| |||
Ve skleníku a před ním Rosalie Culím se jako sluníčko, když řekne, že netušila, že to bude učit. Upřímně, já to taky netušila. Spíše jsem čekala, že si otevře nějaký obchůdek s bylinkami, kde bude prodávat jen to nejlepší. Když se nad tím ale zamyslím, tady se její umění a talent uplatní mnohem více. "Jop, budu učit o mudlech, zeměpis a pak ještě jak splynout s mudly," culím se. S mými zkušenostmi je to snad jediné, co já mohu učit. Ovšem je pravda, že tohle je něco, co se prostě musí vyzkoušet. Ale všechny rady dobré, no ne? "Určitě toho bylo víc," podívám se na ní nevěřícně a trochu jí dloubnu do žeber. "Co kluci, máš nějakýho?" nedá mi se nezeptat. Úsměv ze tváře nemizí, jen se teď změnil z normálního rozjařeného na zvídavý a snad i trochu šťouravý. Chci od ní slyšet všechno a jde na mě vidět, jak moc dychtivá po tom jsem. Když se pak zamyslí nad mojí prosbou, nahodím prosebný pohled, který na ní vždycky zabral. Souhlasila a já si radostně zavýskla, dokonce i trochu povyskočila na židli, až trochu zavrzala. "To by bylo super," radostně zatleskám nad její nabídkou, že za Brumbálem půjde se mnou. Ne, že bych se ho bála, ale přeci jen, vždycky jsem z něj měla tu posvátnou hrůzu, která nebyla ze strachu, ale z úcty. Brumbál byl na škole jediný, kdo mne dokázal nějak přinutit k poslušnosti. Sice jen na chvilku, ale i to stačilo. Pak se zeptá na kufry a já se zarazím. "Ehm... někde venku?" zamrkám trochu nejistě a nervózně se pousměju. Pak vyskočím ze židle a vyletím ven ze skleníku. Vím, že Rosí půjde za mnou, ale i tak na ní počkám před skleníkem. "Kde já je... aha, támhle," zasměju se a ukážu na malou hromádku nedaleko skleníků. Jedna velká krosna a jeden malý kufřík polepený samolepkami z různých koutů světa. Zdá se to málo, ale kdo mě nezná, neví, že je mám očarované, takže je v těch zavazadlech mnohem více, než se zdá. "Kdybych tu nebyla, nikdy bych nevěřila, že se sem někdy vrátím," usměju se, když zamířím i se sestřičkou ke kufrům. "Pamatuješ na čtvrťák?" zeptám se znenadání, když zvedám ze země krosnu. To byl rok, kdy jsem byla přítomna snad nejvíce průserům, co se na škole udály a z větší části jsem za nimi opravdu stála já. Ach, to byly časy. |
| |||
Ve skleníku Violet Nikdy jsem překvapení moc nemusela, ale tentokrát jí to odpustím. Protože tentokrát, je to to nejlepší překvapení, co jsem kdy měla. "Já vím, ale nikdy by mě nenapadlo, že to jednou budu učit." výsknu se stejným nadšením jako ona. Myslím, že teď už to zvládnu. "Co vlastně budeš učit ty? Nauku o mudlech?" nejspíš jsem to řekla špatně, ale vem to čert. Ona teď o mudlech ví mnohem víc, než kdokoli jiný. Vždycky jsem obdivovala její dobrodružnou povahu. Je jako čertík v krabičce. Chvilku neposedí, musí pořád něco dělat. Je to roztomilé. "Starala jsem se o rostlinky, učila se, učila ostatní a pro změnu se starala o bylinky." zasměju se nahlas. Teď mi přijde celkem smutné, že dokážu celých sedm let shrnout do jediné věty. Na mém životě nikdy nebylo nic zajímavého, kromě Violet. Bylo po klidných, harmonických, stereotypních sedm let. Pozoruji, jak se tváří na můj krém. Mlčím a jen vyčkávám. Neuvěřitelně si oddechnu, když mi ho pochválí. "No já ti nevím..." zamyslím se hraně, ale nevydrží mi to. "Jasně, že udělám. To by bylo, aby moje vlastní sestra neměla můj krém." cvrnknu jí do nosu. Její škemrání se od dob, co byla malá, vůbec nezměnilo. Je to uklidňující. Bála jsem se, že až se vrátí, tak jí nepoznám. Bála jsem se, že dospěje, že se uklidní a bude z ní... další já. Díky bohu, že se to nestalo. Už první věta mi odebrala úsměv z tváří. Proč mi nedošlo, že s ní přijdou i všechny ty problémy... Čekala jsem, co z ní vypadne se starostí v očích. Vždycky ta dvě slova používá, když je nějaký průser. Nakonec si oddechnu. "Jenom tohle?" zasměju se. "Tak za ním půjdeme spolu. Aspoň ti pomůžu s kufry." pokrčím rameny a zvednu se ze židle. Rozhlédnu se kolem. "Kde sis je vlastně nechala?" zmateně se na ní otočím. |
doba vygenerování stránky: 0.88088893890381 sekund