| |||
Na schodech Izabell Mckhal V dívčině náručí se cosi chvěje. Zvědavě natočím hlavu. Zvířátko. Co je to? Vypadá to jako fretka. Rozhodně je to oproti záplavě koček a podobných tvorů příjemná změna. Já nikdy zvířátko neměl, nenašel jsem takové, které by neokusovalo bylinky a květiny, které doma pěstujeme. Některé druhy jsou i jedovaté. Raději zůstanu u pozorování ostatních. |
| |||
NA SCHODECH Reece Seděla jsem tam snad jen chvíli, ani pořádně nevím. Usmívala jsem se, jako sluníčko, ale bylo to tím, že jsem měla opravdu radost, že jsem tady na téhle škole. Vytáhla jsem tedy Blue, ať se také podívá, ne že by se nějak usmívala, nebo něco podobně, ale to vůbec nevadilo. Pustila jsem jí, aby se proběhla a ona hned někam zmizla, volala jsem jí, ale nic. Začala jsem se tedy bát, zda mi jí něco nezakouslo. ”Blue, kde jsi pojď honem sem, vidím totiž kočku a ta si s tebou moc ráda pohraje.” Než jsem to ale dořekla byla zpět v mém náručí, přitulila jsem se k ní a najednou jsem zaslechla něčí krokz, byli to první kroky za dobu co jsem snad v Bradavicích a to jsem si, už začínala myslet, že mají například prázdniny. Dívala jsem se na něj a usmívala sem se. Opravdu tu někdo žije, a on mě oslovil. huhu, paráda aspoň mě může zavést kam potřebuju. Usmívám se a jak se ke mě přiblíží, Blue se víc stočí mě v náručí. ” Ahojky, a víš že bych aj potřebovala. Jsi snad první živý člověk, co sem tu potkala. Teda krom učitele co mě sem dostal a Brumbála. Potřebuju za profesorkou McGonadallové pro uniformu a rozvrch a pak najít kolej.” Kouká na něj a usmívá se. |
| |||
Jsem nemotorná i s knihamiNikdo určitý kůže z hřímala, kůže z hřímala, kůže z hřímala, kůže z hří….jakže to bylo? Bylo to hřímala, nebo hřídmala? dorazila jsem do knihovny. Momentálně procházím knihy a snažím se přijít na slovo „Hřídmal“, ne bylo to „Hřímal“. Zatím to byly jen recepty na nějaké lektvary, které spojení „kůže z hřídmala“ použily. Dám si hlavu do dlaní. Už mě z těch písmen přechází oči. Mohla bych se zeptat Snapea, ale no….asi ne. Už to skončím. Nechce se mi nic číst. Už toho mám plné zuby, raději půjdu do společenky. Rychle vztanu s mým novým rozhodnutím a celá hromada knih, ve kterých jsem se snažila najít postup, jak získat tu kůži se zhroutila na zem. No super. Chytáte ten sarkasmus? Musela jsem se začít smát, protože takové nemehlo můžu být jen já. Všichni, kdo by mě mohli vidět by se dohadovali z jaké výšky jsem musela na hlavu spadnout, abych byla takhle pominutá. Dřepnula jsem si (jak by řekla matka: čapnula) a dala jsem se do uklízení. Papíry, které vypadly z knih jsem strkala do takové jedné, která vypadala, že jí nějaké chybí. Knihy jsem pak dala zpět do poliček a vydala se ke spolčence. Jakmile jsem dorazila, sesypala jsem se na židli vysílením. Ani jsem si nevědomila, že jsem tak unavená, než jsem si sedla. Musím se Liv zeptat na úkoly. Nesmím na to zapomenout. Snad tady příjde i Liv a můžu si to od ní konečně opsat. |
doba vygenerování stránky: 0.84853410720825 sekund