou, co jsem ráno ve spěchu nestihla uklidit. Nad postelí je dlouhá dřevěná police. Na ní je spousta povětšinou jen okrasných a neužitečných věcí spolu s množstvím svíček, váziček s květinami, krémy a starých šperků.
Kousek od postele na pravé straně se nachází menší staré sofa s polštářky. Po levé straně je potom velká starší skříň na oblečení, pracovní stolek a poličky s hromadou knih. Většina z nich je o bylinkách nebo o věštění, zbytek jsou romány nebo cestopisy. Jediná volná zeď je polepená tisíci pohledy a dopisy. Všechny od Violet. Uprostřed nich je mapa světa s připínáčky v destinacích, které Violet navštívila.
"Tak jsme tu." odložím kufřík u sofa. "Moje království." zazubím se.

Brumbálova pracovna a zase pryč

Rosalie a kdokoliv poblíž

Zamračeně zavrtím hlavou, chytnu Rosí za ramena a podívám se jí do očí.
"Jestli to nepochopí, tak s nima nebudu mluvit ani já a to už nevydrží," ve tváři se mi usadí trochu cáklý výraz, načež na sestřičku ještě mrknu. Když pak řekne, že se na mě spoléhá, obličej se mi rozzáří a rty se roztáhnou do širokého úsměvu.
"Víš, že můžeš," potvrdím jí a pustím jí ramena. Otočím se ke vchodu do Brumbálovo pracovny a zhluboka se nadechnu. Ohlédnu se na sestřičku, udělám na ní svou klasickou grimasu. Hned na to se smíchem vyběhnu nahoru (na radu PJky tuto část jen zmíníme).

S ředitelem to nebylo na dlouho. Uvítal mě, řekl, co a jak a jaké předměty budu tedy učit a už jsem zase byla dole. Sestřička tak dřepěla na mém kufříku, takže jsem se na ní zakřenila a... a nevěděla kam teď.
"Sakra... já se ho nezeptala, kde budu bydlet," uvědomím si a musím se rozesmát. "Už tam ale nejdu."

U cíle

Violet + kdokoli okolo

Je samozřejmé, že má trochu problém pobrat všechno, co jsem jí řekla. Přeci jen, já vždycky byla to poslušné, miloučké dítě, co se nikdy s nikým nehádalo a udělalo přesně to, co se po něm vždycky chtělo. Možná proto mají rodiče problém se s tím vyrovnat. Bylo to poprvé, co jsem neudělala, co po mně chtěli. A to se hodně snažili. Já se prostě v Bradavicích cítila dobře. Bylo tam tolik praštěných lidí, co mi - byť jen maličko - připomínali Violet. Tam jsem měla pocit, jako bych jí byla blíž. Navíc čtyři obří skleníky pro mou radost a možnost předávat mojí vášeň dál.
"Nemyslím, že by to chtěli vědět." pokrčím rameny. "Sedm let se vyrovnávají s tím, že jsem neudělala, co po mně chtěli. Myslíš, že by nahlas přiznali, že jsou na mě hrdí? Na to jsou oba dva až moc tvrdohlaví. Neuznají, že moje rozhodnutí mě udělalo šťastnou i přes jejich odmítání." povzdychnu si. Upřímně tomu věřím. Ačkoli Violet si myslí svoje.

Musím se pousmát jejímu odhodlání. Byla bych ráda, kdyby rodiče změnili svůj názor. Mohli bychom se normálně bavit. Mohla bych jet domů a necítit se tam jako vyvrhel či návštěva. Pokud s nimi někdo dokáže pohnout, bude to Letý. Kdo jiný? Já určitě ne. Mně se to nepovedlo.
"Spoléhám na tebe." mrknu na ní a plácnu jí po zádech, abych jí dodala odvahy před vstupem do ředitelny. Sama si dřepnu na její kufr a čekám až se vrátí.