Ani mě

Rosalie

"Zmeťour. Zlechtáme ho, až budeme doma," zaculím se v odpověď. Taky se musím zasmát, když mi řekne, že by na letišti čekala o den dříve. Vím, že toho je schopná, protože já sama bych to tak udělala. V něčem jsme prostě stejné, byť toho moc není. Když pak vidím její reakci na mé rozhodnutí o učení, musím se rozesmát. O to více, když mi řekne, že jí to ředitel neřekl.
"Ten už to ví minimálně tři dny. Prosila jsem ho, aby ti nic neříkal," vysvětlím jí se smíchem, zatímco mne vede ke stolku, jež ve skleníku má.
"Wau, opravdu? To je super," nadšeně výsknu, když mi řekne o povýšení. Ano, věděla jsem to, od Brumbála, ale od ní to prostě zní líp, víc... suprově.
"Vždycky jsi byla víc na rostliny, než na cokoliv jiného," souhlasně přikývnu, když vybalí, že se stala i učitelkou Bylinkářství. Už jako malé holky jsme obě měly malý skleník a mě vždycky udivovalo, jak její rostlinky a bylinky krásně rostou. To moje vypadaly, jakoby se přes ně přehnalo stádo slonů, dali si na nich valčík a ještě pozvali nosorožce.

"Musíš mi vyprávět, cos celých těch sedm let dělala," upřesním jí, když mi řekne, že necestovala a když vytáhne tu malou krabičku, zmlknu a zvědavě se na ní podívám. Vezmu ji opatrně do ruky, prohlížím si jí ze všech stran a ani nepočkám na pobídku a otevřu ji. Už jen barva krému mne nadchne, o to více ale jeho vůně. Přičichnu si k ní, div nezabořím celý nos do krabičky.
"Páni..." natáhnu tu vůni, nemoha říci víc, jak mne pohltila. Položím krabičku na stůl, naberu si trochu krému a opatrně si ho rozetřu na ruce a tváře. Celou dobu při tom mám ve tváři posvátný výraz.
"Ten je boží Rosí," nadšeně otevřu oči a s posvátnou úctou se podívám nejdříve na krabičku a pak na ní. Můj úžas je doslova hmatatelný a skoro se rozplývám nad tou vůní.
"Uděláš mi jeden, že jo, že jo? Sím, sím, sím," začnu škemrat, zatímco jí chytím za ruce a tvářím se jako malá holčička, co něco opravdu moc chce.

Když se pak zeptá, kdy jsem dorazila, zarazím se. Přesně tak, jako jsem se zarážela, když jsem na něco zapomněla.
"Průůůůser, ségra," vydechnu, tvářím se trochu vinně, ale hned na to se rozesměju.
"Profesor mě v dopise žádal, abych hned, jak přijedu, zašla za ním," culím se jako když jsem zapomněla vypracovat domácí úkol.
"To to začíná," culím se.

A nevadí mi to :D

Violet

"Nic mi neřekl, nedostala jsem žádnou zprávu." zavrtím hlavou. "Kdybych to věděla, byla bych tam s obří cedulí čekala den předem." zasměju se. Jsem toho schopná. Když jde o moji nejmilejší osobu, čekala bych tam ted den předem. CO kdyby náhodou letěla dřív? Střídavě jsme se objímaly, mluvily, brečely a stejně jsem měla pocit, že to tak má být. Kde je ona, tam jsem doma.
Překvapeně jsem zamrkala nad informací, že bude učit. Ona? Učit? No proč ne.. bude tu se mnou a aspoň mám jistotu, že mi nikam neodjede.
"Nene.. co budeš učit? Ani Brumbál mi nic neřekl a to dneska už musel vědět." Zamyslím se nahlas. Slzy už pomalu ustávají, ale úsměv mám jako přišitý. "Tomu neuvěříš! Povýšili mě!" Zavýsknu. Před tím jsem z toho byla nervózní, ale najednou z toho mám neuvěřitelnou radost. "Ode dneška jsem oficiálně profesorka Jasnovidectví A... počkej si... Bylinkářství!" oznámím jako by to byl nejlepší předmět na celé škole - což podle mě je.
Držíc jí za ruce ji pomalu odtáhnu ke stolečku v rohu, kde jsou dvě malé židličky. Posadím se na jednu z nich a Violet stáhnu na tu druhou. Máme toho spoustu co dohánět a najednou mi přijde, jako kdybychom na to měly tak málo času. Ale nemáme. Všechen čas je náš. Všechen, co chceme a potřebujeme. Máme ho jen pro sebe.
"Já nikam necestovala, ale..." natáhnu se pro maličkou krabičku na stolečku a postavím jí před ní. "Už nějakou dobu na tom pracuji." pokud krabičku otevře, může ucítit jemnou květinovou vůni a uvidět světle fialkový krém. "Je to moje výroba, zkus to." pobídnu jí. Její názor je pro mě velmi důležitý a já čekala tak dlouho, abych si ho mohla poslechnout.
"Kdys dorazila? Teď? Chceš pomoct s vybalováním?" nabídnu jí. Ve skleníku jsem pro teď skončila, mám své priority.

Stále vo vzduchu
Gabriel

Tréning bol fajn, po celý čas som sa ani raz nedotkla metly, takže to vyzeralo, že mi dobrá nálada vydrží bezo zmeny od obrany až doteraz, čo by bol takmer celý neuveriteľný deň, ale... Gabriel. Gabriel ma neskutočne znervózňoval tým neustálym otáčaním a tým, že nebol duchom prítomný až tak, že v jednej chvíli mu prehadzovačku naštvane hodím do hlavy presne vtedy, keď sa obzrie. Dosť rýchlo, dosť prudko.
Aprílové počasie sa hlási.
Keď nechcel ísť lietať, načo hovoril opak?
Dorazí ma, keď mi povie, že vyzerám unavene, aj keď zaregistrujem, že to myslel zo srandy. Cítim, ako sa mi zrazu zbiera žlč v tele a z ničoho nič zmizne príjemný, šibalský výraz tváre. Dredy sa mi pomaly od korienkov sfarbia do výstražnej oranžovej, zvýraznia sa mi lícne kosti a ostrejšie zahne obočie. Mal smolu, kazil mi lietanie. Nemala som to rada, hlavne pri lietaní som neznášala, keď bol niekto ako telo bez duše. A tiež som nemala rada, keď niekto niečo robil čo sa týkalo aj mňa a nevenoval sa tomu, ani mne. To som radšej robila veci sama.
Jediný kto tu potrebuje odpich si ty. Nabudúce povedz narovinu, že niečo nechceš robiť, a nie že to pokazíš druhým. Ja zostávam tu, ty choď.
Odseknem. Vyzerám ako úplne iný človek.
Zo srdca rovno na jazyk bez zastávky v mozgu. To som ja. Bez iných rečí sa aj s prehadzovačkou vzdialim k druhým tyčiam a pokračujem v tréningu tak, že striedavo cez každú hádžem a potom trielim na druhú stranu, aby som loptu chytila, stále manévrujúc metlu iba nohami, používajúc rôzne otočky a vývrtky.

Největší

Rosalie

Brečely jsme obě. Natisknuté na sobě v pevném objetí. Tak pevném, že by nás neodtáhly ani slonem. Když jsme se na chvilku odtáhly, spustila. Culila jsem se jako sluníčko, slzy v očích. Nechala jsem jí, aby si mne prohlédla, aby se ptala. Věděla, že jakmile mne pustí ke slovu, už mne nezastaví. A bylo tu tolik otázek, tolik věcí, co jsme si musely povědět. Vždyť to bylo sedm let. A stejně mi to přišlo jako včera, co jsem se s ní loučila.
"Napsala jsem bráchovi, myslela jsem, že ti dá vědět, že tam na mě počkáte oba," bránila jsem se a zase jí objala a zabořila hlavu do jejího ramene, abych se nabažila její vůně. I když pracovala, voněla pořád stejně. Pořád po růžích.
"No, když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi," zazubila jsem se a podívala se skrze uslzené oči na ní. Obě jsme citlivky. Kolik my toho probrečely. U filmů, u knížek, u reklam.
"Přijela jsem teprve před týdnem. Hned, jak jsem se dozvěděla, že jsi tu, začala jsem zase balit a nebýt mamky a taťky, byla bych tu dříve. Ne že se budeš smát, ale... taky budu učit," zazubím se na ní. Na chvilku se odmlčím, jen abych si užila ten její roztomilý výraz, než se zase pustím do mluvení.
"I mě, sestřičko. Strašně moc jsi mi chyběla," znovu ji pevně obejmu, "Všechno ti povím. Všechno." Odtáhneme se od sebe, ale její ruce nepustím. Musím jí držet, dotýkat se jí, užívat si, že jí konečně zase vidím. Ujistit se, že se mi to nezdá, že jsem se opravdu vrátila domů, sebrala se a jela za ní. Tak moc mi chyběla a já si to pořádně uvědomila až teď, když už jí zase konečně vidím.
"Byla jsem všude, jedla všechno, co se jíst dá a poznala tolik věcí, lidí a míst," oči se mi rozzáří, úsměv mi doširoka roztahuje ústa a vytváří ďolíčky ve tvářích. Už se nemůžu dočkat, až jí to budu všechno vyprávět. Až jí řeknu, co se jí v Austrálii, jak se žije v Africe, nebo co všechno dělají lidi v Japonsku. A to je jen zlomek z toho všeho.
"A ty mi taky budeš vyprávět, jasný?" nahodím naoko přísný výraz, ale pak se hned rozesměju a zase ji obejmu.