| |||
Venku Alex Znuděně přešlápnu z nohy na druhou, než se Alex rozhodne sletět dolů. ,,Pojď už dolů, nebo spadneš." Uchechtnu se a v očích mi zajiskří. Jen vtip, samozřejmě. Alex není na mém seznamu osob - need to kill. Když se konečně objeví vedle mě, rozzářím se. Chyběla mi. Ne vážně, chyběla. Zkoumavým pohledem si ji prohlédnu od hlavy až k patě, přičemž o krok couvnu, abych na ni viděla ještě lépe. ,,Pěkná změna." Hodím rukou směrem k rezatým dredům. ,,Ale blond byla lepší." Líbí se mi, jak okamžitě zareagovala slovem plán. Vždy jsme měli nějaký plán. Ať už na zábavu nebo se bavit na ostatních. ,,Jo. Ale tenhle se bude trochu lišit od těch předešlých." Nevinně se zaculím. ,,Když nás chytí, přijdeme o pěkných pár bodů a ještě vyfasujeme školní trest." Navnadím ji. Adrenalin, dobrodružství, nebezpečí. To je něco, na co slyší. ,,Jen pokud nás ale chytí." Dodám, přičemž se milý výraz na chvíli ztratí. Nač čekat. Čekala jsem dlouho. Moc dlouho. ,,Nicméně -" vezmu do ruky její koště a donutím ji si na něj znovu sednout. Svážu si vlasy do gumičky a obkročmo se na koště "posadím" taky. ,,Doufám, že nás nezabiješ." Rozesměju se, přičemž ji ruce obtočím dokola, kolem pasu a pevně se ji chytnu. Dřív jsme to zkoušeli s bratrem. Dokud korigoval koště on, šlo to. Ale jakmile jsem měla já - okamžitě jsme spadli. Nebylo pro mě nikdy jednoduché udržet s ním rovnováhu. Ještě když vážil daleko víc než já. |
| |||
Že je to ona tak aj dolietam, aneb idú sa plánovať špinavosti na ihrisku Sin Po čase si vykopnem z bedne aj jednu dorážačku a nahromadenú zlosť si vybíjam s odrážačskou pálkou, nútiac dorážačku lietaním cez obruče dávať body. Trochu ma z toho rozbolí ruka, ale aj mi to utlmí emócie. Nie úplne, len už nemám potrebu štekať na všetko čo sa okolo mňa mihne. Akurát pred jedným zásahom začujem hlas, ako kričí moje meno. Ten hlas spoznám. Sin? Mieren ma vykoľají vyrušenie, a namiesto do obruče mieri odrážačka do zeme, našťastie asi desať metrov od Sinestry. Neškodne sa odrazí od povrchu, kde v tráve vyrobí menšie dieru, a letí zase do vzduchu. Pozriem sa smerom dolu. Umh... Možno ju napadla nejaká zaujímavá vec. Páčia sa mi zaujímavé veci so Sinestrou, a neprišla by se len tak aby ma objala po lete. Momentálne mám chuť spraviť niečo zlé, byť zlá, ešte stále som naštvaná na toho pajáca. Okrem toho, za chvíľu je aj tak večera, takže... tréning mi končí. Apropo, dorážačka musí ísť naspäť. Mávnem jej pálkou na znak, nech počká, a zletím nízko nad zem. Počkám, kým tá otravná delová guľa zletí tiež na moju úroveň. Dorážačky boli imúnne na kúzla, aspoň tie čo som poznala, kvôli zápasom, a tak sa museli chytať ručne. Nie že by mi to vadilo, bola to clekom zábava. Nad zemou si dorážačku trochu podletím, takže šúcham špičkami steblá trávy, vývrtkou sa dostanem k nej, schmatnem ju, okamžite zabrzdím a šuchnem sa z metly na zem pri bedňu, kde dorážačku znova bezpečne uzavriem. Keď spracem aj ostatné, prejdem k Sin, metla levitujúc za mnou. Hoj. Nejaký plán? Spýtam sa na rovinu. Nezvykli sme pretriasať školské drby alebo lakovať si spolu nechty, takže som vedela približne odhadnúť, prečo ma vyhľadala. |
| |||
Cestou necestou k Brumbálovi Rosalie a jestli někoho potkáme... Chvilku huhlám, než si uvědomím, co mi brání mluvit a hlavně proč. Pak se rozesměju. Jenže mi to vrátí. Zase. Jak jinak. Vždycky v tom byla dobrá. Ale já se jen tak nedám. Vejdeme do školy a Rosí mne hned navede na správnou cestu k řediteli. Teda, ne že bych tu cestu neznala, sama jsem ji absolvovala mnohokrát, ale přeci jen, už je to nějaký čas. Pak se rozpovídá o rodince. Jdu vedle ní, nevěřícně na ni civím, nevím, co říci. Nikdy bych netušila, snad bych ani nepomyslela na to, že se zrovna Rosí pohádá s rodiči. Čekala bych, sebe, to jo, taky proto byl můj odchod z domova do světa takový náhlí a pro všechny nečekaný, ale Rosí? Ne, to ne. Hlavně jsem nechápala, jak je možné, že se s ní rodiče nebaví. Nemohu říci, že by měli některou z nás radši, ale Rosí byla vždy ta hodná, poslušná z nás dvou, ta co nezlobila, poslouchala je, zatím co já byl ten rebel, problémové dítko, kvůli kterému museli jen řešit nějaké věci. A nakonec to byla ona, kdo se s nimi rozhádal a teď spolu nemluví. "Tomu nevěřím, Rosí. Proč jsi jim neřekla, že učíš? Že učíš Bylinkářství, že své zkušenosti a znalosti předáváš dál? Vždyť je to něco, na co by měli být hrdí," zastavím se a otočím si jí k sobě. Dívám se na ní trochu nechápavým výrazem a myslím, že pozná, co se mi honí hlavou. "Tohle ne. To nejde. Ne," zavrtím hlavou a zase se rozejdu dál, cestou do ředitelny. Jde na mě vidět, že jsem plně rozhodnutá dát to mezi nimi zase dohromady a pořádně si to s rodiči vyříkat. "Prostě ne Rosí. Tohle musí pochopit," řeknu již pevně rozhodnuta a zastavím se před vstupem do ředitelny, načež se podívám na svou milovanou sestřičku. |
| |||
Na schodech Izabell Mckhal, Ogata Kenji "Sayōnara, Kenji-san." Pokynutím se rozloučím s Kenjim, přehodím si tašku přes rameno a zamířím do útrob školy. |
| |||
Společenka - ven Alex a hňupové okolo Nejspíš jsem opravdu usnula, jelikož si nepamatuji nic z toho, co jsem dělala po tom, co jsem do pokoje přišla. Opřu se rukama o postel a vstanu. Pohledem vyhledám Ayshu. Zrovna se plazila kolem postele Barbary. Eh, Barbary? Krátce si ji prohlédnu. Ruka v obvazech a pohled zabořený do papíru. Loupnu okem po bílé krajtě a povytáhnu levé obočí. Bára bude asi lehce vytočená, jestli sežere Sisinu. ,,Oye! Aysha, ven aquí!" Rychlým krokem se rozejdu k Ayshe a odnesu na postel, na kterou ji hodím. Nechce se mi s ní teď tahat ven, takže prozatím zůstane tady. ,,Nevšímej si jí, nic neudělá." Prohodím k Barbaře, kdyby snad měla obavy o svou kočku. Ale určitě nebude na škodu, když budou obě na jiné straně místnosti. Škoda, mohly být kamarádky. Je běžné, že se Aysha pohybuje po pokoji, občas sleze i do společenky. Proč taky ne? Sisi taky nechává na volno. Ve společence jen krátkým mávnutím ruky pozdravím Richarda. Víc si jich nevšímám a opustím společenku. Nemám na ně náladu. Potřebuji jinou krev, možná jen vzduch. Když se konečně objevím venku, neodpustím si spokojené povzdychnutí. Mnohem lepší. Žádné zdi, místnosti - nic. Někdy si uvnitř školy připadám jako v pasti. Nemůžu pryč. Musím tam být. Někdy je to frustrující. Koutkem oka zahlédnu trojici. Dva znám, tu třetí vidím poprvé. Na Kenjiho s Reecem mávnu. Co ta holka? Další nový student? To jsme tu na výměnném pobytu? Znechuceně mlasknu. Rozejdu se po cestě k famfrpálovému hřišti. Tuším, že by mohla být tam. Někdy po skončení vyučování chodila vypouštět páru na hřiště. Uchechtnu se, když se mi teze potvrdí a já zahlédnu Alex ve vzduchu. ,,Alex!" Rozkřičím se na ni, aby mě slyšela. Celý den jsem neměla příležitost s ní mluvit, teď snad konečně. |
| |||
OšetřovnaGabriel, Cor, RomainCor poté, co vejdeme dovnitř začne mluvit, aniž by se podívala, zda tu někdo je. Ano, někdo tu je, ale nevypadá jako ošetřovatelka. Promluví na nás kluk, kterého jsem tu ještě neviděla a na lehátku vzadu spatřím Romaina. "Jo, díky," řeknu směrem ke klukovi. "Jsem Liv, ty tu budeš asi nový, co?" představím se mu s úsměvem a mám nutkání mu podat ruku. Zvyk, který mi vnucuje babička, a který pro kouzelníky neplatí. Krátce mávnu na Romaina na lůžku. Snad mu není nic vážného. Moc se spolu nebavíme, ale vím, že chodí s námi do jedné třídy. A vůbec, k čemu potřebuje Coraline kůži z hřímala? |
| |||
Ošetřovna Mlčíme. Nadechnu se, abych něco řekl, když se dveře otevřou. Slyším víc kroků, pak někdo promluví. Dívčí hlas, který je mi povědomý, ale aktuálně ho neumím zařadit. "Slečna Renoire tu není," otočím jejich směrem hlavu a neotvírám oči, přestože mám nutkání se podívat, kdo to je. Nic bys stejně neviděl, hlupáku. "Odešla za profesorem Lupinem mu oznámit, že jsem tu." |
doba vygenerování stránky: 0.88080787658691 sekund