| |||
Famfrpálové hřiště Alex "Jsem testosteronem nabytý puberťák. Převádění se je něco tak přirozeného jako dýchání." Stejně jako ona jsem vyletěl do vzduchu v parádní vývrtce. Je to hezký trik, když nechcete aby vám ostatní vzali míč. Jen se vám nesmí točit hlava a musíte mít koště s třmeny na nohy jako já. Snesl jsem se dolů k Alex a položil se na koště, tak že mám nohy zaháknuté o stupadla na nohy a hlavu mám pohodlně položenou na snítkách břízy a jasanu. Je to jako polštářek. "Tak házej, mon commandant." Zazubil jsem se od ucha k uchu a podíval se na jasnou oblohu. Dneska je hezky. Proč mám dojem, že se v nejbližších chvílích něco podělá? Vždycky to tak je. Já tu ale jsem proto, aby se to nedělo. |
| |||
Jídelna - Ošetřovna Snapy a ošetřovatelka Máme tu sovy. Máme tu cokoli na co jde naškrábat vzkaz a poslat to. Máme tu skřítky. A oni stejně posílají mě. Kde je v tomhle logika? Jen jsem neznatelně kývl a otočil se k odchodu. Nemá smysl se o tom s kýmkoli bavit. Moje inteligence má zjevně zůstat jen v mé hlavě. |
| |||
Před hlavním vchodem nikdo konkrétní, poté Izabell Mckhal Celá situace mě vyvede z míry natolik, že jsem schopen se s oběma rozloučit jen kývnutím a neurčitým pípnutím rozloučení. Dívám se, jak oba odcházejí, a mám pocit, jako by mi zrudly tváře. Ne, může mi být úplně jedno, co se děje, není to přece moje záležitost. Podívám se na své ruce. Sedne na mě vlna lítosti. Já nejsem pro dívky dostatečně atraktivní, která by chtěla, aby se její hebké kůže dotýkaly tak zhrublé a zničené ruce. Navíc jsem... mudlovský šmejd. Ne, nikdo mi to nahlas neříká... Zatím. Co já bych si mohl s kým povídat. Bylinky nejsou oslňujícím tématem. Strčím si ruce do rukávů a zamířím nazdařbůh kolem školy, až se zastavím před hlavními dveřmi. Sedí tám krásná dívka, s rudorezavými kadeřemi a zelenohnědýma očima. Zamrkám. Nikdy jsem ji tu neviděl. Musí být nová stejně jako ten mladík, co jsem ho viděl předtím. Kolik změn se událo za tu dobu, co jsem strávil ve sklenících? "Ahoj," pronesu tiše a pokusím usmát. Nikdy mi moc nešlo mluvit s krásnými dívkami a tou ona beze sporu je. "N-n-nepotřebuješ pomoc?" zakoktám se a mám pocit, že rudnu. |
| |||
Hra kterou jsem nepochopil ani já, ani Kenji Kenji, holky Při čekání na Kenjiho nad schody do přízemí uslyším hlas Liv. Otočím se na ní a při pohledu na ni se zazubím. ,,Tak ty si z nás budeš ještě utahovat?" Šťouchnu do ní. ,,Myslím, že je teď volno nebo ne?" Zapátrám v paměti a snažím se vybavit náš čtvrteční rozvrh. Jop. Dvouhodinovka lektvarů a pak volno. ,,Takže až do večeře máme volný program." Zvednu ruce nad hlavu a protáhnu se. To už se ale přiřítí i Coraline. Nestihnu se ani rozkoukat a zatáhne nás, do svých ďábelských plánů. Jen co si to vyslechnu, neodpustím si škodolibé uchechtnutí. Kenji je v hádánkách fakt špatný, to jsem na něj zvědavý. Otevřu pusu, abych se zeptal na love birds, ale to už mi do ruky vtiskne papírek a pověří misí, ho schovat u Kenjiho postele. Pověří mě dokonce i najít lepicí pásku. Aha? No snad někdo ze sdílečů pokoje ji mít bude. Nestihnu ani namítnout, že tu hru nechápu - holky mi doslova zmizí před očima. Pokrčím rameny a rozejdu se do nebelvírské věže. Před buclatou dámou vyslovím heslo a rozejdu skrz společenku k do chlapeckých pokojů. Pohledem vyhledám Kenjiho - neustlanou, prasácky rozházenou posel, na které se válí deset dalších nesmyslů a položím na noční stolek onen papírek. Pak už se svižným tempem rozejdu na pozemky, kde bych měl správně najít holky. ,,To tedy je." Se smíchem odpovím na poznámku o Coralinině šílenosti. ,,Ale mile šílená. Má příliš energie, měli bysme ji posadit na koště a začarovat ji ho." Navrhnu. Jen co větu dořeknu, Liv je poslána lepit papírek na kabinet McGonagallové. ,,Počkej -" chytnu Cor za rameno. ,,Co když ji chudáka chytí?" Starostlivě se otočím tím směrem, kudy Liv odcházela. No, snad se z toho dokáže vykecat. Nepřál bych ji potíže s naší kolejní vedoucí. Když se vrátíme zpátky do sklepení, můj výraz je čím dál tím zmatenější. Proč jsme zase tady? Opravdu tu hru nechápu. ,,Zdar." Plácnu Kenjiho přes záda, div mu myš nevypadne z ruky. ,,Ty sis ji fakt nechal?" Rozchechtám se na celé kolo. ,,A co budeš dělat s chameleonem a myší? Snesou se vůbec?" Promnu si bradu. Je tu vůbec někdo jako školní veterinář? Cor mu mezitím vtiskne do ruky papírek a rozejde se pryč. A co, že to má vlastně najít? Jenže to už je zase hlavní organizátorka pryč. Já dnes nestíhám! Nikoho nestíhám! Jsem zvědav, jak si Kenji s tímhle poradí, protože být to já - skončím s pláčem stočený v rohu. |
| |||
Zabavím se sama Seděla jsem na zemi ve skleníku a přesazovala Smějanky. Po dnešním ránu jsem se potřebovala nějak odreagovat a jejich tichý chichotavý smích mě uklidňoval. Vždy mi na rtech vykouzlily úsměv. Dnešek začal jako každý jiný. Ráno jsem vstala, nasnídala se a hodlala většinu dne strávit výpomocí ve skleníku. Hodiny Jasnovidectví mám ráda. Bývají klidné a provokují moji fantazii, ale věštění je nejméně přesné. Numerologie už je něco jiného. Ale v tom nejsem tak daleko, abych to zmiňovala v hodinách. Nicméně nejraději mám stejně svůj klid ve skleníku. Tichá péče o rostlinky je něco, co mě vždy bavilo. Ovšem když jsem ráno přišla do skleníku, čekalo mě nemilé překvapení. Pan Adams odchází. Měla jsem ho ráda. Mohli jsme se o bylinkách bavit i hodiny. Dost mě toho naučil. Už když jsem se chtěla odebrat ke své práci a očekávat příjezd nového profesora, dostalo mě další překvapení. Brumbál mě jmenoval jeho náhradou. Což byl celkem šok. V řádu několika let jsem nahradila dva velmi dobré profesory. Navíc bez svého přičinění. Nikdy jsem nebyla tak průbojná, abych se na jejich místa drala násilím nebo se dokonce sama nabídla. Chtěla jsem být učitelka. No.. nic lepšího mě nenapadlo. Bratr vždycky říkal: "Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí." Co na to říct? Bradavice jsou v podstatě můj domov. Místo, kde se cítím dobře. Nikdy jsem nechtěla nic jiného než tu zůstat. A jak jinak to udělat, než jako učitelka? Ze začátku jsem se s tím hodně prala. Moje plachá povaha mi dost ztěžuje mluvení před studenty. Jsem ráda za každého snaživého žáka, protože třídní sígři mě vždycky rozhodí. Nemám přirozenou autoritu a respekt si vydobývám těžko, pokud vůbec. Teď si ale pomalu začínám zvykat. Klíčem je být nad věcí. Nebrat si všechno tolik k srdci a filtrovat. Narovnám se, abych si protáhla záda. Z toho, jak jsem předkloněná mě trochu bolí, ale raději si k tomu sednu na zem, než stát u stolu. Zajímalo by mě, jestli o tom už ví i pan Reece. Snad to vezme pozitivně. Svět je plný změn a překvapení. No ne? |
| |||
Niekto na metle, niekto hneď na zemi Gabriel Nie menší do výšky, skôr do objemu. Vravím, máš aj svoje výhody, ale aj nevýhody...príliš veľký odpor vetra. Pri poslednej vete už znova počuť, že srandujem. Keď spomenieš rozcvičku rozosmejem sa. Chlapec môj, ja som rozcvičená dvadsaťštyri hodín denne. Keď môžme vypadnúť z tej kamennej búdy, som vonku. Vyhupnem sa na metlu podobným pohodovým štýlom, akým sa šuchnem cez operadlo na veľký gauč v spoločenskej miestnosti. Och, konečne znova na metle. S otcom sme to vankúšové zaklínadlo naozaj vycibrili toto leto do dokonalosti. Natiahnem si ruky nad hlavu, aby mi popukal chrbát, zatiaľ čo ti odpovedám. Som triafačka. Najviac sa nalietame, tak ma to najviac baví. Pozriem sa na teba a akurát vidím, ako znova letíš na zem. Povyletím s prehadzovačkou pod pazuchou tak dva metre d vzduchu a nakloním sa cez rúčku, dredy mi spadnú cez plece. Teda, netipovala som ťa na niekoho kto sa hneď predvádza. Smutné. Poviem bez obalu a mám pritom obrovský úškrn na tvári. Ale asi sa tiež cíti na metle dobre. V tom sa zhodneme, vo vzduchu je všetko lepšie. Začnem si zvoľna vyhadzovať loptu. Tak poď hore akrobat, mám chuť si zahádzať. Mrknem. Nemala som v pláne nejaký naozajstný tréning na slovo vzatý. Mala som len chuť stráviť tu hore trocha času. |
doba vygenerování stránky: 0.93550992012024 sekund