| |||
Na schodech Izabell Mckhal, Ogata Kenji
|
| |||
Před skleníkem a asi do školy Rosalie a kdo nás potká? Zazubila jsem se, divoce zakývala hlavou, až mi málem ulétl čepeček a dál se culila jak šašek. Pak mne dostane. Překvapeně a trochu i nevěřícně se na ni podívám, trochu zamrkám a pořádně si ji prohlédnu. "To jako fakt? Tys za celejch sedm let neměla ani jednoho?" nevěřícně mi padne brada, div, že nevyběhne jazyk na zem. Nevěřícně mrkám, zatímco beru svůj batoh a nechávám ji, aby mi vzala kufřík. "Že tys byla pořád zahrabaná v knihách a bylinkách, že jo?" podezřívavě si ji prohlédnu, "a určitě jsi chodila pořád v tomhle, že jo? To musíme napravit." Nevěřícně kroutím hlavou, zatímco míříme pomalu ke škole. Trochu zrudnu ve tvářích, když na mě udeří stejnou otázkou, jako já na ni a roztěkaně se rozhlédnu. Je pravda, že i přes to, že nemám takové přednosti jako ona, vždy jsem kolem sebe měla pár kluků. Ani nevím proč, možná proto, jak jsem ztřeštěná, nebo proto, že jsem pro každou blbost, kdo ví. "Pár jich bylo, ale teď nic," řeknu trochu stydlivě, nesměle a tváře se mi trochu červenají. Kdybych neměla vlasy upravené takhle, teď bych v nich schovávala svou rudnoucí tvář. "Tobě musíme někoho sehnat, než nám uschneš," pokusím se to znovu otočit. Díky bohu za změnu tématu. Ten, kdo s tím přišel byl prostě génius. Zasměju se nad zmínkou páťáku, taky byl výživný, ale ne tak zábavný. Čtvrťák byl prostě dokonalý. Šla jsem z průseru do průseru, sestřičku jsem táhla sebou a z mnoha z nich jsem se dostala, aniž bych přišla k nějakému trestu. A to jen díky ní. "Jak si teď žijí... po-počkej, co tím myslíš?" zopakuju si její otázku a trochu se zarazím. Zpomalím krok, na chvilku se zastavím a nechápavě se podívám na ní. Vůbec netuším, co tím myslí, vždyť to ví ne? Nebo ne? |
| |||
KytičkářiReece a Izabel Potěšeně se usměju, když mi Reece vyjmenuje hned tři možnosti jak bylinky použít. „Ten sléz zní dobře, mám rád čaje.“ Asi nikoho nepřekvapí, že jsem si poslední variantu vybral jen proto, že je nejlehčí. Vařit něco deset minut, nebo chladit na čtyřicet stupňů? Dopadlo by stejně, jako můj lektvar o hodině. Ne li hůř. „Fíha, máš hodně zásob. Ale u tebe mě to nepřekvapuje.“ Přátelsky ho poplácám po rameni. Reece byl hodný kluk, i když trochu nesmělý. „Kolikrát denně ho můžu pít?“ Zeptám se zběžně a zvědavě nakouknu do bedýnky. Rostlinám sice nerozumím, ale proč se nepodívat? Otočím se k Izabel. Představí se a nezapomene zmínit zvířátko na svém rameni. Nahlas to sice neřeknu, ale právě získala plusový bod za originalitu. Je fajn vidět i něco jiného než kočky. „Moc mě těší. Tohle je myš a nemá jméno.“ Zazubím se a ukážu na hlodavce ve své dlani. „Co tu vlastně provádíte?“ Dotážu se a oba si je prohlédnu. Reece jsem na lektvarech neviděl, ale nedivil bych se, kdyby to bylo proto, že vypomáhal někde ve skleníku. S radostí bych si to s ním vyměnil. Raději se budu hrabat v hlíně, než se dívat na profesora mastňáka. „Za hodinu je večeře, víte o tom?“ Řeknu, abych udržel hovor. Nemám rád ticho a hlavně Reece by potřeboval trochu rozmluvit. Nejsem žádný expert přes vztahy, ale typoval bych, že přítomnost Iz ho přivádí do rozpaků. Že by se mu líbila? „Na co čekáš? Běž s ní za profesorkou a proveď jí po škole, vždyť ani nemá uniformu.“ Šeptnu k němu a mírně ho popostrčím. Kéž by Reece rozuměl dívkám tak jako květinám. Teď má jedinečnou příležitost to změnit. |
| |||
Před skleníkem Violet "To mě taky mohlo napadnout." zazubím se na ní. "Kdo jiný by to mohl učit lépe než ty.." pochucám jí vlasy. Závidím jí. Procestovala svět a viděla tolik věcí, o kterých já jen snila nebo četla. Pokaždé, když mi poslala pohled, tak jsem si ho připíchla na nástěnku a našla jsem si veškeré info o té destinaci. Jako kdybych cestovala s ní. "Asi tě zklamu. Jediný kamarád, kterého mám, se ode dneška stává mým studentem, naneštěstí." povzdechnu si. Nejspíš o tom ještě ani neví. Budeme si teď muset vykat.. to bude divný. Znám ho už od jeho prváku, tykáme si pět let.. Zavrtím nad tím hlavou. Nemá cenu to teď řešit. "Kluka? Co to je?" zatvářím se naoko nechápavě, ale pak se rozesměji. "Nikdo takový není." povzdychnu si. "Žádná změna od doby, cos odjela." obě víme, co to znamená. Nikdo, nikdy... celkem smutné. Ne, že bych nikoho nechtěla, jen na to překvapivě nemám dost času. Nikam nechodím, abych poznala nové lidi a v navazování kontaktů zrovna nevynikám. Nakonec opravdu zůstanu ve skleníku jako stará panna a budu čekat na bílého prince, jak mi řekl jeden velmi milý muž. "Co ty? Máš někoho?" zeptám se zvědavě. Opravdu mě to zajímá. Narozdíl ode mě, ona byla vždycky... napřed. V tomhle směru. Vylezu za Violet ze skleníku. Ta trubka si nechala venku všechny svoje věci. Kdyby to nebyly Bradavice, už bych jí dělala přednášku o tom, jak je to nezodpovědné. Nicméně mlčím. Tady by jí to nikdo neukradl. Navíc... podívám se na jějí věci... tohle by snad ani nikdo nechtěl. Tedy aspon nikdo normální. Mně se to líbí. "Jak bych mohla zapomenout." trpce se zašklebím, když si vzpomenu na problémy, které způsobila úplně každému, koho kdy znala. A u více než poloviny z nich jsem byla přítomna nebo přímo zapletena. "Pořád byl lepší než páťák.." zasměju se. Pravda, nemám ráda porušování pravidel a problémy jako takové, ale musím uznat, že to byla legrace. Vezmu jí kufřík, aby všecho netáhla jen ona. Občas se bojím, že se její drobné tělíčko zlomí, když toho ponese moc najednou. Vydám se směrem do školy. Zamazané oblečení moc neřeším. Většina ze studentů a profesorů ví, co jsem zač a proč vypadám, jak vypadám. "No a co táta s mámou? Jak si teď žijí?" vypadne ze mě najednou jakoby mimochodem, až mě to samotnou překvapí. |
doba vygenerování stránky: 0.58987498283386 sekund