| |||
Tréning a do školy AlexMíč jsem chytil a nechal koště udělat něco jako salto vzad ve vzduchu. Spadl bych nebýt odstředivé síly. Tohle už jsem několikrát dělal a většinou protivník dostal do zubů, ale ani mě se nevyhýbají nehody, náhody a nálady protivníka. S úsměvem jsem přihrál a povolil koštěti dát se do pohybu. |
| |||
Na schodech Izabell Mckhal, Ogata Kenji
|
| |||
PapírkovanáReece a Izabell + označení v příspěvku Coraline mi vrazí do ruky ušmudlaný kus papíru s básničkou. Vysvětlí mi, že když jí rozluštím, najdu další, ale zapomene dodat proč. Uniká mi podstata. Co mě čeká na konci? Zakopaný poklad? Asi vážně nechápu pointu. Rozhlédnu se, nikde nevidím Liv. Neptám se kde je, protože přijde hned záhy, přesně jak řekla Cor. „K čemu je to vlastně do,“ nedořeknu, jelikož mě Daniel plácne přes záda tak, že mi myš málem spadne na zem. „Baka!“ zanadávám ve svém rodném jazyce. Nechybělo málo a myšák by skončil jako ten Caylův o lektvarech. „Ty si myslíš, že je budu mít v jednom teráriu? Co tam jako budou spolu dělat? Vozit se na zádech?“ Rozchechtám se, to myslel vážně? Podle toho jak hloupě se tváří bych typoval, že jo. Mám kamaráda retarda. „No nic lidi, ockarte samedes. Jdu hledat.“ Rozloučím se a rozejdu se pryč. S Cor si můžu promluvit příště, stejně měla naspěch. Jakmile zajdu za roh, podívám se na papírek. Nevím proč, ale připadá mi malý. Když mi ho Coraline dávala, bylo tam víc textu. Pohledem sjedu k myši, která právě přežvykuje kus čehosi bílého. To něco je (nebo spíš byla) má jediná nápověda a právě teď je nenávratně fuč. Jediné co z něj dokážu přečíst je : Zástupce vaší koleje, ani vám nedopřeje. Nechápavě si hádanku prohlížím. Zástupce naší koleje? To je přeci profesorka McGonagallová. Ale jakou to má spojitost? Co nám nedopřeje? Snažím se přemýšlet. Že by nám nedopřála pozdní příchody? To by odpovídalo, na ten můj se netvářila příliš nadšeně. Tím chce Coraline říct, že nám odepírá svobodu? Nejspíš. Kde je ale svoboda? Venku? Tohle je vážně nejapná hra, ale na druhou stranu, stejně nemám co dělat, takže se alespoň zabavím. Vydám se tedy ven. Přímo před dveřmi do školy jsou dvě osoby. Dívka, kterou vidím poprvé a kluk, kterého znám. „Konnichiwa, Reece-san.“ Pozdravím ho vesele a otočím se k děvčeti, které má kolem krku omotanou fretku. Doufám, že to zvíře nemá hlad, protože by se klidně mohlo stát, že si udělá svačinku z mojí myši, kterou stále svírám v ruce „Wataši…“ zaseknu se v půlce slova, protože si uvědomím, že se nemůžu představovat japonsky. Spousta spolužáků si na fráze v mém rodném jazyce po čase zvykla, ale tohle je úplně nová tvář. Nerozuměla by mi ani slovo. „Ahoj, já jsem Kenji a ty jsi?“ Zeptám se a přátelsky se usměju. Měl jsem rád lidi a rád jsem je i poznával. „Mimochodem Reece, nevíš náhodou o bylinkách na podporu hlasivek nebo proti chrapotu?“ Zeptám se a otočím se k tázanému. Ani mě nijak netrápí, že jsem úplně zapomněl na to, že jsem sem přešel kvůli papírkům a ne proto, abych se vybavoval. |
| |||
Vo vzduchu Gabriel Vystrčím mu palec nahor po jeho odpovedi. Úprimnosť sa u mňa cení! Skríknem naňho pobavene. Comanndant? Aye aye captain. Vyletím teda vyššie, na úroveň žrdí, manévrujúc metlu nohami a ťažiskom tela. Predsa som si len povedala, že dnes budem cibriť kontrolu bez rúk, tak z toho uvoľneného hádzania môže niečo byť. Ako si želáš. Prihrám mu spoza chrbta s miernym natočením metly. Nič, čo by bolo ťažko prehliadnuteľné v uvoľnenej atmosfére mimo zápasu. S ohromne spokojným výrazom v tvári z mierneho vetríka, ktorý mi fúka do tváre a z malého sveta pod nami čakám na vrátenie lopty. |
doba vygenerování stránky: 0.89117407798767 sekund