| |||
Do školy Violet + kdokoli po cestě Její překvapené otázky jsou až moc hlasité. Skoro automaticky mi vyletí ruka k její puse a pak se rozhlédnu, jestli ji už někdo neslyšel. Nerada bych, aby po škole kolovaly nějaké drby. Už takhle se tu informace šíří jak pohlavní choroby v tureckém harému. "Tohle nemusí každý vědět." cítím, jak mi obličej polévá horko. Za chvilku budu jako rajče. Že já jsem nebyla ticho. "Dělám, co mě baví a co mám ráda. Na kluky nemám čas a tady stejně nikdo pro nění." ohradím se s nakrčeným obočím. "A na tomhle oblečení není vůbec nic špatného. Nemůžu si dovolit nosit něco drahého, když pořád dělám s hlínou." chci se tvářit uraženě, ale nejsem ten typ, co by se urážel. Nakonec, je to přece jenom moje vina, že dávám přednost kytkám a knihám před lidmy. Její reakce mě dost překvapí. Zazubím se a dloubnu jí do boku. "Tady se někdo stydííííí." poslední slovo skoro zazpívám. Dělá mi dobře, když nejsem jediná, kdo je nesmělý. I když u ní jsou to jenom chvilky. Další větou mi to ale vrátí. Vlepím jí láskyplný pohlavek do vlasů. "Já ti dám uschnout." dodám ještě nakonec a vejdu do školy s Violet v zádech. Když se zastaví, nechápavě se otočím. Nastala krátká chvilka ticha. "Co tím myslím?" zopakuji její otázku. Ona to neví? Pochopím situaci a jen zakroutím hlavou. Neřekli jí to. Samozřejmě, jak by mohli. Kývnu hlavou směrem hlouběji do školy. Pobídnutí k chůzi. Vědomí mi zaplní všechny ty vzpomínky. "Pár dní po tom, co jsi odjela, jsem rodičům oznámila, že se vracím na školu. Chtěla jsem se přihlásit jako dobrovolná výpomoc." pousměji se, když si vzpomenu na jejich zděšené výrazy. "Nevzali to dobře. Že prý mám na víc než dělat někomu poskoka. Nedali si říct. Snažili se mi v tom zabránit." když si vzpomenu, jak se všemožně snažili mi najít práci v nějakém květinářství, nechávali mi brožurky o vlastním podnikání. "Znáš mě, nejsem konfliktní a takové prostředí pro mě není. Tak jsem se jednoho krásného dne sebrala a prostě odjela. Nechala jsem jim dopis." Nejspíš to byla chyba, ale já v tu dobu měla pocit, že když to neudělám takhle, tak to neudělám vůbec. "Omlouvala jsem se jim za to milionkrát, ale nechtěli nic slyšet. Už sedm let se mnou nemluví. Vidím je jednou nebo dvakrát do roka a to se na mě ani nepodívají." mluvím klidně a na tváři mám úsměv. Violet mě ale zná. Jsem jen introvertní. Neuvěřitelně mě to užírá. "Ani jsem jim neřekla, že už víc jak rok učím Jasnovidectví. Nevím, jestli jim říct o tom, že už učím i Bylinkářství. Myslím, že by to ani slyšet nechtěli." pokrčím rameny a poprvé za můj monolog se na Violet podívám. Jsme už v polovině cesty za Brumbálem. |
doba vygenerování stránky: 0.80286908149719 sekund