| |||
U skleníků
Wolf mě zahlédne a zamíří ke mně. Usměju se. Ano, Zmijozel a jeho lpění na společenském postavení. |
| |||
Poblíž skleníků Neočekávaně očekávané setkání • Reece Sheehan Naštěstí jsem se dokázal vytratit dříve, než mi stihli nápoj z láhve nabízet. Ulevilo se mi, že jsem se této nepříjemné situaci stihl vyhnout. Buď bych musel odmítnout, což by silně nevyhovovalo slušnému urozenému chování, nebo bych skončil velmi špatně s mými "dobrými" schopnostmi alkohol vstřebávat. Rychlým krokem a s přátelským úsměvem na tváři jsem se vydal směrem ke skleníkům hledat Reece. Cestou jsem párkrát pozdravil své mladší kolejní kolegy a sem tam jsem prváky navedl na správnou cestu. 'Jak milé sledovat novou generaci.' Pomyslel jsem si a překypával něhou i radostí. Když v blízkosti skleníků uvidím v dáli mávat Reece, usměji se, ale mávání neoplatím. Nebylo by to vhodné vzhledem k mému postavení. Pomalým krokem přistoupím k němu a s přátelským úsměvem jej vesele přivítám a pozdravím. „Dlouho jsme se neviděli, měl ses dobře?“ Zeptám se automaticky. „Tento školní rok tě vidím poprvé. Zpozdil ses? Nebo tě někdo otravoval kvůli původu? Víš že ti rád pomohu.“ Zeptám se starostlivě, zda mu někdo neubližoval nebo se mu neposmíval. 'Snad jen pomáhal ve sklenících a nikdo ho nevymáchal v hnoji.' „Snad jsi na mne nezapomněl. Je tu něco, s čím bych ti mohl na oplátku pomoci? “ |
| |||
Do SpolečenkyWolf, Kenji, Liv, Dan Prošelkolem nás kluk, byl vysoký, štíhlý a vypadal přívětivě. Byl to Wolf, skoro jsme se nebavili, tedy ještě vůbec. Když nám ale řekl, že jsme pěkné, krev se mi nahrnula do hlavy a byla jsem si jistá, že mé vždy narůžovělá líčka, budou ve vteřině červené. "Děkuji" odpověděla jsem mu, ale to už byl na cestě pryč. Takový efekt na mě mají všechny komplimenzy od kluků. Zanedlouho Kenji vyšel ze dveří. Usmála jsem se na něj. Chvíli počkám a pak mu dám papírek s básničkou, aby začal hledat. "Liv tu za chvíli bude" řeknu, protože je to pravda. A trochu se tím vyhnu odpovědi, že lepí toaleťák na kabinet profesorky McGonagalové. "Hezká myš" poznamenám s úsměvem směrem k myšákovi, kterého vytáhne z kapsy. "Tumáš" řekla jsem a vrazila papírek s první nápovědou Kenjimu do prázdné ruky. "Je tam básnička, která by tě měla navést na místo, kde najdeš další papírek, zase s básničkou." Vysvětlila jsem mu a namířila si to k umývárnám. Proč nemá každý pokoj svou koupelnu, bylo by to hygieničtější. Vešla jsem dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Zamkla a svlékla jsem ue sebe tu hnusnou uniformu. Vlezla jsem do sprchy a pustila vodu. Nechala jsem ji stékat po mém těle. Byl to tak příjemný pocit. Chvíli jsem si jen užívala vodu stékající mi po nahém těle a pak se začala drhnout. Netrvalo dlouho a vylezla jsem ze sprchy. Spokojeně jsem vzdychla a usušila se. Zase jsem si na sebe navlékla uniformu a co nejrychleji zamířila k pokoji. Otevřela jsem si kufr, abych si vyndala oblečení, do kterého bych se mohla obléct. V kufru leží Mr. Sweetie a poklidně ve svém spánku žužlá svou tlapku. Usměju se. Opatrně ho položím na mou postel, převléknu se do čistého oblečení a jdu do společenky. |
| |||
CESTA NA KOLEJ Barbara "Ano, byly lektvary," otočí se na mě, "jednou v životě mi lektvar nevybuchl pod nosem... místo toho jsem si položila ruku na kotlík, když jsem se otáčela směrem ke zbytku třídy, abych se pochlubila, že se mi to povedlo." Trochu se zasměje. "Netuším, jestli jsem nakonec dopadla hůř já, nebo oni." Se spálenou rukou jsi na tom dobře? To musela dneska být vážně sranda hodina. Možná jsem na tom taky líp než ostatní. Hehe. Když madam Pomfreyová skončí s její rukou a mojí nohou, vydáme se na cestu. Trochu se o Barbaru opírám, ale už to skoro nebolí. Kotník mi jenom připadá tak nějak nestabilní. "Ta noha asi musí pěkně bolet, co? Co sis s ní vůbec udělala?" Odpovím, hned jak se rozloučíme s madam Pomfreyovou: "Teď už ani ne. Ale ráno jsem si trochu pobrečela před nějakým prvákem. Doufám, že už si nepamatuje, jak vypadám." Trochu se zastydím. "Spěchala jsem na snídani, nedávala pozor, kam šlapu a jeden z těch mizejících schodů, no, zmizel." Znechuceně odfrknu. Když pak uvidím všechny ty schody k naší společenské místnosti, povzdechnu si. "Ještě jednou se omlouvám, že tě sem táhnu." Cestou nahoru poslouchám, o co jsem přišla. Povzdechnu si. "No aspoň budu mít dnes odpoledne co dělat. Budu se to muset doučit." Poklepu na tašku s učebnicemi. Teď už aspoň vím, na co se podívat. Už jsme ale nahoře, tak jí ještě jednou poděkuju. "Máš to u mě. Kdybys něco potřebovala, s čím bych ti mohla pomoct, dej vědět." Usměju se. |
| |||
V trávě poblíž skleníků Wolfram von Wittelsbach Dívám se na oblohu, zatímco se mi krém vpíjí do suchých zničených rukou. Možná by na to existovala kouzla a magické masti, ale jaký by to mělo smysl skrývat něco, na co vlastně můžu být hrdý? Pracuji rukama, pečuji o živé a má práce má stejný výsledek, ne-li lepší než kdybych používal jen hůlku. Kdo tohle může říct? Profesorka Prýtová to chápe, jsme si láskou ke květinám podobní, i když já jsem spíš na nekouzelné rostliny. |
| |||
Ošetřovna Odsekne mi nepříjemným hlasem a mně dojde, že jsem přestřelil. Mít možnost, schoulím se do klubíčka. Čtyři hodiny? Kam se zmizely víc jak čtyři hodiny mého života? Co jsem udělal? Proč mě připravili o paměť? Proč...? Do očí se mi derou slzy, ale nesmím je nechat vytrysknout. Nesmím před nikým ukázat bolest a slabost. Už se tak muselo stát a já díky tomu ztratil to důležité. |
| |||
Společenská místnost Richard Když je Wolf na odchodu, kývnu mu hlavou na rozloučení. Při nepříjemném zvuku mechanického netopýra, stáhnu obočí a zamračím se. " Všechno má zprvu své mouchy " řeknu zamyšleně. Vlastně nové učitele ani neznám, první den na zahájení jsem tu nebyl, ale mělo bych ji být dost, alespoň těch na nepovinné kroužky a předměty. S Alcazarem jsem měl tu čest jen díky tomu že jsem neměl uniformu. Dopiji zbytek whiskey a sklenici jsem položil na stůl. Láhev jsem nechal pokojně ležet na stole, třeba že byla ještě z poloviny plná. Potáhl jsem naposledy z doutníku a hodil jej do krbu napospas plamenům. Poté jsem vstal, přičemž Viktor trochu zděšen rychlým pohybem trochu nadskočil. " Když mě nyní omluvíš, měl bych se jít umýt. Byl jsem venku, zpotil jsem se a navíc jsme měli lektvary. " Ještě se s Richardem gestem ruky rozloučím, " zatím " A pomalu jsem zamířil do svého pokoje. Možná bych měl jít do koupelny prefektů, je to tam hezčí a klidnější než hromadné sprchy, a alespoň tam budu mít soukromí. V pokoji si přes rameno přehodím ručník, a ze svého zavazadla vylovím, malou černou taštičku s mými hygienickými potřebami. Viktor mého ramene přelétne na rám postele, a já se vydám po schodišti ke koupelně prefektů. |
| |||
Do hradu a na ošetřovnu Romain, někdo na ošetřovně [/i][/right]"Když to nevíš ty, jak to mám vědět já?" |
doba vygenerování stránky: 0.89085912704468 sekund