| |||
Na ošetřovnu Netuším kdo tam je a hlavně nechci, aby tam byl Romain Čím blíž škole jsem, tím rychleji jdu a tím hůř se cítím. |
| |||
|
| |||
Shledání sester ve skleníku Rosalie Snažila jsem se být silná. Tvrdý pohled, žádná slza. Ne, sakra, to nešlo. Prostě to nešlo. Ve chvíli, kdy se otočila a já spatřila tu její umouněnou, trochu zakřiknutou tvářičku a tu drobnou slzu v očích... prostě to nešlo. I mě se nahrnuly slzy do očí a když roztáhla ruce, prostě jsem neodolala a rozběhla se. Pár kroků před ní jsem vyskočila, div jsem jí neporazila na zem. "Rosíííí," zavýskla jsem jako malá holka a pevně ji objala. Sedm let. Sedm dlouhých let, kdy jsme se neviděly. Sedm let, kdy každá myšlenka na domov, a že jich bylo, byla věnovaná jí, mé milované sestřičce. Vůbec se nezměnila. Teda... dobře, trochu jo. Malinko. Objímala jsem jí, mačkala se na ní a užívala si, že ji konečně zase vidím. "Vůbec ses nezměnila," zakřením se, když se trochu odtáhnu a přejedu ji pohledem. Jo, při posledním slovu se můj pohled zarazí na jejím hrudníku a tudíž mi z úst vyjde trochu váhavě, ale hned zase pohledem vyjedu k ní a zakřením se. "Když mi brácha řekl, že učíš, tak jsem mu nevěřila. Až když jsem tě nenašla doma, ty kozo jedna a rodiče mi to potvrdili, tak jsem uvěřila," směju se, zatímco v koutcích očí mám drobné slzy radosti. |
| |||
Ztracená sestra, snadViolet Se Smějankami jsem byla už skoro hotová. Měla jsem jich tu požehnaně a to hlavně pro potěchu duše. Moje nejoblíbenější pracovní oblečení bylo už dost zamazené a rukavice celé od hlíny. Z vysokého volného drdolu se mi už uvolňovaly pramínky a lepily se mi na čelo. Vůbec mi to nevadilo. Miluju tuhle činnost. Člověk u ní má spoustu času na přemýšlení. Dovolím si popuzdit uzdu svým myšlenkám, které mě ale nezavedou nikam, kde bych to neznala. Jako za posledních sedm let. Stále to samé téma. Pořád a pořád dokola. Kde je? Co dělá? Jak se má? Je v pořádku, to jediné vím dobře. Odjakživa jsme měly zvláštní pouto. Věděly jsme, pokud se té druhé něco stalo. Což je neobvyklé, protože nejsme jednovaječná dvojčata. Nikdo si nás nikdy nepletl. Kdyby nebylo společného příjmení, snad by nám nikdo ani nevěřil, že jsme spřízněné. Vždycky jsme byly jako yin a yang, slunce a měsíc, naprosto odlišné - jak ráda říkávala maminka. Ale nikdy jsem nemilovala nikoho tak bezvýhradně. Moje sestra, nejlepší kamarádka, rádce a ochránce v jednom těle. Bože jak mi ta střeštěná holka chybí. Poslední květina přesazena a já můžu odklidit truhlíky na svá místa. Zrovna jsem v předklonu, když uslyším ten důvěrně známý, pištivý hlásek. Pomalu jsem se narovnala, zašpiněnou rukavicí jsem si odhrnula pramínky z obličeje, abych si mohla prohlédnout individuum ve dveřích. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, kdo v nich stojí. Sedm let. Sedm dlouhých, nekonečných let a teď, když stojí přede mnou, stejná jako si jí pamatuji, nejsem schopná slova. Upustím lopatku z ruky. Díky slzám vidím trochu rozmazaně, nicméně se mi na tváři objeví úsměv, který jsem si pro ní schovávala celou tu dobu. Stáhnu z rukou rukavice, abych jí nezamazala šaty. "Pro Vás vždycky.. Violet" odpovím jí rozechvěle, když roztáhnu náruč, aby do ní mohla vběhnout. |
| |||
Před školou Reece ,Kenji Zdá se mi ti nebo ten kluk je ze mě víc a víc nervozní. Snad jsem něco neřekla špatně, nebo ho nějak neuvedla do blbé situace. SLožím si ruce do kapes mikini a sleduji ho, když se mě představí usmívám se, snad ho to brzy přejde. Připomíná mi jednoho kluka ze sitkomu co běží v televizi. Jmenovalo se ti BIG BANG THEORY myslím? Ale tenhe je na tom líp, mluví semnou a bez alkoholu. Třeba si jen na mě musí zvyknout. ”Já jsem z havraspáru, myslím.” trochu mi to začne v hlavě šrotovat a pak přikývnu na potvrzení, nesměle se zasměju, protože sem si teď přišla trapně, že nevím kolej, ale ne že bych nevěděla, spíše sem si nebyla jistá. Pak zaslechnu další kroky otočím se za zvukem a vidím nějakého dalšího kluka.Kenjiho Usměji se na něj také, začne mluvit chvilkama svou řečí, líbí se mi jejich jazyk, tak jako hudba, ale co já vím, třeba se narodil tady. ”Ahoj jsem Izabel a tohle je Blue.” ukážu na fretku sice si nemyslím, že by ho to nějak zajímalo, ale co už. Pak ty dva sleduji a jak sem dobře pochopila Reece bude místní díler přes bylinky. Zní to tak hezky, usměji se sama pro sebe, nad touto představou a pak se podívám na hodinky a uvědomím si že je hodně hodin a já nemám ještě nic zařízeno a ani nevím kde vlastně mám kolej. Kouknu kolem sebe a na ty dva a jejich bedničku. Ty máš rád asi hodně bylinky co?To je hezké.” Usmívám se. |
| |||
Ztracená dcera se vrací domů a hned jde do školy Rosalie a ti, co mne potkají venku Znáte ten pocit, když se z dlooouhého výletu vrátíte domů a zjistíte, že ta, na kterou jste se těšili nejvíce tam není? Teda jasně, těšila jsem se i na mamku, taťku a brášku, ale přeci jen, ségra je ségra. Totiž, bylo to nějak takhle: Jednoho zářijového rána, asi tři dny před začátkem školní výuky v Londýně přistálo letadlo z Japonska. Na letišti tou dobou nebylo moc lidí, ale i přes to jich bylo dost. Před letištěm, na smluveném místě stál vcelku vysoký, dobře vypracovaný mladík a kohosi vyhlížel. Netušil, že ten někdo je jen kousek za ním a velmi pomalu a potichu se k němu blíží. Když ten někdo byl jen pár kroků od mladíka, skočil mu s výskotem na záda. Ano, ten někdo jsem byla já a ten mladík byl můj starší brácha. Inu, mladík, už je to chlap jako hora. Velkej, svalnatej a nebýt to můj brácha, ihned bych do něj šla. Skočila jsem mu na záda, smála se u toho jak praštěná a on samozřejmě taky. Vždyť jsem komediant rodiny. Ani jsem se nedivila, jak snadno si mne přehodil dopředu, aby si mne prohlédl a už vůbec jsem se nedivila jeho překvapeného výrazu, když viděl můj účes. Ne, já se smála. Vypadal roztomile, vážně. Sotva jsme nasedli do auta, pusa se mi nezastavila. Kecali jsme o všem možným, až jsme se dostali k tématu, kterým jsem začala. Sestra není doma, je v Bradavicích. Nevěřila jsem mu. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu a abych mu udělala radost, nechala jsem ho u toho. Snad proto se divil, když jsme přijeli k domu a já vlítla dovnitř jako tornádo a sháněla se po ní. I rodiče se divili, co se děje. Teprve po hodině, když jsem jí nikde nenašla, mi potvrdili, co mi říkal bráška. Chápete to? Sedm let jsem tu upjatou kozu neviděla a když se konečně vrátím, ona si není doma. Ale brala jsem to dobře, vlastně... našla jsem inzerát v novinách, že stále hledají učitele na pár předmětů, které mi opravdu vyhovovali. Rodiče i brácha věděli, že nemá cenu mě zastavovat. Jakmile jsem se pro něco rozhodla, nikdo mě nezastavil. Nikdo. Jen se jim podařilo mne trochu zpomalit. Jasně, taky si chtěli užít, že jsem doma a já toho měla toooolik k vyprávění. Měla bych možná sepsat knihu. Ale, kde jsem to byla? Jasně, příprava na cestu. Ta proběhla poměrně rychle, což bylo s podivem. Většinou mi všechno trvalo. Zabalila jsem si své nejmilejší hadříky, na sebe si vzala svůj ještě milovanější hadřík, pořádně jsem se upravila a výsledek stál opravdu za to. Mamka se už ani nezmáhala na to mi říkat, že takhle bych do školy jezdit neměla. Věděla, že to nemá cenu. A pak, pak jsem se rozloučila a vydala se na cestu. Vlastně... ještě než jsem se vůbec začala balit, musela jsem napsat profesoru Brumbálovi, že to místo beru a počkat na odpověď. Trvalo to den, dva, ale odpověď přišla. Ono, ani na ní nezáleželo, protože jsem už měla sbaleno a byla jsem rozhodnutá, že pojedu, ale což. Formality, formality, formality. Všude na nich lpěj. Ovšem byla to i příležitost k tomu, abych ho požádala o jednu drobnost. Nic neříkat mé milované sestřičce. Zpět k cestě. Kde kdo by si řekl, že je to jednoduché, dohodnout se s ředitelem a přesunout se pomocí krbu. Zamítla jsem. Další věc bylo koštětem do Prasinek a z nich pěšo. Zamítla jsem. Nebo se rovnou přemístit do Prasinek a do školy pěšo. Zamítla jsem. Za těch sedm let jsem se nějak odnaučila tomuhle cestování a spíše si přivykla mudlovskému. Proto jsem jela vlakem nejblíže k Prasinkám co šlo a zbytek cesty tam si došlápla. Trvalo to, ale dostala jsem se tam. Den jsem ještě strávila v Prasinkách, abych si trochu odpočala z cesty a hlavně, pořádně se vyšňořila. Muselo to být dokonalé. Ťapala jsem cestou do Bradavic, užívala si cestu a vzpomínala. Tehdá, před nějakými devíti, desíti lety, když se řekl problém, bylo jasné, že se u něj bude objevovat i jméno Violet Primrose. Byla jsem éro, co bylo neustále na koberečku u kolejní. Párkrát jsem sebou stáhla i ségru, ale ta se z toho vždy nějak dostala a kolikrát vysekala i mě. No jo, to byly časy. A teď se vracím. Ne jako studentka, ale jako učitelka. Sotva jsem vkročila na pozemky školy, pohled mi padl na skleníky. Z Brumbálovo dopisu jsem věděla, co sestra učí a věděla jsem, ke jí najdu. V očích mi hráli snad všichni čerti a tu a tam jsem měla tendenci si trochu povyskočit, jak jsem se na ní těšila. Přidala jsem do kroku, skoro jsem běžela. Kufry jsem nechala ležet několik kroků od nich a opravdu se rozeběhla. Šaty šustily, roztřepené vlasy v culících vlály a já měla co dělat, abych se udržela potichu. Nahlédla jsem do prvního, tam nebyla. Do druhého, taky nic. A pak tam, ve třetím, tam jsem jí viděla, jak se nad něčím sklání. Postavila jsem se do dveří, rozkročila nohy, ruce dala v bok a trochu naklonila hlavu k pravému rameni. "Sím, slečno profesorko, máte tu i nějaké fialky?" zakňourala jsem dívčím hláskem, tak jako kdysi, když jsem kňourala na mamku, aby mi něco koupila. |
doba vygenerování stránky: 0.84204006195068 sekund