| |||
VenkuWolf, Reece Ach jo, co mám dělat? Mohla bych tady sedět, koukat do blba a pobrukovat si nějakou dětskou písničku, nebo jít ven a užívat si dne. Druhá možnost to bude. Rozhodnuta, že se půjdu projít, jsem na sebe hodila zase školní uniformu a spěchala k východu. Jak jsem otevřela dveře, slabý vánek mě popostrkoval ze dveří. Usmála jsem se, cítila jsem se volná, hned jak jsem vyšla z hradu. Bylo to tady nádherné, vonělo to tady po různých roztlinách a vzduch byl čistý a osvěžující. Kdyby jen jsme se nemuseli učit v té kleci, kterou nazývají škola a místo toho tady. Vydala jsem se směrem od hradu a zamířila ke dvou klukům. To je ten co přišel pozdě, je z naší koleje. Zařadila jsem si jednoho. Toho druhého si zařadit bylo o trochu těžší, ale jakmile jsem si uvědomila, že to je Wolf, ten, co mi uštědřil kompliment, jak jsem stála u učebny lektvarů, má líčka nabraly opět červený odstín. "Ahoj" pozdravila jsem je. "Jak to, že jsi přišel pozdě?" Zeptám se přátelským tónem. "Snad neruším" |
| |||
Skleníky Diskuze ♠ Reece Sheehan „Nechápej mě špatně.“ Povím mu, když si uvědomím, že mne špatně pochopil. „Nesnažím se tě nijak ovládat, něco ti nařizovat nebo kritizovat. To že máš radost ze své užitečnosti je pochopitelné. Jen by sis měl dávat pozor.“ Dopovím a již tím ukončuji celou debatu ohledně tohoto tématu, který mne již více nijak extra nezajímá. Nejsem jeho opatrovatel a má vlastní hlavu, i když vím, že mé názory a pohledy na vše jsou dokonalé, neboť dokážu na vše koukat objektivně, což se o většině lidí říct nedá. 'Už brzy... už brzy se pohnu o krok dál.' Naposledy se otočím k Sheehanovi. „Potřebuješ tedy s něčím pomoct?“ a přátelsky se usměji. |
| |||
Yey! Alex "Osobně zastávám názor, že toto gesto je lepší než ta dnešní." Pokrčil jsem rameny a s koštětem jsem jednal jako ona. Pak začala Alex promýšlet co vlastně jsem. S úsměvem jsem se zahleděl před nás. "Na škole jsem byl střelec, ale učili mě umět hrát za jakoukoli pozici." Dokonce během tréningu profesor zařval výměna a my se museli přeskupit. To se ještě dalo snést, ale neměnili jsme si chrániče, tudíž ten v bráně na tom byl vždycky dost bledě. |
| |||
Ze skleníků ven Wolfram von Wittelsbach "Nikomu neříkám, komu a co dodávám," ohradím se trochu uraženě a zamrzí mě, že si vůbec může pomyslet, že bych někomu něco řekl. "Máš pravdu v tom, co neříkáš: jsem hlupák, když mě těší pozorovat radost ve tvářích ostatních, když si přijdou pro další můj výtvor, protože jim ta směs pomohla a ulevila. Vědí, že takové služby nabízím, a je jen na nich, jestli jich využijí nebo ne. Kdo bude mít zájem, cestu a způsob si najde. Nebudu se vnucovat. A věř mi, i já mám své limity, přes které bych nešel. Nechme je, ať si objednávku vyzvednou sami." Vím, že to myslí dobře, a má pravdu, jenže já si nedokážu pomoct. Jsem prostě takový a těžko se zbavím části své osobnosti. |
| |||
Ide sa lietať! Gabriel Pozriem na ponúkané rameno a potom sa pobavene uškrniem a chytím sa ho. Naposledy som takéto gesta zažila u strýka Alfreda. Má 109 rokov, takže sa dosť čudujem že to robí niekto v našom veku a nemyslí to ako žart. Metlu položím horizontálne do vzduchu a ona sa začne pokojne vznášať za mnou, takže mám voľné ruky. Očividne nemám naozaj v pláne na ňu nasadnúť, kým nedôjdeme pri ihrisko. Hmm, čo dneska...asi budem trénovať let s jednou alebo bez rúk. Bude sa mi ľahšie udržiavať prehadzovačka keby mi ju chcú vytrhnúť. Ktovie či Gabriel už hral aj na starej škole? Premeriam si tvoju stavbu tela. Takže...na stíhača ťa príliš nevidím. Brankár...hmm, neviem, tiež nie. Mohol by si byť odrážač alebo triafač, pričom tipujem skôr to prvé. Takže? Zadedukujem a v očiach mi vidno zvedavosť. Krok mám rezký a dlhý, približujeme sa k ihrisku celkom rýchlo. |
| |||
Skleníky Diskuze ♠ Reece Sheehan Přátelsky se usměji. Položím Reeci ruku na rameno a upřímně se mu podívám do očí. „Nemáš se čeho bát. Jsem na tvé straně a nenechám ostatní tě využívat ani ponižovat. Stačí říct a pomohu ti z nesnází.“ Sundám ruku z jeho ramene, odvrátím zrak a dramaticky se podívám na horizont. „I kdybych měl použít drastičtější metody.“ Dodám chladnokrevněji. Poté se opět podívám na něj. Již se najednou tolik neusmívám a na tváři mám vážný výraz a se stejnou vážností ještě dodám. „Ale nezapomeň... naše spolupráce je soukromá a zradu netoleruji.“ Na chvíli se odmlčím, zatím co mi hlas přejde skoro na výhružný. Během mlčenlivosti si domyslím přirovnání ke květinám, aby to Reece dobře pochopil. „Důvěra je jako orchidej. Nádherná, ale choulostivá. Potřebuje ideální podmínky, aby mohla vykvést. Bez těchto podmínek, zemře.“ Poté se už vrátím opět k přátelskému usmívání a tónu. „Víc toho ani není třeba. Je to jen malý, přesto důležitý pokus. O nic vážnějšího nejde, aby bylo třeba větší množství.“ „Čajovna?“ zeptám se zmateně, jako bych to slyšel poprvé a také, že slyším. „Slyším o tom prvně, přestože v lidském světě mimo školu přebývám. Můžeme někdy zajít i s dalšími spolužáky a užít si zábavu.“ Dodám aby Reece věděl, že se s ním nebavím jenom kvůli škole. „Co se týče tvé ochoty pro ostatní.“ opět zvážním. „Měl by sis dávat pozor. Je to sice pěkné, že chceš dělat malé ponaučení ohledně přípravy čaje nebo rozšířit své služby, ale jak jsem říkal, měl by sis dávat pozor. Je rozdíl, zda tě někdo uznává pro tvou spolehlivost nebo zda to s tím pomáháním nepřeháníš.“ na chvíli se odmlčím, abych vydechl a znovu se nadechl. „Vytvoříš si tím další nepřátelé. Nejen ty, kteří tě budou diskriminovat, ale i ty, kteří na tebe budou žárlit, závidět ti, či vidět v tobě konkurenci. Budou se tě snažit více využívat, zmást a zničit.“ Znovu si dám menší pauzu na vydechnutí a nadechnutí. „Jako přítel příteli ti upřímně sděluji. Ještě nejsi připravený vstoupit na tohle 'bitevní pole'. Tvá nevinnost by ti způsobila bolest a utrpení. Drž se svých dosavadních přátel a buď opatrný.“ „Mám ještě nějaký čas, chceš společnost při hledání spolužáků?“ |
| |||
U skleníků Wolfram von Wittelsbach "Já vím," úsměv mi trochu ztuhne, když si vzpomenu na některé incidenty z loňska, a pomyslím si, co by se mohlo stát. "Abych pravdu řekl, mám čím dál větší strach. Moje pozice mě sice do určité míry chrání, protože jsem svým způsobem nepostradatelný, ale na jak dlouho." Zamrazí mě a úsměv se mi z tváře vytratí úplně. Raději změním téma. |
| |||
Skleníky Diskrétní zásilka ♠ Reece Sheehan Ulevím si, když mi poklidně vysvětlí, co se vlastně dělo, a že se mu naštěstí nic nestalo ani mu nikdo nic neudělal. „Měl by sis dávat pozor. Diskriminace je tady už od pradávna. Navíc se mi zdá, že se to každým rokem zhoršuje. Už dnes... první den školy jsem musel dávat lekci chování zmijozelským prvákům, kteří šikanovai kouzelníka z nečistokrevné rodiny.“ Řekl jsem trochu opatrně, jako bych si dělal obavy z toho, do čeho se celá škola řítí. 'Za pár let určitě ustoupí i ministerstvo a nařídí Bradavicím verbovat pouze čistokrevné...' Postupujeme dále ke skleníkům. Nemohl jsem skrýt pocit mírného nadšení. 'Konečně se dostanu k další fázi.' radostně jsem si pomyslel. Reece vesele bere to, o co jsem jej požádal. Během toho se rozhlížím po skleníku a uvědomuji si, že zde téměř nechodím a ještě k tomu by mne tato činnost rozhodně nebavila. Neobdivuji ho však za to. Každý se věnuje tomu, co ho zajímá. Je to přirozené. „Úponice je v pořádku, je na vývar. Tudíž její stav není nějaký extra problém.“ Povím a převezmu byliny, které mi obstaral. „Moc ti děkuji, ušetřil jsi mi spoustu času i práce. Je tu něco s čím bys potřeboval pomoci?“ zeptám se, abych se zbavil toho špatného pocitu z toho, že by to mohlo vypadat na využívání. „S čímkoli se na mne můžeš obrátit. Co se vlastně nyní chystáš dělat?“ |
doba vygenerování stránky: 0.89584302902222 sekund